Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Orawski (* 1937)

• narozen 30. května 1937 v Mostech u Českého Těšína

• prožil těžké dětství ve velmi chudé rodině

• koncem 40. let se stal členem Církve bratrské

• vystudoval Vysokou školu stavební v Brně

• stal se odborníkem na výstavbu přehrad, stavěl vodní dílo Morávka

• kvůli tomu, že se hlásil k víře, měl za socialismu problémy v zaměstnání

• v roce 1986 opustil místo v podniku Povodí Odry a stal se kazatelem Církve bratrské

• jeho zásluhou vznikla řada nových modliteben Církve bratrské

Kolegové mu říkali, že i kdyby pracoval stokrát lépe než ostatní, nebude mu to nic platné. Byl totiž věřící, netajil se tím a to za socialismu znamenalo problémy v zaměstnání. Přestože byl ve svém oboru – výstavbě přehrad – uznávaný odborník, často se setkával s větami typu: „Vystup z církve a dostaneš lepší pozici, vyšší plat, budeš mít klid.“

Těžce nemocný otec, který si zničil zdraví dřinou v šachtě. Tři sirotci, kterým zemřela máma. Neoblíbená nevlastní matka. Velká chudoba. To bylo jeho dětství v Mostech u Českého Těšína, kde se 30. května 1937 narodil.

Na základní škole patřil k nejhorším žákům. Lumpačil a neučil se. Roli v tom hrálo i neutěšené domácí prostředí. Jeho maminka zemřela na zápal plic a otec si domů přivedl novou ženu. „Neuměla to s dětmi, vztahy byly napjaté. Jednou jsem se tatínka zeptal, jak si mohl vzít takovou ženskou za manželku, a on mi dal facku. To byla jeho jediná odpověď. Nikdy mě přitom nebil. Pak mi to došlo. Co měl dělat, když zůstal sám se třemi dětmi a musel pracovat. Postupně se ale naše vztahy s novou matkou zlepšovaly,“ vypráví.

Z lajdáka se stal stavitel přehrad

Zlepšoval se i jeho vztah ke studiu a nakonec se rozhodl jít na gymnázium. Otec nesouhlasil, vybral pro něj učení se na stolaře. Ale Jaroslav si prosadil svou. Byl přijat, přestože by se svým prospěchem na gymnáziu neměl co dělat. Zpětně si to vysvětluje takto: „Bylo to za komunistů, v roce 1953. Protože tatínek byl horník, byl jsem brán jako dělnický kádr a vzali mě tedy s horším prospěchem.“ Pak se už všichni jen divili. Z kluka, který se špatně učil, se stal pilný a zvídavý student. Jaroslav dodnes vzpomíná na profesory, kteří v něm dokázali vzbudit zájem o vzdělání. „Setkal jsem se tam se skvělými učiteli. Jedním z nich byl například profesor Josefík, který učil filozofii a dějepis. Pak ho vyhodili, protože byl katolík. Byla tam i mladá sympatická profesorka Přikrylová. Taky byla katolička, tak ji taky vyhodili,“ popisuje situaci v orlovském gymnáziu v polovině 50. let. Dokončil ho s dobrým prospěchem a dostal se na Vysokou školu stavební v Brně. Vybral si obor velké vodní stavby. Původně sice uvažoval o studiu filozofie, ale vnímal silný vliv komunistů ve společnosti a velmi dobře si uvědomoval, že v takovém oboru v té době nebylo možné pracovat svobodně. Proto zvolil obor technický, tehdy velmi žádaný, a to výstavbu přehrad. V 50. letech jich vznikala řada. Přehrady byly symboly takzvaných úspěchů komunistického hospodářství.

Jaroslav svého rozhodnutí stavět velká vodní díla nikdy nelitoval a zdůvodňuje to takto: „Přehrady jsou jedny z mála pozitivních věcí, které se za komunismu postavily. Díky nim máme bezporuchové zásobování vodou, snížily se následky povodní, ochrana území je neoddiskutovatelná. Navíc se v 50. letech rozjel průmysl na Ostravsku a byla tam velká spotřeba vody.“

Začátky v Církvi bratrské v 50. letech

Jednoduchou cestu k pracovním úspěchům však neměl. Jeho bratr ho totiž přivedl do party věřících mladých lidí. Zpočátku si o vztahu k víře jen povídali, později se stali členy Církve bratrské. Víra se pro Jaroslava stala přirozenou součástí života. Zároveň mu docházelo, že když se k ní bude veřejně hlásit, způsobí si tím řadu problémů. Byla 50. léta, komunisté proti církvím rozpoutali vlnu represí.

„Četl jsem Bibli a věděl jsem tedy, jak by měl křesťan žít. Uvědomoval jsem si, že to postihne mou profesní kariéru. Takže když jsem přijel do Brna na studium, nejdříve jsem si říkal, že tam církev nevyhledám. Že tam chodit nebudu. Kupodivu jsem během prvních čtrnácti dnů prožíval neklid. Možná to bylo tím, že jsem poprvé byl delší dobu z domova. Tak jsem sbor vyhledal. Uvědomoval jsem si, že to bude mít dopad na mou kariéru, a přitom jsem byl ctižádostivý člověk. Takže jsem váhal. Někdy to bylo tak, že jsem nešel na přednášku a místo toho jsem si četl Bibli. A modlil jsem se, abych udělal správné rozhodnutí. V té době jsem to rozhodnutí udělal. Rozhodnutí, že budu křesťanem, ať to stojí, co to stojí,“ vysvětluje.

Tím, že věří v Boha, se před svými spolužáky netajil. Naopak s nimi na toto téma často diskutoval, což bylo v 50. letech poměrně nebezpečné. „Na škole se vědělo, že jsem věřící, ale možná se to nedoneslo k těm, kteří by z toho chtěli vyvodit nějaké důsledky. Každopádně jsem tam měl autoritu. Končilo nás najednou několik stovek absolventů inženýrských oborů a kolegové chtěli, abych právě já měl za studenty závěrečný projev. Tehdy bylo zvykem, že se děkovalo straně a vládě. Já mluvil jinak. Mluvil jsem o vděčnosti rodičům, kteří se museli uskromnit, abychom mohli studovat,“ vypráví.

V době studií se zlepšil jeho vztah s nevlastní matkou. Žena, kterou jako kluk neměl rád, šla v té době pracovat na šachtu na takzvané prádlo. To byla těžká práce u pásového dopravníku, při níž sbíječkou oddělovala uhlí od kamenů. Díky této dřině Jaroslavovi mohla posílat každý měsíc čtyři sta korun jako přilepšení ke studiu. A jemu došlo, že ani ona to neměla lehké, když se jako mladá žena stala nevlastní matkou tří dětí, které jí život ničím neusnadňovaly.

Práce na stavbě přehrady Morávka

Jaroslav ukončil vysokou školu jako výborný student s červeným diplomem. Byl vyslán dělat stavební dozor na stavbu přehrady Morávka v Beskydech. Strávil tam pět let. Jednalo se o ostře sledovanou stavbu, která měla být jedním z příkladů takzvaných úspěchů socialistické výstavby. „Práce tam byla velmi chaotická. Ostře se sledovalo plnění plánu, ovšem podmínky byly takové, že se plnit nedal. To, co mělo být postaveno na začátku, se například stavělo až dva roky před ukončením stavby. Sledovaly se především objemy, ne technická stránka. Vedoucí pracovníci byli poměrně mladí lidé. Většinou to byli komunisté, kteří měli motivaci, ale ne zkušenosti s podobnými stavbami. Později se tam mnoho věcí muselo napravovat a dělat znovu. Jenže v době výstavby se do všeho promítala politika. My například vykazovali plnění plánu, ale já ho proškrtal, protože jsem věděl, že to tak není. Ale zasáhl náměstek a řekl, že to bude tak a tak,“ vypráví.

Během pěti let práce na stavbě přehrady se setkal s řadou zajímavých lidí. Byli tam komunisté nadšení, že budují gigantickou stavbu, i lidé, kteří se kvůli nesouhlasu s komunistickým režimem ocitli na okraji společnosti a vykonávali tam těžké dělnické práce. „Byla tam zvláštní komunita a nakonec jsem byl rád, že jsem odtamtud vypadl a nestal se ze mě alkoholik. To se tam totiž mohlo stát velmi snadno,“ říká.

Problémy kvůli členství v církvi

V té době už byl ženatý, s manželkou se seznámil v Církvi bratrské. Oba měli jasno v tom, že víra pro ně bude vždy důležitější než kariéra a vydělávání peněz.

To, že členství v církvi za socialismu komplikovalo život, pocítil několikrát. „Poprvé hned, když jsem ukončil školu a nastoupil na ředitelství Vodních děl v Ostravě. Kádrová pracovnice se mě při pohovoru zeptala, jestli jsem věřící. Řekl jsem, že ano. Ptala se, jak se to stalo. Já říkal, že jsem měl věřícího bratra, že byl pro mě velkým příkladem. Ptala se, zda se to tedy stalo kvůli bratrovi, nebo kvůli rodičům. Já na to, že ne, že jsem se stal křesťanem kvůli sobě. Tím jsem podepsal ortel, že nebudu zastávat žádnou vysokou funkci. Pak jsem vždy s vehemencí a pílí pracoval, ale můj zkušený kolega mi říkal, že je to marné, že se nemám snažit, protože to stejně nikdo nevezeme v potaz při odměňování. Měl pravdu. Tak to za komunistů bylo. Tehdy byla nejdůležitější červená knížka,“ vysvětluje.

Vyhazov z práce po roce 1968

Velké naděje v něm vzbudil rok 1968, období označované jako pražské jaro, kdy došlo k uvolnění ve společnosti a zlepšení poměrů v politice. Zapojil se tehdy do odborového hnutí, byl zvolen do předsednictva nově vzniklého odborového svazu pracovníků ve vodním hospodářství. Očekávání, že se podaří do společnosti prosadit principy demokracie, padla 21. srpna 1968.

„Tehdy jsem byl na jednání v Brně. V noci mi volal kolega, že jsou tu Rusáci. Bylo to velké zklamání, protože jsem měl s rokem 1968 spojeny velké naděje na zlepšení poměrů v naší zemi. Mě potom vyhodili z práce. Musel jsem přejít na jiný závod. Mnozí dopadli mnohem hůř, já aspoň mohl stále dělat svou práci. Byl jsem rád, že jsem se stále točil kolem vodních toků, kolem regulací, i když samozřejmě za nižší plat. Nebyl to jednoduché, od roku 1970 až do roku 1984 jsem jezdil z Havířova do závodu do Frýdku, takže jsem vyjížděl z domu před pátou ráno a vracel se před pátou odpoledne. Ale aspoň jsem stále mohl dělat práci, které jsem rozuměl,“ popisuje svůj následný běžný život. Přitom ve volném čase působil jako kazatel Církve bratrské.

Potíže dětí s přijetím na studium

To, že komunistům jeho angažmá v církvi vadí, se projevilo, když se jeho děti snažily dostat na střední a vysoké školy. Dcera Zuzana nebyla přijata na střední uměleckou školu, přestože se při přijímacích zkouškách umístila mezi nejlepšími. Syn Marek se do stejné situace dostal při pokusu přihlásit se na vysokou školu. Jeho třídní učitel ze střední průmyslové školy Jaroslavovi sdělil, že je Marek velmi nadaný na matematiku a měl by dál studovat. Zároveň mu však k tomu vedení průmyslové školy nedalo doporučení. „Šel jsem za ředitelem a ptal se ho proč. On řekl, že pro malou politickou aktivitu rodičů a žáka. Tak jsem mu poděkoval a odešel. Marek nastoupil jako elektrikář v podniku Povodí Odry, po roce se přihlásil na vysokou školu znovu, a protože už byl posuzován jako dělnický kádr, byl přijat a vystudoval elektrotechnickou fakultu Vysoké školy báňské. Nakonec udělal po revoluci velkou kariéru. Stal se náměstkem ředitele České pojišťovny, později pracoval pro rakouskou pojišťovnu a nakonec začal podnikat,“ vypráví Jaroslav.

S tím, že aktivita v církvi znamenala za komunismu problém, se setkával neustále. V roce 1984 ho nadřízení oslovili s nabídkou, že by v závodě mohl dostat funkci náměstka. „Měli podmínku, že bych musel přestat veřejně pracovat v církvi. Tak jsem to odmítl. Za rok přišli znovu, že závod v Ostravě-Kunčičkách neplní plán, a chtěli, abych tam nastoupil jako vedoucí výroby. Ptal jsem se jich, jestli stále mají nějakou podmínku, a oni řekli, že už ne. Tehdy jim hodně teklo do bot. Tak jsem tam nastoupil. Pak se mně v té práci hodně dařilo. Někteří kolegové říkali, že mně Pán Bůh pomáhá plnit plán,“ vzpomíná.

Kazatelem na plný úvazek

V roce 1986 se rozhodl dát v podniku Povodí Odry výpověď. Přijal nabídku církve stát se kazatelem na plný úvazek. Nebylo to snadné rozhodování. V té době byl otcem čtyř dětí a jako náměstek stavebního závodu bral plat okolo pěti tisíc korun, což byla v 80. letech velmi vysoká částka. Jako kazatel dostal nabídku na plat nejvýše tisíc tři sta korun. „Nevěděl jsem, jak z toho vyžijeme, přesto jsme se s manželkou rozhodli, že nabídku přijmu. Pak jsme například neměli na to, abychom dětem koupili boty. Někdo nám tehdy hodil do schránky obálku se stokorunou. Lidé z okolí zřejmě vycítili, že žijeme velmi skromně. Žena se tomu podřídila. Řekla, že si mě sice nebrala jako kazatele, ale že se tomu jako správná křesťanská žena podřídí. Já totiž neměl relevantní důvod nabídku odmítnout. Musel bych to zdůvodnit tím, že jako inženýr mám lepší plat a lepší postavení ve společnosti. A to se mi nezdálo relevantní,“ vysvětluje.

Jako kazatel Církve bratrské v Ostravě poté působil třináct let. Označuje to za období, kdy dělal nejnáročnější práci. „Kazatelská služba možná lidem připadá jako lehká, ale já nic náročnějšího nezažil. Měl jsem pod sebou třináct stanic ve sboru, odjížděl jsem ráno, domů jsem se vracel v deset večer a pak jsem si v noci připravoval kázání. Měl jsem jich i dvacet čtyři za měsíc a příprava jednoho trvá v průměru dvanáct hodin. Ale jsem rád, že jsem to zkusil,“ říká.

Kontakt se Státní bezpečností

Kvůli svému angažmá v církvi se dostal do kontaktu se Státní bezpečností. Vše začalo tím, že v roce 1987 na církevní výroční konferenci vystoupil proti zástupcům státu, kteří zasahovali do volby předsedy Církve bratrské. „Já jim řekl, ať odejdou, že tam nemají co pohledávat, že jde o věci církevní a že si sami rozhodneme, co budeme dělat. A oni všichni vstali a odešli,“ popisuje vyhrocenou situaci na konferenci, která se konala v Bratislavě.

Když se vrátil do Ostravy, před modlitebnou Církve bratrské na něj čekali dva muži. Tvrdí, že se představili jako příslušníci Státní bezpečnosti a že si s nimi povídal otevřeně a slušně. Po dvou letech byl navržen na předsedu Církve bratrské. Ti dva muži jej tehdy kontaktovali znovu. „Ptali se, zda si uvědomuji, že pokud budu zvolen, budu muset jednat s církevními tajemníky a se Státní bezpečností. Já řekl, že ano. Mluvili jsme znovu vcelku přátelsky,“ říká. Zvolen za předsedu nakonec nebyl. Estébáci ho kontaktovali znovu v listopadových dnech roku 1989. Odmítl se s nimi sejít, zdůvodnil to tím, že měl hodně práce.

Později zjistil, že jeho jméno figuruje v seznamu spolupracovníků StB. Říká, že do něj byl zařazen dva týdny před začátkem listopadové revoluce. Tvrdí, že dotyčným mužům nikdy nepodepsal žádný dokument, kterým by se ke spolupráci zavázal. „Přesto to považuji za určitý flek. Je to škraloup, ale rozhodl jsem se ho neřešit soudně. Ti, kteří mě znají, vědí, že jsem nic zlého neudělal. Později jsem si ve spisech vyhledal důkazy, že příslušníci StB běžně kontaktovali lidi z církve, a zjistil jsem, že někteří kolegové na StB vypovídali,“ vypráví.

Stavitelem modliteben a dalších církevních budov

Po roce 1989 se mu podařilo spojit své znalosti z profese s prací v církvi. Zorganizoval řadu staveb sloužících potřebám členů Církve bratrské. Sháněl na ně peníze, vyjednával stavební povolení, vykonával stavební dozor. Vznikla tak nová modlitebna Církve bratrské v Ostravě, která získala druhé místo v soutěži Stavba roku, a další objekty, na něž je velmi hrdý. Jde nejen o další modlitebny, ale například také o rekreační objekt pro mládež v Beskydech.

Má rovněž zásluhu na vzniku obecně prospěšné společnosti Elim, která se zabývá charitativní prací. Změn, jež se odehrály ve společnosti po roce 1989, si velmi váží. Za důležité považuje například to, že už nikdo nebrání dětem studovat a že mají možnosti cestovat do zahraničí. Rozčarován je naopak z toho, že je společnost podle jeho mínění čím dál více orientována na hromadění majetku.

„Když má člověk čtyři děti, často přemýšlí, co jim vloží do života. Jsou rodiny, které dávají důraz na hmotné zajištění, ale já si myslím, že člověk nemá život prožít s cílem získat co největší majetek. Víra v tom hraje velkou roli. Díky ní jsem si uvědomoval, že věci jako bohatství a kariéra jsou věci dočasné. Ale láska k lidem, služba lidem a věrnost rodině jsou věci, které mají hodnotu věčnou,“ shrnuje.