"Přišla za mnou tenkrát sekretářka s mojí třídní profesorkou a řekly mi: 'Martičko, pojďte za námi, hodně rychle.' Ukázaly mi přihlášku, na které bylo pod tím, co podepsali moji rodiče, napsáno, že jsem nežádoucí k přijetí, ředitelčinou rukou. A ta sekretářka mi říkala: 'Ředitelka je dneska pryč, musíte si rychle někam změnit bydliště, abyste tam mohla jít.' Tenkrát nebyly kopírky, tak mi celou přihlášku znovu napsala, podepsala to třídní profesorka a řekla: 'Běžte to nechat podepsat rodičům a doneste to rychle, já to odešlu, než se ta ředitelka vrátí.' Prostě byli hodní lidi, kteří asi věděli, že nejsem tak špatný člověk, abych měla něco odnášet. V tom věku patnácti let je mladý člověk hrozně černobílý, vidí svět jenom dobrý a zlý. Prostě jsem nechápala proč, co jsem udělala tak zlého, že se mně ta ředitelka tak mstí. Věděla jsem, že se jim nelíbí naši, ale prostě pořád jsem nechápala, proč v tom hrají roli i ty děti, v tom byli ti komunisté strašně zákeřní, protože se mstili dětem za rodiče a rodičům za děti. Málokterý režim je asi tak otřesný."
"V tu dobu byl tatínek totálně nasazený ve Zbrojovce a vynášeli pro partyzány náboje, zbraně, vyhazovali sloupy elektrického vedení atd. On o tom strašně málo mluvil a nakonec mi v podstatě o tom, že tam hrál velmi důležitou roli, řekli další, kteří v tom s ním byli a kteří neměli z toho slávu. O tom, že tatínek něco dělal, jsem z mála náznaků něco tušila, ale v podstatě jsem se to dozvěděla až po revoluci, když za ním přišla paní Ing. Andělová. Sháněla lidi, kteří pracovali za té války tímto směrem a chtěla po tatínkovi, aby se přihlásil, že si zaslouží i to ocenění. Vím, že pak přišel za tatínkem i starosta Vsetína, když už byl tatínek vážně nemocný, ale i tak to pro něj bylo asi zadostiučinění."
"Vím, že staříček [dědeček] se hned po osmačtyřicátém roce podílel na nějakém protikomunistickém odboji. Ten začal nevinně, roznášením letáků. Vím, že mu estébáci vymlátili zuby hned při prvním výslechu. Vím, že byl potom zavřený v Hradišti, kde pak nechvalně působil Grebeníček. Vím, že v životě neměl rád rajčata. A protože byl holič, nechali ho ve vězení chodit někde přes zahrady, kde rostla rajčata. Měl hrozný hlad, tak se nakrmil rajčaty, která nikdy rád neměl."
Komunisté se mstili dětem za rodiče a rodičům za děti
Marta Orolinová, rozená Pardubová, se narodila 2. května 1953 ve Vsetíně jako starší ze dvou dětí rodičům Haně a Jiřímu Pardubovým. Rodiče byli učitelé se silným vztahem k folkloru a členové Sokola. Otec spoluzakládal ve Vsetíně folklorní soubor Vsacan. Po maturitě byl nuceně nasazen ve vsetínské Zbrojovce, kde se zapojil do odboje. Po roce 1948 bylo prarodičům z otcovy strany znárodněno kadeřnictví a holičství, dědečka Jaroslava Pardubu uvěznili za protistátní činnost, když šířil protikomunistické letáky. Byl vězněn v Uherském Hradišti. Roku 1953 přišla rodina o úspory v rámci měnové reformy. Marta Orolinová měla kvůli kádrovému profilu problémy dostat se na vysokou školu, nakonec vystudovala gymnázium, dvouletou nástavbu na střední zdravotnické škole a poté Lékařskou fakultu hygienickou Univerzity Karlovy. Roku 1968 sbírala podpisy na petici proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. V roce 1976 se vdala za Františka Orolina, lékaře, narodily se jim dvě děti. Žili na Slovensku, v Gottwaldově a po roce 1991 se s manželem vrátili do Vsetína. Roku 1984 emigroval její bratr Jiří. Celý život pracuje jako lékařka v oboru, který vystudovala. V roce 2022, v době natáčení, žila ve Vsetíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!