„Na vojně jsem byl svědkem různých absurdit. Nikdo z celé jednotky kromě mě například neuměl šifrovat. Když to velitelé zjistili, zavolali si mě a já se jako naprosto nespolehlivá osoba dostal na to nejtajnější oddělení. Pak zase důstojníci museli povinně složit maturitu, k čemuž jim scházely znalosti z češtiny, fyziky a dalších předmětů. Zeptali se mě, jestli bych byl ochotný je učit, já na to přistoupil, a když jsem přišel do třídy, museli hezky vstát a vojína Očenáška pozdravit. A protože jsem od ministra národní obrany za svou válečnou a poválečnou činnost dostal medaili Za chrabrost, navzdory špatnému kádrovému posudku jsem se při přehlídkách opakovaně dostal na tribunu mezi důstojníky. V armádě totiž platí předpis, že vojáci s vyznamenáním musí být při přehlídkách přítomni na tribuně.“
„My skauti jsme do Kuratoria pro výchovu mládeže vstoupili organizovaně. Byli jsme vycvičení jako hasiči a při náletu na Prahu nás nasadili do oblasti Karlova náměstí. Ve Faustově domě se tehdy nacházela zbrojnice německých vojáků a ranění museli při převozu do nemocnice odevzdat všechny zbraně. Tak jsme do domu natáhli hadice, voda šla z jedné strany a z druhé strany se zbraně nakládaly do hasičského auta.“
„Ve firmě Janka Radotín, kde otec za války pracoval, Němci zavedli vojenskou výrobu. Otec tuto výrobu řídil, dokumentaci, kterou od Němců dostával, posílal do Británie a pak ji dostával zpět zfalšovanou, s malými odchylkami. Když se podle těchto plánů vyrobily součástky, posléze se ukázalo, že nejsou k ničemu. Konspirace naštěstí fungovala tak dobře, že za sabotáž nebyl nikdo popotahován. Můj otec byl přesto ve velkém nebezpečí, protože nefungující výrobky se zkoušely v jeho přítomnosti – kdyby došlo k nějaké explozi, asi by to odnesl na životě. Několik dní po osvobození otec působil jako velitel zbrojnice ve Střešovicích, ve které se shromažďovaly ukořistěné zbraně. My skauti jsme pomáhali zbraně třídit, zajišťovali jsme strážní službu nebo spojení s posádkovým velitelstvím a natahovali jsme telefonní vedení, takže jsme využili dráty, které jsme během války nakradli. Najednou si pro otce přišli příslušníci Obranného zpravodajství, zavřeli ho na Hradčanech, a když jsem se druhý den šel zeptat prokurátora, co se děje, oznámil mi, že otec bude nazítří popraven. Zpravodajská služba Svobodovy armády zkrátka nevěděla nic o otcově spolupráci s Londýnem. Taková nespravedlnost mě samozřejmě ani v nejmenším netěšila, a tak jsem využil kontaktů z odboje, obrátil jsem se na své známé mezi vyššími důstojníky a zpravodajci a ti zařídili odklad popravy. Mně se mezitím podařilo získat podklady z radotínské továrny, které dokazovaly, že otec v utajení pracoval pro odboj, čímž jsem mu zachránil život. Celá tato aféra velmi poznamenala otcův vztah k armádě – dál už nechtěl s vojáky nic mít.“
„V trezorech Českého rozhlasu se na páskách uchovávaly nahrávky politických projevů, svým způsobem totiž šlo o kompromitující materiál. Jednou ale někdo usoudil, že pásky mají krátkou životnost, a aby se projevy zachovaly pro budoucí generace, je potřeba je vylisovat na gramofonové desky. Kvůli tomu nám v létě zakázali dovolenou, do Rudolfina přijeli agenti StB, přivezli pásky a my jsme z nich pro lisovnu v Loděnicích u Berouna vyrobili matrice. Pro mě to bylo obrovské politické školení: v pracovní době jsem poslouchal všechny ty projevy, které byly dlouhou dobu zakázané, a uvědomoval jsem si jejich lživost. (O jaké projevy se jednalo?) O všechny známé komunistické projevy. Mám dojem, že poté, co spolehliví pracovníci v Loděnicích desky vylisovali, se originální pásky zničily. (Co se pak s deskami stalo?) Netuším. Všechny výlisky si odvezli, v Loděnicích ani v archivu nic nezůstalo. Byla to zřejmě akce ústředního výboru, na které spolupracovala StB. Estébáci nás hlídali, abychom si nepořídili kopii nahrávek, i když my jsme jim říkali: ,Prosím vás, když si kopii budeme chtít udělat, uděláme si ji, a vy o ničem nebudete vědět.‘ Ale po pravdě nás tahle možnost moc nezajímala a hlavně: materiálu bylo neuvěřitelné množství.“
Jiří Očenášek se narodil roku 1928 jako jediný syn armádního důstojníka Jindřicha Očenáška. V druhé polovině 30. let byl členem družiny vlčat 11. oddílu dejvického střediska; po oficiálním zákazu Junáka se rozhodl ve skautské činnosti pokračovat ilegálně a až do osvobození vedl skupinu přibližně pětadvaceti dětí. V posledních letech druhé světové války působil v odbojové organizaci Bílá hora; spolu se svými kamarády, bývalými skauty, vstoupil do Kuratoria pro výchovu mládeže a v rámci této organizace vyvíjel záškodnickou činnost. Během Pražského povstání doprovázel kolonu sovětských tanků z Dejvic na Staroměstské náměstí. Díky kontaktům z odboje se mu v květnu 1945 podařilo zachránit život otci, který měl být kvůli omylu Obranného zpravodajství Svobodovy armády popraven. Přibližně měsíc po skončení války Jiří Očenášek působil jako armádní motocyklová spojka. Během studií na gymnáziu se závodně věnoval krasobruslení (v roce 1948 reprezentoval Československo na mistrovství Evropy), díky tomu získal vztah k mixované hudbě, v nahrávacím studiu Jiřího Řípy na Václavském náměstí začal mixovanou hudbu sám připravovat a posléze byl pověřen výrobou zvuku k filmům Jiřího Trnky. Po znárodnění studia se stal zaměstnancem státního podniku Supraphon. Až do 90. let pracoval jako režisér zvuku, byl odpovědný za záznam živých přenosů, nahrávání koncertů, recitace a divadelních představení.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
