Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Igor Ocelka (* 1939)

• narozen 17. července 1939 v Brně

• 10. července 1939 odešel otec Josef Ocelka do zahraničního odboje

• v únoru 1940 opustila matka Marie Ocelková Československo, po roce přicestovala za otcem do Anglie

• otec byl velitelem 311. perutě RAF, 21. července 1941 zahynul při zkušebním letu

• Igora vychovávali rodiče matky v Brně-Komíně

• v roce 1947 se Igor poprvé setkal s matkou, prarodiče i Igor odmítli odcestovat do Anglie

• matka odjela do Londýna na náhradní doklady, přijela až v roce 1964 na synovy zásnuby

• vyučil se zámečníkem, poté vystudoval večerní průmyslovku

• v roce 1968 s manželkou a synem zůstali v Jugoslávii a přes Vídeň odjeli do Německa

• kvůli nemoci ledviny se vrátil do Československa

• pracoval jako zbrojíř v divadle, Fotochemě, ve sběrných surovinách i jako správce polikliniky

• v roce 1992 zemřela matka Marie Ocelková

• v roce 2024 žil s manželkou v Brně-Komíně

„Maminku jsem poprvé viděl až v roce 1947, když sem přijela, že by nás vzala s sebou do Anglie. Měla tam obchod, a že bychom tam mohli jako rodina fungovat. Bydleli bychom někde u Londýna. Děda by eventuálně chtěl odjet, protože byl národní socialista a věděl, že to tady nebude nic moc, ale babička v žádném případě nechtěla a já taky ne, protože jsem tady měl kamarády a nedovedl jsem si představit, že bych byl někde bez babičky, kterou jsem pokládal za svoji maminku,“ vzpomíná Igor Ocelka na první setkání s maminkou po válce.

Narodil se v Brně 17. července 1939 Josefu a Marii Ocelkovým. Jeho otec už u toho ale nebyl, odešel do zahraničního odboje. „Oni odcházeli do zahraničí se strýcem Antonínem, který byl pak také pilotem RAF. Bohužel na hranicích byli nuceni se rozdělit. Strýce chytili a vrátili ho zpátky do Čech, otci se podařilo utéct. Strýček to zkusil potom ještě jednou,“ říká pamětník.

Otec Igora Ocelky Josef studoval na Vojenské akademii v Hranicích, začínal jako pěšák, ale později byl vybrán do kursu pro letecké pozorovatele. Jako nadporučík letectva sloužil u Pátého leteckého pluku v Brně. V té době se poznal s Marií Grošovou. „Jak se rodiče poznali, to nevím, to jsem neměl možnost zjistit, ale vím, že maminka byla modistka a byla moc hezká,“ říká pamětník.

Útěk před gestapem a cesta kolem světa

O narození Igora se Josef dozvěděl z dopisu. Josefa ale hledalo gestapo. Vyslýchali i Marii. „Prý to nebylo nic příjemného, byli na ni hrubí,“ říká pamětník. Další výslech už prý nemusel dopadnout dobře, matka proto pětiměsíčního Igora nechala u svých rodičů v Brně-Komíně, řekla, že odjíždí lyžovat a s falešnými doklady utekla z Československa.

Byla to prakticky cesta kolem světa, než se dostala za Josefem do Anglie. „Utekla přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Řecko do Palestiny. Z Palestiny do Egypta, pak do Mombasy. Z Mombasy odjela do Anglie za otcem. Otec jí pak už hradil cestu, jela i přes Karibik. Takže ta cesta do Anglie trvala matce jeden rok,“ popisuje Igor Ocelka.

Igorův dědeček a celá Ocelkova rodina skončila v internačním táboře ve Svatobořicích-Mistříně. S výjimkou babičky. Ta krátce po odchodu synů do zahraniční armády dostala infarkt a zemřela. Z tábora se naštěstí všichni vrátili.

Nešťastná smrt při zalétávání letadla

Marie s Josefem strávila společně v Anglii pouze rok, v roce 1942 otec tragicky zahynul při zalétávání nového bojového letadla Beaufort. „Tatínek odlétal 200 hodin nad nepřátelským územím, ale protože už byl velitelem 311. perutě, tak pokračoval v létání dál. Když měl nalétaných 245 hodin, tak ho už potom dali na ministerstvo letectva. On chtěl létat dál, tak mu nabídli, že by mohl dělat instruktora, že by jel do Kanady, to odmítl. Tak dělal zkušebního pilota na letecké základně a tam při startu o něco zavadil a zřítil se,“ popisuje pamětník.

„On je jeden z mála, který je pochován s anglickými jednotkami. Když totiž nastoupil, byl důstojníkem a přísahal králi,“ dodává. Igorova matka měla v Anglii obchod s módním zbožím, zůstala tam i bez manžela. Do Československa přijela až v roce 1947. Když ale zjistila, že její rodiče ani syn se s ní nechtějí do Anglie vrátit, odcestovala – opět na náhradní doklady – sama.

„Matka řekla, že si to tady vyřídí a že dostane nějaké peníze. Tak dva měsíce jezdila po úřadech. V Praze jí sebrali doklady, ale ona měla nějaké náhradní, protože to ji upozorňovali, už když jela sem, že tady se schyluje k tomu, že tady budou komunisti a že všichni ti, co byli na Západě, budou mít problémy,“ vysvětluje. Marii Ocelkové byl v roce 1947 v Československu přiznán vdovský důchod necelých 20 tisíc korun ročně a výchovné na syna zhruba pět tisíc, a také pohřebné a další příplatky.[1]

Maminku si prý chtěl vzít strýc Antonín, který válku přežil, ona ale řekla, že se vdávat podruhé nebude. Měla tatínka tolik ráda, že si už nikoho druhého nevzala. A zůstala až do smrti československou občankou. 

Igor pak matku viděl až v roce 1964, kdy přijela na jeho zásnuby. „Já nevěděl, na jaký pas přijela. Tam v Londýně byl Český klub a ona tam znala ty lidi. A mimo jiné znala i Lady Abrahams, u které taky pracovala. Měli obchodní dům v Londýně a ona měla výborný kontakt na českou ambasádu,“ vysvětluje. Lady Luisa Abrahams byla česko-britská golfistka židovského původu. Během druhé světové války byla členkou Britské armády.

Pokoušeli si vzájemně psát, ne všechny dopisy a balíčky ale byly doručeny. „Dostávali jsme dopisy zpět, že není na té adrese. Ona se často stěhovala, já nevím proč,“ říká pamětník. Igor Ocelka uchovává jeden z dopisů od maminky z roku 1950[2]. Píše v něm, že se jí poslední balíček po 14 dnech vrátil, protože v něm poslala nový kopací balón, a nové věci se posílat nemohou. Tak ho prý trochu ošoupala na zahradě a poslala znovu. Lituje, že s ní Igor nemůže být alespoň na prázdniny, ale doufá, že se brzy shledají. 

Ve škole to neměl Igor Ocelka jednoduché. Syn letce RAF a „emigrantky“ chodil do náboženství, a ne do Pionýra, ale prý si z toho těžkou hlavu nedělal. „Nemám takovou povahu, že bych se trápil s takovými věcmi, které nejsou na trápení. Trápím se jen tím, co k trápení opravdu je. A toho se držím i v dnešní době,“ poznamenává. V Boha prý věří, do kostela ale nechodí. „Byli jsme rodina, která věřila v Boha, věříme dodnes. Jako dítě jsem chodil ministrovat, potom už jsem do kostela nechodil, ale to neznamená, že nevěřím v Boha,“ dodává.

Fotbal mu pomohl k bytu

Jeho fotbalový talent mu otevřel cestu do brněnské Zbrojovky a během roku se vyučil zámečníkem. „Ještě před tím osmašedesátým [rokem] jsem vystudoval večerní průmyslovku, potom jsem nastoupil do divadla, kde jsem dělal zbrojíře,“ říká. Kolega, který původně učil na technice a byl vyhozen, ho pak připravoval na přijímací zkoušky na vysokou školu. „Udělal jsem zkoušky na vysokou školu, a když měl začít ročník, tak mi nedali index. Nějaký Přikryl tam prý řekl, že jsem utekl do západního Německa. Pracoval jsem dál jako zbrojíř a potom jsem odešel pracovat do sběrných surovin,“ popisuje pamětník.

Fotbal mu prý nepomohl ke studiu, ale k bytu ano. „Jak jsem hrával za Zbrojovku, měl jsem tam člověka, který mi pomohl. Řekl, že se mám přihlásit do družstva a za rok, když nepřijmu jednopokojový byt, tak se dostanu na první místo v pořadníku a dostanu pak dvoupokojový. Tak jsem dostal dvoupokojový byt v Žabovřeskách,“ popisuje.

Vojnu odsloužil v Šumperku v letech 1958 až 1960, pak nastoupil do Fotochemy. Na vojně ho kontaktoval pracovník vojenské kontrarozvědky. V Archivu bezpečnostních složek existuje záznam o nedochované archiválii k osobě stejného jména a příjmení, ale s mírně odlišným datem narození (17. května 1939 namísto 17. července 1939). Coby vědomý spolupracovník byla registrována oddělením vojenské kontrarozvědky při 14. motostřelecké divizi dne 19. prosince 1958 pod krycím jménem „Eduard“. Záznam byl ale v roce 1967 skartován.[3] 

Igor Ocelka k tomu říká: „Když jsem byl na vojně, tak nevím, za jak dlouho si mě zavolal pracovník kontrarozvědky, a ten se ptal, jestli si dopisuji s matkou, která je v Anglii. Já jsem opáčil, že si s ní nepíši, že to na vojně ani nejde. On na to, abych jí klidně napsal, že to zakázané není.“ Konzultoval to prý s prarodiči a ti nebyli proti, aby matce napsal. Na otázku, jak věděl, že to byl pracovník kontrarozvědky, říká, že bylo jasné, že je to „kontráš“ – měl u útvaru kancelář. 

Odchod do zahraničí a návrat kvůli operaci

Takto Igor Ocelka vzpomíná na seznámení se svou manželkou Jindřiškou: „Pracoval jsem s její matkou, a protože jsem byl mladý, tak ty pracovnice, které tam dělaly, mi nabízely dcery. Ukazovaly fotky a manželka se mi líbila, tak jsem si ji vzal a jsem s ní dodnes. Myslím si, že naše manželství je vyvážené, není to vždycky růžová zahrádka, ale je to 70 roků,“ říká. Společně vychovali tři děti. 

Podle výpovědi z roku 1970[4] odjel Igor Ocelka 9. srpna 1968 s rodinou a přáteli do Jugoslávie na dovolenou. Když se měli vracet, zastihly je srpnové události a nebylo jim doporučeno cestovat zpět do Československa přes Maďarsko. Jeli tedy přes Rakousko, kde nakonec zůstali. Už předtím prý měl povolené vycestování za matkou do Anglie. Ve Vídni prý nevěděl, co bude podnikat, nakonec se rozhodl získat zaměstnání v NSR a vycestovat tam.

S rodinou žili v Kaiserslauternu, měli jednopokojový byt. Igor Ocelka pracoval u firmy Kittelberger jako zámečník, manželka krátce jako švadlena u firmy Pfaff. „Opakoval jsem takovou malou cestu své maminky, ale za lepších podmínek. V Německu jsem pracoval, ale onemocněl jsem. Měli mi operovat ledvinu. Bylo mi doporučeno, abych manželku a syna poslal domů,“ popisuje. 

V Německu Igoru Ocelkovi zjistili onemocnění tuberkulózou ledviny. Podle překladu lékařské zprávy zaslané do Československa potřeboval domácí péči druhé osoby.[4] „Oni si ale mysleli, že je to, jak se v Brně říká, „šméčko“, aby se manželka mohla natrvalo vrátit za mnou do Německa,“ vysvětluje pamětník. Manželku tedy za ním nepustili, a protože by se o něj po operaci neměl kdo starat, rozhodl se, že odjede domů do Československa. „Tam mě odoperovali. Já jsem zůstal tady a už jsem ven neměl možnost jet,“ dodává. Fotbal se prý pokoušel hrát i v Německu za Kaiserslautern, ale než mu Zbrojovka povolila přestup, onemocněl. 

Oddělení zvláštních úkolů měla každá firma

To, že přišel do styku se Státní bezpečností (StB), Igor Ocelka nepopírá. Vylučuje ale vědomou spolupráci. „Kdykoli člověk vyjel do zahraničí, tak když se vrátil, musel vypsat formulář[5], s kým se setkal. Kdykoli jsem byl v cizině, tak se mě pravidelně ptali, kdy jsem s kým hovořil,“ říká. „Řekl jsem v podstatě asi jenom to nejnutnější. To byla úplně normální věc, když se člověk vrátil z ciziny, tak musel běžně na oddělení zvláštních úkolů. Každá firma ho měla,“ říká. Vzpomněl si ale, že po návratu z Německa v roce 1970 byl u výslechu „na Lenince“ (sídlo Krajské správy SNB Brno v Leninově, dnes Kounicově ulici). Trval prý asi pět hodin. 

Podle informace z Archivu bezpečnostních složek Igora Ocelku vedla Státní bezpečnost jako důvěrníka (D)[4] a kandidáta tajné spolupráce (KTS)[4]. Jako důvěrníka si jej StB vytipovala v roce 1979 coby navrátilce s kontakty v NSR a Anglii vzhledem k tomu, že tam žila jeho matka. Dodejme, že osoba zapsaná v kategorii důvěrník o této skutečnosti nemusela vědět.

Igor Ocelka říká, že když pracoval ve sběrných surovinách, docházel za ním člověk, na jehož jméno si nevzpomíná. Věděl ale prý, že je to estébák. „Ptal se mě například, jak to na té provozovně probíhá. My jsme prováděli skoro každý den nakládku vývozu materiálu. Vyvážel se buď do Rakouska, nebo do Německa, někdy do Jugoslávie. Tak se ptal, jestli se nemůže někdo do toho vagonu schovat, aby vycestoval do zahraničí,“ říká. 

Vzpomíná si také na to, že po něm chtěli, aby zařídil ubytování českého studenta u matky v Londýně. To prý ovšem odmítl. „Já jsem říkal, že to není možné, protože ona tam měla mého nevlastního bratra Jeffreyho [matka si prý adoptovala indického hocha], a ten byt byl dvoupokojový,“ vysvětluje. 

Jako kandidáta tajné spolupráce vedla Igora Ocelku StB až od roku 1986, kdy pracoval na Poliklinice Zahradníkova jako správce.[4, 7] Na poliklinice byl konspirační byt (přesněji řečeno propůjčený byt PB), který měl Igor Ocelka zařídit. Vyplývá to z materiálů ABS.[4] KTS byl vybírán pracovníkem kontrarozvědky na základě osobních předpokladů. Následovala (bez vědomí dotčené osoby) prověrka. Zkoumala se spolehlivost kandidáta. Další metodou prověřování mohl být osobní kontakt, k čemuž v případě Igora Ocelky došlo zřejmě při schůzkách ohledně připravované místnosti na poliklinice.

Pamětník k tomu poznamenává: „Na Zahradníkově jsem pracoval jako správce a o nějakém propůjčování místnosti jako takové jsem nevěděl. Bylo mou povinností jako správce, abych se řídil příkazy ředitelky, které byly mou pracovní náplní. Aby se tam zřídila nějaká místnost bez jejího vědomí, to prostě nebylo možné. Pracovníci Chirany tam měli mít sklad? Možná mně to řekla, ale já si to za ty roky nepamatuju. Zařizoval jsem tam stavební akce, řešil opravy, byla to taková rozmanitá činnost.“ Jakou práci vykonával jako správce, vyplývá například z dokumentu z roku 1988.[6] 

Poslední výlet za matkou

Matka Igora Ocelky zemřela v roce 1992. „Volala Lady Abrahams, že je to s ní špatné, že máme přiletět. Než se to vyřídilo, propadly nám jízdenky na vlak. Oni nám zařídili anglickou linku a letěli jsme bezplatně do Londýna. Měli jsme pouze čtyři libry, co nám dali jako kapesné,“ popisuje.

Igorův otec Josef Ocelka byl vyznamenán Československým válečným křížem, medailí Za chrabrost i Řádem bílého lva 1. třídy in memoriam. Po roce 1989 navštívila rodina jeho hrob. Nejdříve se zúčastnili pietního aktu na hřbitově v místě, kde jsou pochováni českoslovenští piloti, poté se přesunuli o kus dál. „Otec je pochován v sekci s anglickými letci, kteří přísahali králi,“ vysvětluje pamětník.

Mrzí ho, že se odškodnění coby syn válečného hrdiny, který padl ve válce, dočkal až po mnoha letech a některé rodiny prý vůbec. „O to odškodnění jsem žádal a bylo mi odpovězeno, že jsem byl zařazen mezi rodinné příslušníky, kterým zemřeli rodiče ve válce. Ale ve válce přece zemře jen ten, kdo není voják. Otec byl voják, voják nezemře, voják padne. Dostal jsem nakonec 90 tisíc. Ty jsem rozdělil, protože já sám jsem se finančně zajistil,“ říká.

Válka žádná zábava není

Igor Ocelka o sobě říká, že je antimilitarista. Válku zažil, přišel v ní o otce a málem o matku. Sám prý také málem přišel o život při bombardování Brna. „Když do dvora k sousedům padla bomba. A to byla klika, že jsem byl tam někde zalezlý, když ty tašky ze střechy popadaly k nám na dvorek,“ popisuje.

„Válka žádná zábava není. Jak po stránce jídla, tak po stránce života jako takového. Názor mám na to takový, že by celý svět měl pochopit, že ať je to válka na Ukrajině, kterou máme za humny, ať je to válka v Somálsku, válka v Izraeli, tak by ten svět měl dát dohromady takové síly, aby byl kdekoli schopen ukončit jakýkoli konflikt. Aby byl mír a měli jsme se dobře a mohli jsme jezdit na dovolené, na které jsem před týdnem byl,“ uzavírá.

 

[1] Přiznání vdovského důchodu a výchovného na syna Marii Ocelkové (31. května 1947). (Zdroj: Igor Ocelka)

[2] Jeden z dopisů Marie Ocelkové rodičům a synovi do Brna (1950). (Zdroj: Igor Ocelka)

[3] Informace z Archivu bezpečnostních složek o evidenci Igora Ocelky. (Zdroj: Archiv bezpečnostních složek – ABS)

[4] Výběr materiálů zpřístupněných Archivem bezpečnostních složek. (Zdroj: Archiv bezpečnostních složek – ABS)

[5] Formulář, který vyplňovali zaměstnanci po návratu ze zahraničí.

[6] Komplexní hodnocení Igora Ocelky jako správce polikliniky. Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.

[7] Potvrzení o zaměstnání.