Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bernard Papánek (* 1920  †︎ 2021)

• narozen 17. ledna 1920 ve Vídni

• v roce 1938 absolvoval obchodní akademii ve Vídni

• po anšlusu Rakouska odešel v létě roku 1938 do Brna

• v roce 1939 odjel do Palestiny

• roku 1940 vstoupil do československé zahraniční armády

• účastnil se bojů u Tobruku

• od října 1944 se účastnil obléhání Dunkerque

• 19. prosince 1944 vážně zraněn a operován v kanadské nemocnici

• rodiče ani většina příbuzných válku nepřežili

• v roce 1946 navštívil Palestinu, zažil zásah britské správy známý jako „černá sobota“

• zatčen a vyslýchán příslušníky židovské odbojové organizace Hagana

• po útěku ze zatčení opustil Palestinu a vrátil se do Československa

• v letech 1946–1964 žil v Brně

• soukromě učil angličtinu a němčinu

• roku 1964 s manželkou Editou emigroval do Izraele

• roku 2014 se odstěhoval k nevlastní dceři na Slovensko

• zemřel 21. ledna 2021

Bernard Papánek se narodil 17. 3. 1920 ve Vídni. A hned od narození musel bojovat o život. „Vážil jsem necelá dvě kila. Mamince říkali, ať se na mě moc neupíná, že nepřežiju ani 24 hodin života, říká 98 letý muž. V půl roce ho maminka odvezla z Vídně ke svým rodičům do Vracova. Vzpomíná, jak ho tam stařeček se stařenkou krmili kozím mlékem, aby zesílil. Když mu bylo šest, rodiče chtěli, aby chodil do školy ve Vídni. Nebyl tam ale šťastný. Do Vracova jezdil alespoň na prázdniny.

22. července 1938 s výučním listem z vídeňské obchodní školy odešel Bernard Papánek do Brna hledat si práci. Rodina tam měla příbuzné a známé. Rakousko už čtyři měsíce ovládali němečtí nacisté, ale ani v Brně to nebylo pro mladíka jednoduchá. Práci hledal těžko. „I noviny jsem prodával, roznášel pečivo,“ říká.

Z Brna ho jako polovičního Slovenského Žida vyhnali

Za několik měsíců byl předvolaný na policii, kde mu řekli, že musí odejít na Slovensko, protože je po tatínkovi poloviční slovenský Žid. „V noci mě spolu s dalšími vyvezli za hranice Brna, tam mě vysadili a jeden četník mi ukázal, kterým směrem je Slovensko, že tam mám dojít pěšky. Mně se tam ale nechtělo, na Slovensku jsem nikdy nebyl a nikoho jsem tam neznal, tak jsem si sedl na mez u silnice, snědl jsem klobásky, co mi do policejní cely přinesl v balíčku bratranec, vypil kávu a pak jsem se vrátil do Brna,“ vzpomíná Bernard Papánek.

Život mu zachránil transport do Palestiny

„V Křenové ulici bydlela rodina bratrance, tam jsem se umyl, ale nemohl jsem tam být, pak mě ubytovali jiní příbuzní. Pár dní jsem se tam schovával. Jejich dcera měla bohatého manžela Leo Freud měl velkoobchod s textilem,“ vzpomíná pamětník. Leo Freud se spojil s organizací, co dělala transporty do Palestiny. „Asi ho to stálo moc peněz, ale do transportu mě s bratrancem dostal, tím mi určitě zachránil život,“ usmívá se Bernard Papánek.

V Palestině vstoupil do československé zahraniční armády

Krátce příchodu do Palestiny s bratrancem uposlechli výzvu prezidenta Beneše a přihlásili se do československé zahraniční armády. „Pobyli jsme chvíli ve výcvikovém táboře v Haifě a pak nás odvezli do Tobruku v Lybii. Já jsem byl jako pěchota u protiletadlové baterie.“  V Tobruku pobyli asi půl roku. „Co tam bylo zajímavé, že jsme celou dobu neviděli ženu. Arabové nosili vajíčka a chtěli cigarety a čaj,“ vzpomíná válečný veterán.

V létě 1943 se pak českoslovenští vojáci vydali na plavbu kolem celé Afriky až do Anglie. „ Šest dní jsme byli v Jihoafrické republice, v  Kapském městě. Tam byly záchody pro bílé a pro černé. Upozornili nás, abychom do černošských čtvrtí vůbec nechodili. Nelíbilo se mi, že běloši jsou páni a černí otroci, řekl jsem to jednomu místnímu bělochovi a  on mi vysvětlil, že kdyby dostali černoši stejná práva, že by si bílí mohli vzít kufr a odcestovat. Pak byl Mandella prezident a měli tolik rozumu, že proti bělochům nic nedělali,“ zamýšlí se Bernard Papánek.

Setkání s prezidentem Benešem v Anglii

V Anglii pobývali v Liverpoolu. „Tam nás přišel navštívit prezident Beneš. Půl hodiny tam s námi byl a mohli jsme s ním hovořit,“ říká s nadšením Bernard Papánek. Na začátku října 1944 se Českoslovenští vojáci spolu s kanadskými a britskými jednotkami zapojili do obléhání Dunkerque na francouzském pobřeží, kde po vylodění spojenců v Normandii zůstala obklíčena německá posádka. „po cestě to vypadalo jako po válce, po bombardování, všechno bylo rozbité, leželi tam mrtví. Na silnici jsem viděl zabitého Němce, boty už neměl, ty mu sebrali,“ vybavuje si výjevy z Normandie pamětník.

Obléhání Dunkerque a těžké zranění

Němci měli v Dunkerqu dobré opevnění, minomety ani letecké bomby spojenců jim podle Bernarda Papánka příliš ublížit nemohli. „Organizovali takový útok, oběti byly na obou stranách, ale to bylo zbytečné,“ říká Bernard Papánek.

Válka pro Bernarda Papánka skončila 19. 12. 1944, kdy byl zraněn při návratu z vesnice, kam si chodili pro zásoby jídla. „ Bylo dost mlhy, já jsem tam šel a najednou jsem dostal ránu, byl jsem blízko, možná 10 metrů od místa, kde jsme měli ty minomety,“ vzpomíná

Se střepinami v břiše ho odvezli do kanadské polní nemocnice, kde ho sedm hodin operovali. Nevěděli, jestli přežije. Znovu přežil. „ Oni měli penicilin, to Němci neměli a to mi zřejmě zachránilo život,“ je přesvědčen bývalý voják. V nemocnici byl asi šest týdnů. „Seznámil jsem se tam s ošetřovatelkou, byla z e bohaté kanadské rodiny. Měla o mě zájem, ale já do Kanady nechtěl,“ říká.

Z příbuzných přežil koncentrační tábor jen bratr a strýc

Po válce, ještě z Anglie zjišťoval, co se stalo s jeho rodiči a příbuznými, kteří žili ve Vídni. Nikdo z nich se z koncentračních táborů nevrátil. Přežil jen bratr Otto v Palestině a strýc. Nejdřív proto navštívil bratra. Pak se ale vrátil do Brna, ze kterého ho před válkou vyhnali. „Lepší byty a místa po odsunutých Němcích si už stačili rozebrat ti, kteří přišli zpět hned po válce. Ani práci jsem nemohl sehnat,“ vzpomíná Bernard Papánek.

V nesprávný čas na nesprávném místě

Bernard Papánek se v červnu 1946 vrátil s přítelem Otto Freundem do Izraele s  Freundem a oba si pronajali byt v Haifě, hledali práci a občas navštívili kibuc Jagur. Zrovna v den, kdy byl Bernard Papánek na návštěvě v Kibucu (29. června) vypukla operace „černá sobota.“ Když britská vojska vstoupila do Jaguru, byl Papánek zatčen stejně jako muži v kibucu,  měl na sobě ale uniformu Československé zahraniční armády a když se představil jako český voják na dovolené, byl propuštěn. Členové židovské podzemní organizace Hagana ho ale proto považovali za zrádce a spolupracovníka Britů a o pár dnů později ho v Haifě v bytě s přítelem Freundem přepadli a unesli. Mučili je a bili. „To pro nás tenkrát vypadalo velmi špatně. Doufali jsme, že se to vyjasní, že jsme neměli nic společného s Angličany,“ vzpomíná velmi nerad Bernard Papánek. „To byla náhoda, že jsem tam v tom kibucu byl. Ten můj přítel tam ani nebyl, ten zůstal v Haifě,“ vysvětluje. Otto Freunda nakonec únosci pustili, Bernardovi se podařilo naštěstí utéct. Jinak mu hrozila smrt za velezradu.

A krátce poté přišel na policejní stanici Haifě a popsal, co se mu stalo. Britská mandátní policie ho vzala do ochranné vazby za šest týdnů. Pak mu doporučili opustit zemi. Dostal jednosměrný lístek, který použil k návratu Československa, do Brna, ze kterého ho před válkou vyhnali. „Lepší byty a místa po odsunutých Němcích si už stačili rozebrat ti, kteří přišli zpět hned po válce. Ani práci jsem nemohl sehnat,“ vzpomíná Bernard Papánek.

Šestadvacetiletý válečný veterán, čtyřiceti procentní invalida nakonec začal soukromě učit angličtinu a němčinu, dokonce kvůli tomu udělal zkoušky na univerzitě, aby dostal potvrzení. Lidé se ale postupně přesouvají do levnějších, státních jazykových škol. Po roce 1948 jako voják ze Západu s příbuznými a přáteli v Británii, Izraeli a Rakousku opět těžko hledá práci. „Na Zelném trhu v mlékárně hledali skladníka, tak jsem tam začal pracovat, pak mi jeden známý zaopatřil místo na benzinové stanici, krátkou dobu jsem byl pomocník na stavbě,“ vypočítává podřadná zaměstnání pamětník.

„Tajní“ se ho sladovali, chtěli se u něj i učit cizí jazyky

Po nějakém čase zjistil, že ho sleduje Státní bezpečnost. „Přišla i ke mně domů. Několikrát jsem přesvědčil, že mě kontrolovali.  Z ničeho nic jsem dostal předvolání  na Příční ulic, tak jsem tam došel, dovedli mě za inspektorem a on se mě ptal na kamarádku, jestli ji znám a jestli jsem jí někdy nedal peníze. Řekl jsem po pravdě, jak to bylo. Na dvoře jsem pak viděl člověka, který byl u mě, že má zájem učit se anglicky. Byl to určitě nějaký ten tajný,“ vybavuje si vzpomínku Bernard Papánek.

V roce 1961 se oženil. Jeho žena měla dvě dospívající děti z prvního manželství.  Dceři bylo 13 a syn byl o dva roky mladší. „Žena se jmenovala Edita, narodila se také ve Vídni. Rodiče měla v Senici a pracovala v Hodoníně. Seznámila nás moje známá z Vracova,“ říká Bernard Papánek.

Emigrace přes Vídeň do Izraele

Když v roce 1964 získali i s manželkou povolení k návštěvě starého strýce ve Vídni, rozhodli se emigrovat. Bohužel s dětmi to nešlo. „ Pro manželku to bylo těžké. Nechtěla tu nechat děti, ale mě také nechtěla ztratit. Byli tady její rodiče, tak jsem povídal, že po nějaké době bude ta možnost tam jet,“ vysvětluje pamětník.

V Izraeli pracoval stejně jako bratr i letecké společnosti El Al, přijal Izraelské státní občanství a začal užívat jméno Benjamin Palgi. „Měli velké potíže vyslovit to moje jméno. Oni jenom Paplik a Paplik, všechno možné. Oficiállně, protože mám občanství a důchod izraelský, žiji jako Palgi,“ říká Benjamin Palgi (Bernard Papánek). „Člověk je vždy člověkem. Bez ohledu na to, kde žije a jakou má národnost,“ dodává.

Jeho žena se s dětmi vídala i před rokem 1989. Navštěvovali se v lázních nedaleko Vídně. Pak dostala dvakrát povolení zúčastnit se pohřbu rodičů. Po revoluci se začali pravidelně vracet domů oba. Manželka začala mít zdravotní problémy, když už potřebovala trvalou péči, zůstala u dcery na Slovensku. Benjamin ještě žil několik let sám v Izraeli a pracoval tam i jako důchodce v knihovně nebo na městském úřadu.

Válečným veteránem u nás není, po emigraci ho vyřadili z evidence

Od roku 2014 žije u nevlastní dcery Viery na Slovensku. Chodí na procházky, čte, opakuje si cizí jazyky a rád by ještě cestoval. Na otázku, kde se cítí nejvíc doma, odpovídá, že ve Vracově, kde prožil šťastné dětství. To, že v malé obci u Senice žije válečný hrdina, donedávna nevědělo ani slovenské ani české ministerstvo obrany, které veterány eviduje. Po emigraci byl totiž z evidence vyřazen, navíc získal izraelské státní občanství. Teprve v roce 2015 obdržel na Slovensku Pamětní medaili k 70. výročí Slovenského národního povstání a ukončení druhé světové války.