„Jednou jsem měla výstavu v Bratislavě. To už je dneska cizina, ale tenkrát nebyla. Já jsem tam na bienále vyhrála Zlaté jablko a byl tam úzus, že za to dají možnost výstavy. Tak jsem ji tam udělala a lidi zvenku – byli to tenkrát nějací Němci – tu výstavu navštívili, protože ti na to bienále jezdili. Hlavně to byli Němci a taky z Vídně, protože to nebylo daleko. Ti mě tam objevili a potom se mi ozvali. Já jsem jim říkala, že to, co dělám, mi nikdo nevydá. Pan Christian Stottele z Ravensburgeru – to bylo strašně tradiční nakladatelství – mi řekl, že to vydá a abych mu to poslala. Tak jsem mu to poslala a pak bylo rok ticho. Bylo strašné ticho, tak jsem myslela, že to je konec. Potom si to zřejmě nějak rozmyslel, takže se mi zase ozvali. Udělala jsem jim knížku o počítání, protože jsem si říkala, že počítání má každý rád, že to je pro každého důležité. A mně se líbily čísla i vizuálně, i tvarově. Já jsem byla z čísel nadšená. Poslala jsem to a nazvala jsem to Eins, Fünf, Viele, což v češtině znamená Jedna, pět, mnoho.“
„Státní nakladatelství dětské knihy. To bylo monopolní nakladatelství. Tenkrát neexistovala, pokud si dobře vzpomínám, žádná jiná možnost. Bylo to soustředěné. Já jsem byla ráda, že jsem mohla některé knížky ilustrovat. Zrovna jste mi ukazoval jednu knížku, kterou jste si koupil v antikvariátě. Jsou to Pohádky z bramborových řádků, které jsem dělala strašně ráda, protože jsem milovala ten text, který napsal Carl Sandburg tenkrát, když měl také dvě malé děti. Ten text napsal vlastně pro ně. Carl Sandburg je autor, který většinu svých děl tvořil pro dospělé. Toto je takový skvost, že jsem se cítila poctěna, že tuhle knížku mohu vyilustrovat.“
„Důležité je ani ne, jestli [v ateliéru] maluju dvě hodiny, nebo sedm hodin, ale jestli opravdu denně tam do toho prostředí přijdu, zabývám se myšlenkově tím, kam to posunu dál. Co by bylo vhodnější, co na tom obraze změnit. Je pro mě nesmírně důležité jenom tam přijít a o těch věcech uvažovat. To je někdy důležitější než ta práce sama. [Emil] Filla sám nám dával takový recept. Říkal, že máme začít pracovat a ta inspirace potom přijde.“
Květa Pacovská se narodila 28. července 1928 v Praze do rodiny operního zpěváka a učitelky jazyků. Odmala ráda tvořila hezké věci a projevoval se její výtvarný talent. Za druhé světové války zahynul její tatínek a ona byla nucena opustit střední školu. V roce 1945 nastoupila na grafickou školu, odkud byla už v roce 1947 přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Zde se pod vedením Emila Filly soustředila na monumentální malbu. Brzy po absolvování, v roce 1952, se jí s výtvarníkem Milanem Grygarem narodili dva synové. Zároveň se začala živit ilustrací dětských knih. Její nezaměnitelný kreativní styl byl původně odmítán jako příliš progresivní, ale postupem času si v uměleckém světě vybudovala jedinečné renomé. Kromě ilustrace se věnovala malbě, grafice i soše. V roce 1983 získala na Bienále ilustrací Bratislava Zlaté jablko, na základě čehož dostala možnost uspořádat samostatnou výstavu. Zde ji objevil německý nakladatel, pro kterého následně připravila sérii knih o číslech, barvách, tvarech a abecedě, s níž se proslavila v řadě zemí. Po sametové revoluci přibylo možností vystavování a kromě toho hostovala na uměleckých školách v Berlíně a v Anglii. V roce 1992 byla Květě Pacovské udělena prestižní ilustrátorská cena Hanse Christiana Andersena. V době natáčení rozhovoru (2015) chodila denně tvořit do svého pražského ateliéru. Květa Pacovská zemřela 6. února roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
