Petr Oravec

„Před vojnou si vzpomínám, měly být Žabčice. A vím, že to zakázali, přijeli jsme do Brna a dostali jsme se nějak na Střelák – hospodu, kde byla výborná akce, lidičky leželi na louce, pohoda, kytary, pivečko, sranda, ale ne dlouho. Po nějaký době tam přijeli policajti a rozehnali nás. Myslím, že to i dokonce někdo natáčel.“

„Ke Štice přišli nějací lidé s papírem, jestli to podepíšu. Říkal jsem, co bych to nepodepsal. Taková blbost, Několik vět, co mně můžou. Tak jsem to podepsal. Vím, že jsem jednu dobu chtěl podepsat i Chartu, ale pak z toho nějak sešlo, už ani nevím proč. Podepsal jsem to a přijel jsem domů a otec mi řekl: ,Představ si, v práci mě napadají, že jsem něco podepsal.‘ On vůbec nevěděl, která bije, neměl tušení, co se děje. ,Teď mě ti zasraní komunisti otravují, co si myslí.‘ Neměl je rád, ale nedával to najevo. Mysleli si, že to podepsal otec. Ti pitomci se nepodívali na datum narození a ten komouš z JZD po družstvu rozkřikl, že to táta podepsal. Teď ho ti vidláci všichni napadali. Máti se tomu řehtala, věděla, která bije. No, pak jsem mu to řekl.“

„Byli jsme máničky, každý dlouhé vlasy, vousy. Chodili jsme oblékaní jako hipíci a jen nás viděl policista a už kontroloval občanku. Nesmysly, jestli člověk dělá, to bylo jejich. Hlavně vidět razítko z práce. Tak to nějak vznikalo, zakázaný muziky nebo nějaký srazy. Pamatuji si, že někde u Valašského Meziříčí někde v lese. Ani nevím, kde jsem tehdy byl. Natažený šňůry, na tom kolíčky na prádlo a výstava fotek. Velký oheň, na něm ohromný kotel a v něm se vařil guláš. Lidi tam hráli na kytary a zpívali. Z těch známějších tam byl Koubek (Václav Koubek – pozn. ed.). Takových akcí jsem se zúčastňoval. Potom v Praze na Chmelnici hrály pořád nějaké takové kapely. V té době začal punk. Moji kamarádi takové kohouty a my zase dlouhé vlasy. Všichni jsme ale dohromady kamarádili, protože každý nějak jel proti režimu a dával to natruc už jen tou vizáží.“

„Vlétli do hospody a někteří to hlídali venku. Brali stůl od stolu, a kdo se jim nezalíbil nebo si vyskakoval, tak ho odvezli na Bartolomějskou a tam mu dali sodu. Kolikrát je tam zmlátili a pak je pustili. To bylo na denním pořádku. Mě nesbalili nikdy, měl jsem asi štěstí a taky razítko z práce. Třeba jak jsme pořádali parník. Chtěli jsme pořádat muziku na Chaloupkách, ale bylo to nebezpečný, že nás vyberou a zakážou to. Tak jsme si pronajali parník asi pro tři sta lidí. Já měl půlku lístků a kamarád z Olomouce Jarda Chromek měl druhou půlku lístků. Já jsem domluvil Starou dobrou ruční práci a on Tři sestry, které tehdy ještě pomalu nikdo neznal. S mým kamarádem chodila Valdy a ta se znala se synem Jimiho Čerta a ten nám řekl, že tam nevystoupí, že by to vybrali policajti.“

„Udělali jsme tam muziku a vyjeli na přehradu. Zdymadlem jsme vyjeli nahoru na přehradu. Za chvíli za námi člun a megafonem nás policie vyzývala, ať to otočíme zpět. Museli jsme to otočit zpátky a v podstatě ukončit. Ale hrálo se furt, oni na loď nešli. Byl tam suprovej kapitán, takový vousy. Přijeli jsme zpátky a tam už přichystaný antony. Bylo jich tam snad dvacet a už na nás čekalo plno policajtů. Jak jsme vycházeli z lodě, tak jednoho po druhým brali. Tenkrát tam několik lidí, co byli takový pohledávaný, sbalili. Dexiho tam tehdy také sebrali, protože samozřejmě nedělal. Tak to skončilo, a když nám to nevyšlo, tak jsme se druhý den rozhodli to udělat na Chaloupkách. Dopoledne tam kluci navezli aparát a odpoledne už jsme se tam scházeli. Za chvíli zase zátah a zakázali to. Takže ani tam nám to nevyšlo.“