Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MgA. Marian Palla (* 1953)

• narodil se 30. července 1953 v Košicích

• otec architekt, maminka lékařka, medicínu mohla studovat pouze v Košicích

• stěhování do Brna, studium gymnázia

• ve svém atelieru pořádá přednášky, bytové semináře, výstavy

• ve třetím ročníku gymnázia přijat na brněnskou konzervatoř - obor kontrabas

• patnáct let členem orchestru Janáčkovy opery v Brně

• výtvarník samouk

• věnuje se výtvarnému umění, jeho díla jsou zastoupena v mnoha galeriích a soukromých sbírkách

• v roce 2003 se stal historicky prvním mistrem České republiky ve slam poetry

• v letech 1994 - 2011 pedagogem na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně

• asistent, docent

• absolvoval Ateliér multimédia, koncept, environment na FaVU VUT

• doposud autorem třinácti knih pro dospělé i děti

• mnoho samostatných výstav, poslední - souborná výstava ve Fait Gallery Brno v roce 2024

• v době natáčení bydlel a tvořil v domě ve Střelicích u Brna

Marian Palla, muzikant, výtvarník, keramik, prozaik a básník, slampoetrista... Nepřehlédnutelná osobnost brněnské kulturní scény od šedesátých let dodnes. Jeden z prvních českých konceptualistů, performer, ale i skvělý kontrabasista v orchestru Janáčkovy opery v Brně. Vzpomíná na bytové semináře, které pořádal ve svém ateliéru, studia na brněnské konzervatoři, i jak ho zachránila síťovka s nákupem od zadržení při brněnské demonstraci k prvnímu výročí okupace v roce šedesát devět...

Starosta pradědeček Pařízek

Marian Palla se narodil 30 července 1953 v Košicích. Maminka Ludmila, rozená Pařízková, pocházela z Luhačovic. Její dědeček Miroslav Pařízek byl starostou Luhačovic. Když přišli v pětačtyřicátém roce Sověti do města, součástí osvobozující armády byl i oddíl rumunských vojáků. Na oslavu osvobození Luhačovic pozval dědeček pouze Rumuny. „Mluvili francouzsky, byli nóbl, slušní, na rozdíl od Sovětů, z kterých měli luhačovští strach,“ vzpomíná pamětník. Po komunistickém převratu byl dědeček Pařízek i kvůli této události starostenské funkce zbaven.

Otec matky, stavitel, postavil v Luhačovicích za stávající poštou léčebný dům Riviéra, kde rodina bydlela a který byl rodině znárodněn po roce 1948. Matka (1930) vystudovala střední školu v Ostravě. V Luhačovicích se ještě jako studentka seznámila s mladým komunistou, architektem Vladimírem Pallou (1925), pocházejícím z valašských Býškovic, budoucím otcem Mariana. „Aby se mohla matka dostat na vysněnou medicínu, musela se stát dělnickou třídou,“ vzpomíná Marian Palla. Rok jezdila na jeřábu v ostravské fabrice, kde se velmi osvědčila. Poté mohla studovat medicínu až v Košicích. Brzy po studiích se rodina přestěhovala do Brna. Matka zde celý život pracovala jako obvodní lékařka. Otec byl zaměstnán jako architekt. V roce 1955 se jim narodila dcera Vladimíra. 

Rodina otce se z Býškovic, kde se narodil, přestěhovala do Albrechtic u Krnova, kam se Marian ve volných chvílích a o prázdninách k babičce rád vracel. Se sousedovic kluky trávili celé dny v přírodě. V lesích nacházeli ostrou střelbu, kterou házeli do ohně, na ohni opékali ulovené ryby. Hráli si na partyzány a na Němce. „Nikdo nechtěl být samozřejmě ten fašista, Němec,“ vzpomíná. „Zachránil nás až Vinnetou, jinak bychom nemohli proti sobě bojovat. Všichni chtěli být partyzáni.“ Babička měla rádio, které se pouštělo na pohádku jen v neděli. Žádná televize. „Potom začala puberta a šlo to všechno do prčic.“

Kontrabas a malování obrazů

Po základní škole se Marian dostal na gymnázium na Křenové ulici. Tam začal hrát ve školní kapele, se spolužáky měli skupinu, kde se bavili o literatuře a probírali své čtenářské zkušenosti. Po vyučování chodil do lidovky na kytaru. Zde ho oslovil učitel harmonik, mohl-li by se naučit i na kontrabas, aby mohl hrát v jeho orchestru harmonikářů, kde potřebuje basistu. „Dodneška jsem takový soubor neviděl,“ vzpomíná Marian Palla. Ve škole si půjčil basu a přinesl ji do malého bytu k rodičům v Kotlářské ulici. „Po týdnu otec říká: ,Mariane, to by nešlo.‘ My jsme měli dva pokoje, otec v jednom z nich ještě rýsoval. Otec získal nahoře nad námi v posledním patře domu půdní ateliér, ale nepoužíval ho. Nechtěl pracovat sám, rýsoval doma v kuchyni.“ Syna poslal hrát do ateliéru. Marian cvičil na basu, ale zbývala mu spoustu volného času. Basa nejsou housle. Marian objevil vedle ateliéru místnost po malíři z první republiky, plnou prázdných malířských pláten, papírů, olejových barev, štětců a pastelů. „No tak co já jsem začal dělat? Půl hodiny jsem cvičil na basu, pak jsem si vzal plátno, a začal jsem malovat olejem. Bez učení, bez ničeho. A tak jsem to střídal. A tam to všechno začalo. Díky tomu, že mě otec vyhodil a že jsem se nechal přemluvit, abych se naučil na basu. Já jsem zjistil zase s odstupem, že to, co jsem měl dělat, jsem nedělal, ale dělal jsem vždycky něco jiného…“

Otec Mariana brával na výstavy, na koncerty, sám byl zdatný malíř i amatérský houslista. Do bytu k Pallům často chodili na návštěvu brněnští malíři, architekti, básníci Skácel, Mikulášek. Marian Palla na ta léta vzpomíná: „Udělal jsem asi tři oleje, nějaké střechy jsem namaloval a tím to haslo. Pak už jsem tvrdě nastoupil na koncept. Jsem si říkal, když tady dřu na basu, tak to je to řemeslo, a tady si udělám volno. Tady si můžu udělat, co chcu, a můžu si dělat, co chcu, jenom když se to nenaučím, jak se to má. To je základ.“

Síťovka s nákupem a konzervatoř

Ve třetím ročníku gymnázia poradil otec Marianovi, ať se zkusí přihlásit na Státní konzervatoř v Brně. Půl roku chodil ke kontrabasistovi Juliu Ventrubovi zdokonalovat se ve hře na nástroj. Nakonec byl na školu přijat a začal studovat ve druhém ročníku hru na kontrabas. V šedesátém devátém roce se jako šestnáctiletý účastnil manifestace k prvnímu výročí okupace. U sebe měl síťovku s nákupem. Byl zatčen a s přáteli odvezen na služebnu policie. Ta síťovka ho zachránila před výslechy a možným uvězněním. Když viděl starší policista síťovku s nákupem, vyvedl ho ze služebny a poslal ho domů. Kamarád – „spolubojovník“ byl dva měsíce ve vyšetřovací vazbě a zakázali mu studovat.

Když jsem se dostal na konzervatoř, přestal jsem cvičit a začal jsem malovat

Mezitím začala tvrdá politická normalizace. Všechny typy aktuálního umění byly umlčovány a odsouzeny do ateliérů, domácností, nebo odkázány na občasné vystoupení v nějakém neoficiálním prostoru. Do Marianova ateliér začali chodit přátelé výtvarníci a hudebníci na přednášky, bytové semináře a výstavy, které zde pořádal. Mezi přednášejícími byl například filozof Petr Rezek, Pavel Büchler, Slovák Adamčák. Palla se stýkal s undergroundem, účastnil se mnoha neoficiálních výstav, s přáteli si vyměňovali samizdaty, neoficiální katalogy. Marianovi se podařilo poprvé vystavit ukázky své dosavadní tvorby ve Studentském klubu Křenová 75 v Brně v říjnu 1980.

Sledování ateliéru 

Po šestiletém studiu konzervatoře byl Marian Palla odveden na vojnu. Udělal konkurz do Armádního uměleckého souboru do Prahy, ale povolán byl k posádce do Tábora. Chtěl podat proti tomuto rozhodnutí odvolání. „Jožka Hanák, pozdější šéf v opeře, se snažil zjistit, proč to tak dopadlo. Po týdnu mi řekl: ‘Mariane, neodvolávej se, buď rád, že to prochází jen tak, protože ten tvůj ateliér v Brně sledují, že se tam něco pořádá, že tam chodí lidé, že jsou tam přednášky‘.“ 

Kontrabasistou v Janáčkově opeře v Brně a asistentem v ateliéru  Environment

Ke konci vojenské služby vyhrál konkurz do operního orchestru Janáčkovy opery, kde byl členem dalších patnáct let. Hrál v orchestru na kontrabas a ve volném čase maloval a připravoval performance. V roce 1994 povolal Dalibor Chatrný Mariana do ateliéru Environment na FaVU VUT v Brně. Učil zde dvě desetiletí jako odborný asistent. Na škole se později stal docentem.

Svá díla vystavuje na desítkách samostatných i skupinových výstav. Často je doprovází čtením ze svých textů a performancemi. Poslední výstavu shrnující jeho celoživotní tvorbu mu připravila Fait Gallery v Brně na jaře v roce 2024.

V době natáčení v roce 2025 Marian Palla bydlel a tvořil ve svém domě – ateliéru ve Střelicích u Brna.