„Počítali, že fronta půjde přes Vidnavu, a aby nebylo zasaženo civilní obyvatelstvo, tak se ho snažili vystěhovat. Nikdo nechtěl jít, tak přiletělo německé letadlo a hodilo kolem Vidnavy čtyři bomby. A lidi se zvedli, jako když se střelí do vrabců, a šli pryč. My jsme odešli do Vápenné, protože vedle nás stála Latzelova vila a táta za to, že jsme bydleli v domečku patřícímu k vile, tak tam dělal takového domovníka. Nosil tam uhlí, vynášel smetí a takové věci. Proto jsme ve Vápenné bydleli u Latzelů. Jak dlouho, nevím, ale když jsme se vrátili zpět, už tam byli Rusi.“
„Pamatuji si, že mě tatínek seznamoval s českou historií. Uměl jsem česky, ale v roce 1944, rok před nástupem do školy, jsem musel do školky. Takže jsem byl v čtyřicátým čtvrtým a čtyřicátým pátým ve školce. Když jsem byl mezi německými dětmi, tak jsem se naučil pořádně německy a češtinu jsem zapomněl. Takže jsem v pětačtyřicátém přišel do školy a neuměl jsem česky. Tenkrát to nebylo jako dnes, že by u každého takového dítěte stál nějaký asistent. To neexistovalo. Tady byli Slováci, Maďaři, Rumuni a nakonec přišli Řekové. Tady bylo prý devět nebo kolik národností. Děti byly prostě hozené do rybníka a plavte.“
František Palička se narodil 23. dubna 1939 ve Vidnavě (německy Weidenau) jako jediné dítě rodičům Františkovi a Idě Paličkovým. Zatímco otec měl české předky, matka byla německé národnosti. Otec jako jeden z hrstky Čechů za války zůstal ve Vidnavě, která po mnichovské dohodě spadala do Německem zabrané Sudetské župy. Provozoval tam sedlářskou živnost, a ačkoli se již ve dvacátých letech minulého století stal členem komunistické strany, neměl žádné potíže. Jedna z prvních vzpomínek Františka Paličky se týká evakuace civilního obyvatelstva Vidnavy před postupující frontou. Nikdo prý tehdy nechtěl městečko opustit, a tak německé letadlo pro výstrahu v okolí shodilo několik bomb. Po válce pamětník zažil odsun místních obyvatel do Německa a příchod nových osadníků nejen z Česka, ale i z jiných států Evropy. Z poválečné doby také vzpomíná, že si jako chlapci často hrávali ve vyprázdněných budovách, a také na smrt kamaráda Miroslava Kalabise, kterému ve třídě v ruce vybuchl nalezený granát. Další jeho vzpomínky jsou z období komunistické diktatury. Vypráví, jak zažil zrušení místní skautské organizace, a také, jak byl otec donucen ukončit svou sedlářskou dílnu. Vzpomíná také na řádové sestry internované ve Vidnavě. Město prý značně poznamenal odsun původních obyvatel a dodnes se z toho těžko vzpamatovává.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
