Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., DrSc Tomáš Pačes (* 1937)

• narozen 9. srpna 1937 v Praze

• 1947 – vstup do 5. přístavu vodních skautů Jaroslava Nováka-Braťky

• 1961 – založení recesistické softballové organizace ISBA

• 1961 – promoce na Geograficko-geologické fakultě UK (dnešní Přírodovědná)

• 1962 – premiéra divadelního pásma Nádraží Twist nad Vltavou, kterou napsal s Miloslavem Šimkem

• 1967-1968 – studium na univerzitě Stanford

• 1970-1972 – působení na univerzitě v New Yorku

Tomáš Pačes je významný český hydrogeolog. Kromě vědeckého přínosu stál i u založení českého softballu spolu s dalšími členy 5. přístavu vodních skautů pod vedením Jaroslava Nováka-Braťky. Tomáš Pačes byl aktivní i v kultuře a mimo jiné napsal s Miloslavem Šimkem v 60. letech úspěšné divadelní pásmo. Aniž by byl členem komunistické strany, během 60. let i normalizace strávil několik let pracovně v cizině díky speciálnímu postavení geologického ústavu.

 

Na ulici se třpytila skla

Narodil se 9. srpna 1937 v Praze. Tomášův otec byl lékař a působil jako primář urologie v nemocnici na Bulovce. Maminka pocházela z velmi intelektuální rodiny, před mateřskou pracovala u svého manžela a později jako tlumočnice z bulharštiny. Tomáš prožíval část dětství za druhé světové války, kdy se mu také narodil o pět let mladší bratr Václav.

Z války si Tomáš nepamatuje nic významného až do února 1945. „Nepamatuju si žádnou hrůzu kromě náletu v roce 1945.“ Otec tehdy pracoval na Karlově náměstí, které bylo bombardováním hodně zasaženo, ale otci se naštěstí nic nestalo. Ke konci války onemocněl Tomáš zánětem středního ucha a vzpomíná si, jak ho tatínek nesl na zádech do nemocnice na Karlově. „Vzpomínám si, jak se všude na ulici třpytila skla z oken.“

Během Pražského povstání se Tomáš s rodinou a sousedy schovával ve sklepě. Seděli tam s nimi i mladí kluci z domu. „Přišli tam nějací muži a žádali je, aby okamžitě nastoupili a bránili Prahu.“ Během osvobození přivedl otec na oběd dva americké vojáky, jedny z mála, kteří se dostali až do Prahy. Hlavní město osvobodila Rudá armáda a Tomáš si vzpomíná, že se hodně mluvilo o příjezdu tzv. vlasovců.

 

Gollová s námi jela do Prahy

Pačesovi žili bohatým společenským životem. Přátelili se s hercem Janem Werichem a jeho rodinou. Po babičce měli domek v Mariánských Lázních a tam za nimi jezdili nejen Werichovi, ale například i Miroslav Horníček s rodinou a další. „Tím, že byl tatínek urolog, tak ti pánové občas potřebovali jeho služby.“

Od Jana Wericha dostávali vstupenky na premiéry jeho her v divadle ABC a Tomáš s tatínkem se dokonce zúčastnili natáčení filmových pohádek Císařův pekař a pekařův císař. „Vzpomínám si, že když jsme šli pryč, tak vyšla Nataša Gollová a tatínek se ptal, jestli nepotřebuje někam svézt, tak s námi jela dolů z Barrandova do Prahy.“

 

Těžce to nesli

Euforii po konci války rychle vystřídala další katastrofa, když v únoru 1948 převzala moc v zemi komunistická strana. „Pamatuju si, jak naši s napětím sledovali volby. Ten převrat pak nesli velmi těžce.“ Tomášův otec byl propuštěn z pozice primáře na Bulovce a práci si našel v diakonii. Komunistům vadili příslušníci inteligence a snažili se je posílat do dělnických profesí. „Pamatuji si, jak napjatě naši sledovali v rozhlase procesy se Slánským, a hlavně s Miladou Horákovou. To musel mít táta strach, protože on byl taky národní socialista.“

Tomáš za rodinný původ trpěl ve škole, kde mu učitelka dávala horší známky, o čemž se ale dozvěděl až nedávno. „Jeden můj spolužák mi před pár lety ukázal svůj deník a tam měl napsáno, jak třída nesouhlasila s tím, že mně učitelka češtiny dává systematicky špatné známky.“ Po základní škole chtěl Tomáš nastoupit na gymnázium, ale to z kádrových důvodů nesměl. Místo toho měl nastoupit na práci do dolů.

Tomášův otec měl pacienta, který pracoval jako šofér jednoho z komunistických funkcionářů. Ten se za Tomáše přimluvil, a nakonec tak mohl nastoupit na geologickou průmyslovku, aby se stal důlním kolektorem vzorků. „Tak jsem se z té dráhy gymnázia a pravděpodobně medicíny dostal na tu dráhu geologie, což dnes považuji za velké štěstí, že se to takhle stalo.“

 

Zrušili nás dřív než Junák

Už v roce 1947 vstoupil Tomáš do 5. přístavu vodních skautů, který vedl Jaroslav Novák-Braťka. „To opravdu ovlivnilo celý můj život.“ Bohužel svobodného skautování si Tomáš užil pouhý jeden rok. „Protože byl Braťka tak známý, tak náš oddíl byl zrušen ještě dřív než samotný Junák.“ Oddílu byla zabavena klubovna i lodě a členové byli převedeni do jiného oddílu, který však za rok zakázali také.

Po nějaké době za Tomášem přišel kamarád z oddílu s tím, že se původní Pětka stala jachetním oddílem. „Tam jsem přišel, Braťka mě takhle poplácal a řekl: ,Tak tě přijímám,‘ a to byl můj jediný skautský slib.“ Braťka držel stále stejnou výchovu chlapců jako před rokem 1948, ale oželel skautské symboly a znaky. „Pro mě je důležité, že to člověka nejdřív naučí poslouchat rozumné autority a pak vést ostatní. Proto je tolik úspěšných lidí skauty, naučili se tam vést lidi.“

Tomáš pochází z věřící rodiny a od dětství pro něj byla víra podstatná. „Já jsem to náboženství miloval, mně se to líbilo, chodil jsem každou neděli do kostela.“ Paradoxně mu skauting nakonec zabraňoval chodit na nedělní bohoslužby. „Když jsem pak vstoupil do skautu, tak jsem měl trochu trauma, že jsem chtěl chodit v neděli do kostela, ale chtěl jsem s ostatními jezdit na výlety.“

 

Byl to jasný příklon k Americe

Braťka přivedl do oddílu hru zvanou Pasák, která vycházela ze softballu. Mezi kluky se stala velmi oblíbenou a časem se jim podařilo sehnat pravidla skutečného softballu. „Nebyli ani pálky, ani rukavice, ani balóny. Pálky jsme si nechali vysoustruhovat.“ V roce 1961 Tomáš s kamarády založili organizaci ISBA, tedy International Softball and Baseball Association. „My jsme to pak začali dělat recesně vážně. Ta zkratka je moje, protože já jsem pak začal vydávat bulletin ISBA.“

Založením ISBA se skauti nesnažili o žádný odboj proti komunismu, ale spíš o to, vyjádřit sympatie k Americe a ironicky zaštítit vlastní softballové snažení. Netušili tenkrát, že ISBA bude úspěšně fungovat až do současnosti. „Byl to jasný příklon k Americe v době komunistického systému. Zbožňovali jsme fotky amerických baseballistů.“

 

Opustil jsem divadelní kariéru

Na geologické průmyslovce, která byla pro Tomáše původně jen náhradou za zakázané gymnázium, byl nakonec velmi spokojený a geologie ho nadchla. „Pro RVHP se museli všude vyhledávat suroviny, hlavně uran.“ Po absolvování střední školy získal místo v podniku stavební geologie, odkud ho poslali na studium vysoké školy.

Tímto způsobem se Tomáš dostal i se špatným kádrovým profilem v roce 1956 na fakultu Geologicko-geografickou Univerzity Karlovy. Už během studia si musel splnit vojenskou přípravu a cvičení, a nakonec byl na půl roku poslán jako četař do Prachatic. Na vojně se spolužákem založili divadelní kroužek, kde hrál Tomáš na kytaru. „Postupovali jsme dál a dál v těch vojenských soutěžích, až jsme se dostali do celostátní soutěže do Bratislavy.“

V Bratislavě na vojenské soutěži potkal Tomáš i Miloslava Šimka s jeho skupinou. V tu dobu musel odejít na vojnu Šimkův spolupracovník Jiří Grossmann a on sháněl někoho na záskok. Oslovil právě Tomáše a spolu napsali divadelní pásmo Nádraží Twist nad Vltavou, které mělo premiéru v roce 1962 a slavilo velký úspěch. „Pak jsem musel studovat a opustil jsem tuhle svoji divadelní kariéru.“

 

Poslal mi americkou pálku a skutečný balón

V roce 1961 Tomáš dostudoval vysokou školu a nastoupil do Ústředního ústavu geologického, a to zrovna v době, kdy se podmínky v režimu začaly pomalu uvolňovat. „S kolegy jsme si začali povídat, že bychom rádi odjeli na Západ studovat.“ Pro Tomáše byl přelomový kongres o rudách, který se v 60. letech v Československu odehrál a kam dorazil americký profesor Donald White.

White se zabýval termálními vodami a Tomáš ho provedl po pramenech v Karlovarském kraji. Po konci kongresu si dopisovali a mimo jiné Donald White podpořil základy českého softballu. „Donald White mi poslal první americkou pálku a první skutečný balón.“ Tomáš pana profesora požádal, zda by mu nemohl v Americe zajistit stipendium a ten mu ho skutečně zařídil na Stanford University v Kalifornii.

 

Úplně mě to vyvedlo z míry

Na geologickém ústavu bylo poměrně liberální prostředí a pro zaměstnance nebylo nemožné vyjet do zahraničí. „Protože předseda českého geologického ústavu byl členem Ústředního výboru KSČ a taky rád cestoval a on uděloval ta povolení.“ Díky tomu mohl Tomáš skutečně v roce 1967 odletět na rok do Stanfordu.

V tu dobu už byl Tomáš ženatý a měl malou dceru. Do Ameriky musel odjet bez rodiny a vzpomíná si na první okamžiky, kdy se setkal s manželčinou sestřenicí. „Vzala mě do samoobsluhy, ani to nebyl supermarket, a mě z té pestrosti toho jídla rozbolela hlava a chtělo se mi zvracet. Mě to úplně vyvedlo z míry.“

Na Stanfordu strávil Tomáš rok a půl náročným studiem, ale sledoval i vrcholné období hnutí hippie. „Byl jsem na koncertech nějakých skupin. Byli to psychedelické concert hally, kde nebyly židle, ale sedělo se na podlaze a promítaly se obrazy na všechny ty obrovské stěny.“ Zásadní bylo pro Tomáše setkání s profesorem Haraldem Helgesonem, který byl typickým hipíkem, ale zároveň naprostým géniem ve svém oboru.

 

Tekly nám slzy, když jsme se loučili

V srpnu 1968 se Tomáš vracel do Prahy v nadějném očekávání demokratických změn v Československu. „Vracel jsem se do nadějného času, kdy skončí komunismus a bude svoboda.“ Hned v srpnu 1968 probíhal v Praze mezinárodní geologický kongres, kam přijelo okolo čtyř tisíc vědců z celého světa. Tomáš se podílel na organizaci jedné z exkurzí.

Po exkurzi udělal doma 20. srpna večírek pro kolegy z Ameriky. „Odjeli a šli jsme spát. Slyšeli jsme nějaký rachot a ráno jsme vzali auto a jeli jsme z Pankráce na techniku. Najednou vidíme hrozné fronty u obchodu, a když jsme přejížděli most, tak proti nám jedou tanky.“

Když Tomáš dojel do Dejvic, kde se kongres odehrával, zjistil, že byl kvůli okupaci předčasně ukončen a všichni odjíždějí rychle domů. „Spousta z nich udělala fotografie a ty pak od těch geologů vyšly po celém světě.“ Tomáš pak jel na nádraží loučit se s americkými přáteli. „Musím říct, že nám tekly slzy, když jsme se loučili, protože jsme mysleli, že se vidíme naposledy.“

 

Ani jsem nemusel lhát

Po okupaci se Tomáš vrátil ke své práci v ústavu, kterého se naštěstí nastupující normalizace příliš nedotkla. K jeho překvapení se mu podařilo v září 1970 zařídit díky skvělým referencím ze Stanfordu stipendium na univerzitu v New Yorku. „Za dva měsíce mi tam pustili celou rodinu i se třemi dětmi. Já dodneška nevím, kdo tohle povolil.“

V New Yorku strávil Tomáš s rodinou nakonec dva roky. V roce 1972 se vrátili zpět do Československa. „Nabídli mi stálé místo a všichni si ťukali na hlavu, že se vracíme.“ Tomáš se vrátil ke své práci a celkem bez problémů se jí věnoval, aniž by musel vstoupit do strany. „Já měl štěstí, že když byly prověrky a museli ostatní schvalovat vstup, tak jsem byl v zahraničí, takže jsem ani nemusel lhát.“

 

Vysokoškolské prostředí je všude podobné

V roce 1974 uspořádal Tomáš v Praze velkou konferenci, kam přijeli Rusové i jeho kolegové z Ameriky, mimo jiné profesor Harald Helgeson. „Když jsme jeli na exkurzi, tak já jsem udělal zasedací pořádek a dal jsem vždycky vedle sebe Rusa a Američana a ti Rusové, když nebyli v té skupině, kde s nimi byl nějaký očko, tak se rozpovídali.“ Konference se velmi vydařila a od té doby se pořádá každé tři roky vždy v jiné zemi. „Díky této konferenci jsem procestoval celý svět. Bylo to úžasné.“

Na geologickém ústavu byly tak speciální podmínky, že Tomáš mohl cestovat v období 70. a 80. let poměrně volně. „Paní, co to pro mě zařizovala, říkala, že už ji otravuje pro mě furt zařizovat výjezdní doložky, a vyjednala mi stálou.“ V roce 1976 tak strávil například čtyři měsíce v Japonsku. „Jakmile jste ve vysokoškolském prostředí, tak je to všude dost podobné, ať už jste v Americe, Japonsku, nebo u nás.“

V 80. letech pak strávil půl roku ve Strasbourgu nebo několik měsíců ve Švédsku, kde získal dokonce čestný doktorát. „Říkali mi, že v geologii není Nobelova cena a že tohle je místo ní.“ Už od 60. let jezdil Tomáš i do Sovětského svazu a v 80. letech do Číny. Jediná komplikace, která Tomáše v ústavu potkala, byl akademický postup. Velký doktorát si mohl udělat až po sametové revoluci. „Jen když jsem si udělal velký doktorát, tak mi předseda místní KSČ řekl, že mi to dát nemůžou, dokud to neobhájí nějaký komouš.“

 

Hoši, dneska to praskne

V roce 1989 Tomáš podepsal několik peticí za propuštění Václava Havla nebo na podporu demonstrantů. „Když vyšla informace, že svaz mládeže uspořádá demonstraci na Albertově, tak jsem volal kamarádům a říkal jsem jim: ,Hoši, dneska to praskne.‘ My jsme sídlili v tom rohovém baráku na Albertově.“ Demonstrace se Tomáš s kolegy zúčastnil, ale průvod opustil už na nábřeží, takže se nedostal do střetu s policií na Národní třídě.

Následující dny a změny v republice vnímal Tomáš s nadšením. „Stál jsem pod balkónem, když mluvil Havel. Byla to neuvěřitelná euforie.“ Vývoj republiky od té doby hodnotí pozitivně, i když v poslední době má obavy o stav demokracie. „Dokud byl Havel prezidentem, tak jsem cítil euforii. Trochu skončila, když jsem byl na jeho pohřbu.“

 

Je to opravdu závažný problém

Tomáš se celý život věnoval životnímu prostředí a hodně tématu okyselování lesů. „U nás se po revoluci zlepšilo životní prostředí, takže jsme v tom tématu přestali být tak atraktivní.“ S obavami sleduje vývoj klimatické změny. „Lidi říkají, že se nás to netýká. Já myslím, že je to opravdu velmi závažný problém.“

Tomáš Pačes dodnes pracuje a v současnosti se zabývá hlubinnou vodou. Před pár měsíci ho srazilo auto a dlouho se potýkal se zdravotními problémy. „Měsíc po tom, co jsem málem unikl smrti, mi zemřela žena. Poslední dobou jsem se zabýval spíš zdravotními a pak psychickými problémy.“ Oporou jsou mu tři dcery a přátelé ze skautského oddílu, se kterými se pravidelně stýká. „To je pro mě velkou posilou, že se můžeme vídat.“