„To pro nás tenkrát vypadalo velmi špatně. Doufali jsme, že se to vyjasní, že jsme neměli nic společného s Angličany. Potom jsem byl krátkou dobu na policii...
To byl kibuc, ve kterém jsme s tím kamarádem předtím žili. A právě ten den došli Angličani a všecko obklíčili. A to byla náhoda, že jsem tam byl. Ten kamarád byl v bytě v Haifě. Oni si mysleli, že jsem měl něco společného s Angličanama. A tam někdo povídal, že kdyby byl někdo s Angličanama, tak by tam přeci nebyl... Já jsem doufal, že se to vyjasní. Nejhorší bylo, že o tom ten tisk, ty noviny začaly psát. Takové výmysly. Jedny noviny psaly, že moje matka byla Židovkou, a další psaly, že u mě pod postelí se našel kufříček s australským pasem a dvacet tisíc liber. Jediné noviny, které psaly slušně, byly anglické. Ty konstatovaly, že dva českoslovenští vojáci jsou podezřelí, že spolupracovali s Angličany. Jeden izraelský důstojník říkal, že jsme s tím neměli nic společného, vedoucí skladu v Haifě to taky říkal a nejdůležitější bylo, že to potvrdil i jeden anglický důstojník.“
„Byli jsme tam krátkou dobu v nějakém výcvikovém táboru blízko Haify a pak nás vezli do Tobruku do Libye. Tam jsme byli u protiletadlové jednotky, tam byly boforsy, ty švédské kanony. Tam jsme byli asi půl roku.“
„Byly oběti na obou stranách. My jsme taky měli hodně mrtvých, raněných. Bylo to podle mě zbytečné, neměli jsme ani dost lidí a šanci těm Němcům ublížit. Oni měli tak dobrá opevnění, to bylo vidět pak po válce, jak měli silné, betonové opevnění, a pod tím byli schovaní. Celý útok tenkrát byl zbytečný. Aby byl určitý počet mrtvých, tak to tak organizovali. Já jsem měl pak po válce 19. prosince 1944. Bylo tenkrát hodně mlhy a já jsem tam šel, a najednou jsem slyšel výstřely a dostal jsem tu ránu. Blýsklo se mi, no, mohlo to být tak deset metrů od toho, kde jsme měli ty minomety.“
Bernard Papánek, který přijal v Izraeli jméno Benjamin Palgi, se narodil 17. ledna 1920 ve Vídni. V půl roce ho maminka odvezla z Vídně ke svým rodičům do Vracova na Moravě, kde prožíval šťastné dětství. V šesti letech se ale na přání rodičů vrátil do Vídně, kde vystudoval obchodní školu. Po anšlusu Rakouska v létě roku 1938 odešel do Brna, kde obtížně hledal práci. Kvůli židovskému původu otce, úředně příslušícího na Slovensko, byl deportován na slovenskou hranici, nakonec se v Brně ukrýval u příbuzných a v roce 1939 se mu podařilo vycestovat do Palestiny. Tam narukoval do československé zahraniční armády. Absolvoval výcvik v Haifě a poté se zúčastnil bojů u Tobruku, kde sloužil u protiletadlové baterie. Během roku 1943 se s dalšími československými vojáky přesunul do Velké Británie. V Liverpoolu se osobně setkal s prezidentem Edvardem Benešem. Od podzimu 1944 se účastnil obléhání Dunkerque, 19. prosince roku 1944 byl těžce raněn a absolvoval operaci a léčbu v kanadské polní nemocnici. Kromě bratra a strýce jeho příbuzní válku nepřežili. S přítelem vycestoval do Palestiny a 29. června roku 1946 zažil v kibucu Jagur razii britských vojáků známou jako „černá sobota“. Díky příslušnosti k československé armádě byl Brity propuštěn, ale židovští odbojáři ho kvůli tomu považovali za zrádce a pamětníka zajali. Bernardovi se však podařilo utéct a s pomocí britských úřadů Palestinu opustil. Usadil se v Brně a začal soukromě učit angličtinu a němčinu. Po nějakém čase zjistil, že ho sleduje Státní bezpečnost. V roce 1961 se oženil. Když v roce 1964 získali i s manželkou povolení k návštěvě starého strýce ve Vídni, rozhodli se emigrovat do Izraele. Pracoval stejně jako bratr u letecké společnosti El Al a přijal izraelské státní občanství. Od roku 2014 žil u nevlastní dcery Viery na Slovensku. Bernard Papánek zemřel 21. ledna roku 2021 ve věku 101 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
