Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Otisk (* 1926)

• narodil se 12. února 1926 v hornické kolonii v Doubravě na Karvinsku

• jeho otec byl havíř, střelmistr a sociální demokrat

• v letech 1938–1939 zažil polskou okupaci Těšínska a vyhnání Čechů z Doubravy

• rodině hrozilo vyhoštění, musel odejít z českého gymnázia

• za nacistické okupace, v letech 1941–1945, pracoval na říšské stavbě elektrárny Barbora

• na stavbě byl svědkem krutého zacházení s židovskými vězni a válečnými zajatci

• byl cvičitelem Sokola, hrál závodně tenis a dělal trenéra

• pracoval jako úředník a dělník na šachtách v Karviné a v Doubravě

• až do důchodu byl zaměstnaný v propagaci Dolu Doubrava

„Ke konci války byla elektrárna asi ze tří čtvrtin hotová. Měla být na uhelný prach a byly tam ohromné trychtýřovité sýpky. Jeden nuceně nasazený italský zajatec tam chodil zpívat, protože tam byla výborná akustika. Nevím, jestli to byl profesionální pěvec, ale měl krásný basbaryton. Za kousek chleba mi tam udělal takový koncert italských operních árií, na který nikdy v životě nezapomenu,“ vzpomíná Lubomír Otisk na válečná léta, která jako mladík přečkal na stavbě elektrárny v Karviné, kde museli pracovat také polští Židé a váleční zajatci.

Dětství v kolonii Mexiko

Lubomír Otisk se narodil 12. února 1926 v Doubravě na Karvinsku. Jeho otec pracoval na šachtě, maminka byla v domácnosti. Rodina žila v hornické kolonii Mexiko u jámy Bettina, části pozdějšího Dolu Doubrava, kde fáral i jeho otec.

Kolonie z roku 1860 patřila Vítkovickým kamenouhelným dolům. Kolem byly šachty, haldy, pila, obrovské seřadiště vlaků, ale také pole a louky. Hospodařilo tam několik velkých sedláků, mezi nimi i pamětníkův strýc. Lubomír bydlel s rodiči v jedné části hornického čtyřdomku z červených cihel. K bytu patřila půda na seno a slámu, zahrada, pole a chlívek.

„Naše políčko mělo přes třicet arů. Pěstovali jsme jetel, pšenici, žito, pak brambory, fazole, zelí. Na zahrádce byla další zelenina, květiny a medonosné bodláky pro včely. I za války měl táta sedmero včelstev a vždycky bylo čím osladit kaši nebo čaj. Chovali jsme kozu a králíky,“ vzpomíná Lubomír Otisk. Bydlení to bylo podle něho krásné a výhodné. Otec platil za měsíční nájem korunu šedesát. Na uhlí měli deputát od šachty, zadarmo měli elektřinu i dřevo. V blízkosti byl obchod, pekárna, pošta, nádraží a závodní hotel s kinem a sálem, kde se pravidelně hrálo divadlo. Jen do školy to měly děti z kolonie daleko. Chodily pěšky asi šest kilometrů.

Rodina s knihovnou, kozou a rádiem

Otiskovi patřili k výjimečně dobře situovaným obyvatelům kolonie. „Můj táta byl totiž velmi podnikavý, stále se něco učil a uměl si vydělat. Když se doslechl, že šachta potřebuje takzvané splétače nekonečných lan, doma se to naučil dělat a absolvoval zkoušky. Když bylo třeba někde lana opravit, tak si ho šachta zavolala. Udělal si také kurz střelmistra. Za polské okupace nás to zachránilo před vyhoštěním, protože tam byl jediný střelmistr a pro šachtu byl nepostradatelný,“ vysvětluje pamětník.

Zatímco ostatní havíři z kolonie měli v chlívcích prase, Otiskovi jej nepotřebovali. „Měli jsme obrovské troky, ve kterých se spařovala prasata, a ty od dubna do listopadu kolovaly po okolí. Za půjčování necek jsme dostávali výslužky. Asi co deset dnů nám jejich uživatelé nosili třeba jelita, trochu masa a velmi často také ovarovou polívku. Měli jsme ji tak často, že se mi už protivila,“ vzpomíná Lubomír Otisk. Místo prasete otec koupil kozu s rodokmenem. „Pást ji, to byla moje jediná povinnost. Měl jsem ji rád, a také dávala výborné mléko.“

Jeho otec se vymykal také tím, že měl rád hudbu a knihy. Jejich knihovna obsahovala asi čtyři sta knih a pamětník mohl číst, co chtěl. K tomu měli dokonce dvě rádia. „Když se za Hitlera musela odevzdávat rádia, otec odevzdal jen jedno, to starší. Krásné rádio značky Philips jsme měli celou válku schované na půdě pod slámou a vždycky večer, když to šlo, protože signál byl hodně rušený, jsme tajně poslouchali Londýn. Zatemnila se okna, zavřely dveře a poslouchali jsme novinky z fronty a politiky. Slyšel jsem i promluvy Jana Masaryka. Pravdou je, že za to hrozil koncentrák,“ dodává.

Tenis s dřevěnými raketami

Rodina si žila tak dobře, že si mohla dovolit šít u krejčího. „I otec si nechával v Orlové šít obleky a kabáty. Maminka byla krásná dáma. Měla svou švadlenu. Chodila také pravidelně do Orlové do kavárny,“ říká Lubomír Otisk. Zároveň vzpomíná, že za hospodářské krize žili někteří lidé z kolonie tak bídně, že dostávali od obce žebračenky. Mnozí jeho vrstevníci chodili v létě naboso, aby šetřili boty.

Podobně jako jeho otec byl podnikavý i pamětník. Byl náčelníkem klukovského klubu Černá ruka. Vyráběli třeba praky a modely lodí a letadel z kůry stromů, ale hlavně sportovali. Hráli fotbal a v zimě na rybníce hokej. Jako asi desetiletý se začal sám učit hrát tenis. Postupně se vypracoval až na reprezentanta a později trenéra orlovské tělovýchovné jednoty. Před válkou byly totiž tenisové kurty za doubravským závodním hotelem. Chodili tam úředníci ze šachty a další smetánka z okolí. „Jednou jsem tam nakukoval přes plot a zavolali mě, jestli bych nechtěl sbírat míčky, protože jim nepřišli sběrači. Tak jsem tam pak často chodil, za odpoledne jsem dostával korunu a odkoukal jsem, jak se tenis hraje, i anglická slova, která se u toho říkají,“ popisuje Lubomír Otisk.

Se starými míčky a raketami, které si vyrobili ze dřeva, pak hrával s kluky tenis na cestě v kolonii. „Hřebíkem jsme nalajnovali hřiště, natáhli špagát nebo kus záclony a hráli jsme,“ vypráví. V sousední Orlové měl honosný dům s velkou zahradou, skleníky a také tenisovým kurtem dědeček Ivana Lendla, kam pamětník také nakukoval. „Později, když jsem vedl žákovské družstvo a hrávali jsme v Ostravě, jsem zažil, jak jeho vnuka, malého Ivana Lendla, pérovala paní Lendlová, když s mými žáky prohrál,“ směje se Lubomír Otisk.

Matčina smrt a polská okupace

Už v jedenácti letech zažil první velké trauma. Jeho maminka zemřela na záchvat srdeční arytmie. Další rána přišla po mnichovské dohodě v říjnu 1938, kdy byla východní část Těšínského Slezska vojensky obsazena Polskem. Z Doubravy bylo tehdy vyhoštěno více než tisíc lidí.

„Přijelo vojsko s kanony taženými koňmi. Všichni se báli vystěhování. Chodil jsem tenkrát do gymnázia v Orlové, ale jako Čech jsem musel ze školy odejít. Neuměl jsem ani polsky, ale musel jsem do polské měšťanky. Polovina obyvatel kolonie Mexiko se musela tehdy vystěhovat. A nebyl to nějaký pozvolný proces. Lidé museli odejít ze svých domovů do čtyřiadvaceti hodin. Moje kmotra s manželem dostala takzvanou propustku bez návratu 23. prosince. Už měli nazdobený vánoční stromeček. Narychlo odcházeli s několika kufry do Radvanic. Bylo to opravdu hrozné. Rodiny byly rozděleny a přišel jsem o mnoho kamarádů,“ vzpomíná Lubomír Otisk.

Otiskovi se měli stěhovat také. „Otec byl však jediným střelmistrem na šachtě, a tak ho ředitel dolu vyreklamoval. Mohli jsme zůstat, ale bylo to trauma. Až na strýce sedláka musela z Doubravy odejít celá naše početná rodina,“ říká pamětník. Polskou okupaci nahradila v březnu 1939 okupace německé armády. Oblast východního Těšínska, stejně jako Sudety, nacisté připojili k německé říši.

Češi v německé říši

„Když Němci začali obsazovat hranice, byl jsem zrovna v protektorátu navštívit příbuzné, kteří se z Doubravy přestěhovali do Radvanic, Heřmanic nebo Vratimova. U strejdy jsme 1. září poslouchali z rádia Hitlerovu řeč. Všude byli vojáci, střílelo se a já měl problém, jak se dostat zpátky do říše. Strejda mne nakonec za tmy šťastně dovedl domů. Tak jsem zažil začátek druhé světové války,“ vzpomíná Lubomír Otisk. Pamatuje si, že rodina byla dvakrát předvolána k říšským úřadům kvůli prověření národnosti. „Poprvé to bylo jako u odvodu. Musel jsem se svléknout do trenek. Zajímala je barva očí, vlasů nebo tvar nosu. Ptali se, jak umím německy,“ říká pamětník a zdůrazňuje, že jeho rodina se hlásila k české národnosti.

Jeho otec si nenechal vnutit slezskou národnost, kvůli které museli mnozí Češi z okolí narukovat k wehrmachtu. Tvrdě pracoval na šachtě, která pod německou správou těžila čím dál více. Horníci prý neměli volno ani v neděli. „A vyšla spousta všelijakých nařízení. Jako Češi jsme museli odevzdat rádia nebo mlýnky na mletí obilí. Já jsem měl jít do německé školy. Tatínek ale přes jednu známou zařídil, že jsem mohl chodit do české měšťanky v Radvanicích. Na propustku jsem tedy dojížděl do protektorátu. Vždycky, když jsem si šel pro novou propustku, musel jsem pozdravit: Heil Hitler!“ vypráví Lubomír Otisk.

Strach z nuceného nasazení v Německu

Vzpomíná si, jak gestapo odvedlo přímo ze školy jednoho učitele, který komentoval, když v květnu 1941 začaly jezdit přes Radvanice kolony německých tanků a motorových vozidel. Řekl prý, že to vypadá na válku s Ruskem a že v tom případě Hitler jistě prohraje. „Asi za týden si pro učitele přišli chlapi v kožených kabátech a už jsme ho nikdy neviděli.“

Když pamětník v patnácti letech vyšel ze čtvrté třídy měšťanky, jeho otec se začal strachovat, aby ho německé úřady nepovolaly na nucenou práci do Německa. „‚Musíš si najít rychle zaměstnání,‘ říkal. A poslal mě za jednou příbuznou, která pracovala v Těšíně na říšském pracovním úřadu. Chtěl jsem se ještě učit, ale paní úřednice řekla, že by to šlo jedině v Německu. Nabídla mi, že bych se mohl učit elektrikářem v Porúří. Otec nadával, že jsem blbec, protože Porúří prý budou Angličané bombardovat jako první. A poslal mě tam znovu. Tak jsem po prázdninách roku 1941 nastoupil jako stavební dělník k říšské firmě Trampler, která stavěla na zelené louce za Dolem Barbora v Karviné elektrárnu. Táta byl spokojený. ‚Hlavně, že budeš schovaný,‘ říkal.“

Polští Židé a ruští zajatci pod krutovládou

Na stavbě elektrárny, kde pracovali hlavně Němci, ale také pár Poláků a Čechů, přečkal zbytek války až do května 1945. Na otrockou práci tam nacisté používali i vězně. Na Karvinsku byla síť lágrů a zajateckých táborů. Na stavbě museli pracovat například polští Židé z karvinského lágru označovaného ZALfJ. Podle pamětníka tam byla skupina polských Židů už na začátku stavby. „Byli strašně zubožení, prosili nenápadně o jídlo, ale neodvážili se na mě ani podívat. Nějaký chleba jsem jim pak donesl. Dělali ty nejhorší práce. Pořád nad nimi stáli vojáci s puškami. Pamatuji si, jak museli holýma rukama dobývat ze země obrovský bludný balvan. Každou chvíli je zavalil. Několik jich odnesli zraněných na nosítkách,“ vzpomíná Lubomír Otisk.

Polské Židy pak vystřídali ruští zajatci. „U šachty Barbora bylo velké prádlo uhlí, násep a kolejová trať, a hned za ní byl obrovský lágr. Bylo jich tam snad pět set. Denně jsem kolem chodil do práce. Kontakt s nimi nebyl možný, ale viděl jsem, jak byli zbídačení. Chodili v dřevácích, nohy a ruce omotané hadry, zarostlí, špinaví. Jednou dělníci uklízeli vagony po bramborové sklizni a přitom vymetli i pár brambor. Rusové ztratili pud sebezáchovy a na ty brambory se vrhli. Vojáci je bili pažbami do krve. Asi deset jich pak odnesli na nosítkách. Je možné, že někteří to nepřežili. Byla to krutovláda,“ vypráví pamětník.

Operní recitál v uhelné sýpce

Na sklonku války museli na stavbě elektrárny pracovat také italští zajatci. „Nevím přesně, kdy a jak ta výměna proběhla, ale zmizeli ruští zajatci a přišli Italové. Část jich bydlela přímo v lágru u Barbory, část někde jinde v Karviné. Nebyli už tak hlídaní. Byl to asi rok 1944. Němci byli shovívavější možná i proto, že už jim bylo jasné, že válka pro ně dopadne špatně. Dokonce jsem mohl se zajatci mluvit. Měli hlad a zajímalo je hlavně jídlo. Šili v táboře zřejmě z dek zimníky a měnili je za jídlo a kuřivo,“ vzpomíná Lubomír Otisk. S jedním italským zajatcem měl velký zážitek.

„Elektrárna měla být na mletý uhelný prach. Byly tam obrovské trychtýřovité sýpky, kde byla skvělá akustika. Nevím, jestli to byl profesionální pěvec, ale měl krásný basbaryton a chodil do té sýpky zpívat. Když jsem se s ním rozdělil o svačinu, zpíval mi tam árie z italských oper. Bylo to úžasné,“ vypráví pamětník.

Na konci války byla elektrárna asi ze tří čtvrtin dostavěná. Dnes je v provozu jako Teplárna Karviná. „Němci tam skoro do poslední chvíle betonovali,“ říká. Na bezprostřední konec války v Doubravě, kterou jednotky Rudé armády osvobodily 3. května 1945, si moc nevzpomíná. „Pamatuji si, že den nebo dva předtím někdo vyvěsil na věži šachty československou vlajku. Tak jsme už začali oslavovat, ale v noci se ještě střílelo. Bojovalo se hlavně o Doubravský kopec. V naší zahradě jsme pak našli lehký kulomet a několik zásobních hlavní,“ říká Lubomír Otisk.

Pod vládou komunistů

Hned po osvobození se vlády v Doubravě ujali komunisté. „Po obci chodili muži s červenými páskami a puškami a hlídali národní majetek. Ihned obsadili i šachtu. Dívali jsme se na to skepticky. Otec vždycky říkal, že Hitler se všechno naučil od Stalina. Byl jsem masarykovec, horlivý sokol, cvičitel a sportovec a s komunisty jsem nic nechtěl mít,“ říká pamětník. Prostřednictvím příbuzného si našel místo v kanceláři mzdového oddělení na Dole Československé armády (bývalá šachta Jan Karel a krátce i Důl prezidenta Beneše) v Karviné. V radvanické škole si totiž stihl udělat kurz psaní na stroji a těsnopisu, a měl tedy potřebnou kvalifikaci. V roce 1948 narukoval k ženistům do Kroměříže. Předtím se ještě stačil oženit.

„Měl jsem štěstí, vojnu jsem měl výbornou. Po přijímači jsem dělal písaře u náčelníka štábu v Kroměříži a později jsem byl na Krajském vojenském velitelství v Ostravě, kde jsem byl také písařem. Měl jsem tam možnost i hodně sportovat,“ vzpomíná. Po vojně nastoupil na Důl Doubrava. Nejprve pracoval na oddělení potravinových lístků a pak přešel do pokladny. „Tam jsem měl problém, že nejsem v KSČ. Prý musím vstoupit do strany. Na pokladně jsme měli zbraň a nestraník prý nemůže na takovém místě být,“ vzpomíná Lubomír Otisk, který se ke vstupu do KSČ nenechal nikdy přesvědčit. Přistoupil ale na to, že dělal tajemníka závodního Revolučního odborového hnutí.

I kvůli lepšímu výdělku a získání deputátu na uhlí vyměnil v polovině padesátých let úřednické místo za manuální práci. „Komunisté říkali úředníkům ‚inkousti‘ a špatně je platili. Nejprve jsem v dole brigádničil. Pak jsem asi pět let pracoval jako dělník v úseku, kde se připravovaly stroje pro těžbu,“ říká pamětník. Nakonec získal místo v důlní propagaci, kde vydržel až do důchodu. K jeho celoživotním koníčkům totiž patřilo vedle sportu nebo pěstování kaktusů i kreslení a malování.

Monstrproces s důlními inženýry

Na začátku padesátých let zažil, jak komunistický režim odhaloval takzvaného vnitřního nepřítele. V únoru roku 1949 došlo na Dole Doubrava k výbuchu metanu, při kterém zemřelo devatenáct horníků a následujícího dne i pět báňských záchranářů. Komunisté se rozhodli, že potrestají viníky. V roce 1952 byla v monstrprocesu za údajnou sabotáž odsouzena skupina báňských inženýrů a techniků, kteří byli převážně bývalými sociálními demokraty, k exemplárním trestům. Dva lidé měli jít na smrt, dalších sedm mělo být potrestáno doživotními nebo mnohaletými tresty. Popravy byly u odvolacího řízení zrušeny a v roce 1966 byli odsouzení rehabilitováni jako oběti vykonstruovaného procesu. Bylo mimo jiné prokázáno, že na šachtě se falšovaly hodnoty důlních plynů, aby se nepřerušovala těžba a plnil se plán.

„Všichni jsme věděli, že odsouzení jsou nevinní. Pamatuji si, jak zatkli i tehdejšího ředitele dolu, který měl také strávit ve vězení mnoho let. Proces měl dozvuky i dalšími politickými čistkami mezi důlními úředníky, hlavně bývalými sokoly a nestraníky. Když jsem měl jako funkcionář ROH podepsat, že souhlasím s jejich přeřazením na dělnická místa, odmítl jsem to. Tím jsem se znelíbil a moje kariéra na šachtě šla dolů,“ vzpomíná Lubomír Otisk.

Za velmi důležité v životě považuje zachovat si za každého režimu čisté svědomí. „Abychom přežili, musíme se někdy ohnout. Nesmíme se ale nechat zlomit a ztratit sebeúctu.“