Mgr. Jan Opočenský

„A třetí věc byla, že jsem si pozval myslím na 20. srpen 1978 emeritního synodního seniora Václava Kejře, to byla neděle, aby u nás kázal a potom ještě přednášel na téma: Co mi církev dala a v čem mě zklamala. On přijel s manželkou, kterážto je Američanka. Česky pořádně neuměla, ale hezky se s těma našema tetičkama, kterých bylo asi patnáct, bavila. A když byl čas oběda, tak jsme se najedli a ony si potom sedly s kafem před faru nebo před kostel. A to tak, že ty židle, které si tam přinesly, zasahovaly takovým obloukem až do chodníku, ale hodně daleko. Tam se skoro nedalo projít. Já jsem potom viděl nějaký diapozitiv, který někdo pořídil, a tak to skutečně bylo. Já jsem tam u toho nebyl. Asi za tři dny potom přišel mně známý církevní estébák, oblečený byl krásně, a říkal: ‚Jdu teď na OV KSČ a budeme tam řešit ten váš případ, protože jste obviněn, že jste tady pořádali v desátém výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy demonstraci vsedě. Tak to byla taková poslední kapka. Já jsem říkal: ‚Už se s váma o tom nebudu bavit. Můj nadřízený je církevní tajemník.‘ Sedl jsem do auta, zajel za ním. Ten se velice divil a říkal: ‚Teda, když se pár babek takhle posadí... To se nedá takhle snad ani kvalifikovat. Nebojte se, my to vyřídíme.“

„Oni vlastně dlouho vzdorovali. Byli čtyři zemědělci, kteří nechtěli do toho družstva v Chotiněvsi vstoupit. Všichni ostatní tam už byli angažováni. Chodili k nám návštěvy, takové přemlouvací, ale v takovém dobrém gardu. Nebylo to přísné nebo zlé. Přeci jen měli ohled na to zranění mého otce. Na to, že měl rentu celý život. Znali ho všichni daleko široko. To je ten s tou zraněnou rukou. Když jsme jednou o žních byli v takovém kalupu, já jsem s dědou svážel obilí, maminka byla u té mlátičky, děda to tak jako kontroloval a ještě tam byli asi další dva lidi. Najednou u nás zastavilo auto a přijel strýc s tetou a přivezli tatínkova strýce a tetu z USA, z Ameriky, kteří tady byli asi měsíc na návštěvě. Tak jsme to všechno přerušili, sedli si ke stolu a maminka udělala nějaké jídlo. On nás tak pozoroval chvilku, ten náš strýček. Jmenoval se John Opi. Zkrátil si to svoje jméno Opočenský. Pak se obrátil na toho mého otce a říká: ‚Jendo! Jak to chceš dlouho takhle ještě vydržet? Podívej se, v celém světě se vytvářejí družstva. Taková společenstva. Jeden člověk znamená málo. A tady ty, na takovém malém hospodářství.‘ To bylo třiapůlhektarové, maličké hospodářství, ale děda si myslel, že má celej svět. Tak se můj otec nad tím zamyslel a říkal: ‚Víš, asi máš pravdu. My tam teda půjdeme.‘ Takže jsme se vždycky smáli, že kapitalista tvrdý ze Západu přijel poradit mému otci, aby vstoupil do socialistického družstva.“