Лариса Одаренко Larisa Odarenko

„Klub ‚Paní‘, to jsme měli klenotnický servis, myslím, že s ‚Evropou Plus‘, už si to nepamatuju. Začaly jsme…, měly jsme takovou ‚Miss Donbas‘, soutěž krásy. Poslední, třetí, jsem se účastnila. A pak si holky teprve uvědomily, že je třeba se nějak stýkat. No a spojily se do jedné organizace. Zpočátku to bylo takové čistě pro nás, pro holky: setkat se, o něčem pobrebentit, vyřešit nějaké otázky, možná naléhavé, ale takové, které se týkaly nás samotných. Pak to nějak začalo přerůstat; to už asi někde tak v devátém nebo desátém roce; začala se víc rýsovat taková potřeba nějaké sociální realizace, tak jsme začali dělat nějaké věci spojené s dětmi. Zaměření se trochu přesunulo ven. Z čistě vnitřního, svého vlastního, se zaměření už trochu posunulo k něčemu obecnějšímu. A po roce 2014 se zaměření definitivně přesunulo na dělání společensky užitečných věcí. Klub podnikatelů… <…> Také se nejprve scházel spíš kvůli řešení nějakých osobních záležitostí, prostě si promluvit kvůli podnikání, o nějakých otázkách. Pak se také pozornost přesunula na to, že je třeba dělat něco víc sociálního. A když už v roce 2014, poté, co byl osvobozen Kramatorsk…, tak určitě ty první kroky nějakých společenských <…> projektů začaly tyto dvě organizace. Mám na mysli nějakou aktivitu ve městě, do níž se zapojily úřady. <…> A to bylo také určitě spojeno se zakořeněním vlasteneckých věcí ve městě.“

„Tatínek měl takový příběh. Bylo mu možná pět nebo šest let. Jeho otec v té době nežil s matkou, odjel sloužit do Moldávie a nějak tam na nějakou dobu zůstal. Později se vrátil, ale v té době s nimi nebyl. Babička pracovala v továrně a ještě…, také u ní bylo podnikání… Šila věci: šila pro sebe a šila na prodej pro druhé lidi. Ale peněz stejně nebylo dost. A jednou šli spolu, a on něco uviděl: nějaká stará paní prodávala hrozny, no, takové maličké, ty modré, no, ty nejobyčejnější. A on poprosil maminku, aby je koupila, ale ona mu je nemohla koupit. Řekla, že ne, že nemá peníze. To pro něho určitě byl důvod na celý život; byl to důvod, že pak chtěl, aby nebyl na nikom závislý, měl možnost jíst, co chce, zejména co se týká ovoce, to miloval. A začal si všechno pěstovat sám. <…> Takže máme spoustu různých stromů, různého ovoce, různých bobulí.“

„Já mám takové podnikatelské vlohy, a zajímalo mě, kde se to ve mně vzalo. Našla jsem je jak v otcově, tak v matčině linii. Mámina praprababička byla kupcová, <…> měli obchod a prodávali železářské zboží, měli manufakturu. A když už… <…> po revoluci je rozkulačili, sebrali jim…, dokonce měli dva obchody; sebrali jim ty dva obchody a nechali jim tam kousek, nějakou část jejich domu. A ukázalo se, že mou <…> prababičku…; bolševici ji sebrali, drželi ji <...> jako v nějaké kůlně a nedávali jí jíst, přesněji řečeno, krmili ji jenom solenými sledi a nedávali jí pít, aby řekla, kde je stříbro. <…> Jako že v rodině jsou nějaké peníze, aby jim o tom řekla. Když ji propustili, tak ji praprababička [její matka] poslala <…> do Brjanské oblasti, do lesů. <…> No a tam se provdala a porodila už mou babičku. Babička pak ve válečných letech přijela sem na Ukrajinu, už byla vdaná. <…> Moje máma se už narodila tady. I když její otec, ten byl také velmi pracovitý, měl na vesnici kovárnu, byl poddůstojníkem, byli gramotní. A babičku vychovávali, no, docela… [vzdělanou], <…> a ona se zajímala o hudbu, zajímala se o různé vědy. A v tátově linii, to ještě prapra… Také měli nějaké pozemky, zaměstnávali lidi, byli zaměstnavateli a také něco pěstovali. Ale s příchodem sovětské moci to také bylo všechno rozkulačeno. No a určitě právě proto mám takové podnikatelské vlohy. <…> Otec mě od dětství učil pracovat. A tak to pak dál všechno šlo na vlastní podnikání.“

„Když jsme odjížděli, protože máme vlastní produkci, měli jsme ještě nějaké květiny. <…> Salon jsme zavřeli a prodavačka zůstala na květinovém trhu. Naložili jsme jí zboží, které nám zbylo. Ona všechno rychle vyprodala a říká: ‚Potřebuji další.‘ Ve sklenících bylo všechno a žena, která nám ve sklenících pomáhá, zůstala ve městě, neodjela. Tak manžel přijel z Karpat a dal jí klíče. No, my jsme kdovíproč odjeli tak, že jsme jí nenechali klíče. Takže ona tam pak jezdila, o všechno se starala, něco nařezala, odvezla… Měla tak výdělek, i ta holka, co prodávala, měla výdělek, a i my jsme z toho něco měli. Takže bylo z čeho žít, řekněme to tak. <…> To byl duben, asi druhý nebo třetí týden dubna to byl. A už v květnu naše zaměstnankyně, která prodávala květiny, říká: ‚Pojďme sehnat nějaké květiny z dovozu; no, ještě mi něco dejte, protože už nám mnohé došlo.‘ A my jsme se s manželem rozhodli z Karpat: jeli jsme. Já jsem jen zavolala svým dodavatelům, a oni jsou z Charkova a také vyjížděli. Říká: ‚Zrovna chci něco dovézt.‘ Tak jsme přijeli z Karpat do Kropyvnyckého, kde tehdy sídlili, nakoupili od nich květiny a přivezli je do Kramatorsku. Zdrželi jsme se tu tři dny, honem rychle, velmi rychle jsme všechno udělali, protože toho bylo hodně. Něco zalít, něco postříkat. A pak jsme se rychle vrátili zpátky. Uplynulo pár týdnů a ona říká: ‚Dejte mi další.‘ A my s manželem jsme si řekli: dobře, musíme to ještě jet zařídit, udělat nějakou práci. Tak jsme znovu přijeli přes celou Ukrajinu. Tam – sem. Znovu jsme přijeli. <…> To už byl konec května. Přijeli jsme do Kramatorsku myslím někdy kolem 30. května. Ne, určitě o něco dřív. Manžel si ze začátku také myslel, že všechno rychle vyřídíme a odjedeme. Ale pak se ukázalo, že přijeli ještě jedni naši přátelé, kteří tehdy pobývali v Dnipru, ale také přijeli na návštěvu domů. Jednou jsme se tak nějak setkali, poseděli, podruhé se setkali… A oni už nechtěli jet zpátky do Dnipru, a my také ne: doma je tak dobře, a tak <…> zdi hřejí… A zůstali jsme tam, myslím, celý týden. A když jsme se pak vraceli, tak jsme se sami rozhodli, že se rozhodně už musíme vrátit.“