Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Obdržálek (* 1947)

• narozen 28. ledna 1947 ve Zlíně, vyrůstal v prokomunisticky orientované rodině

• otec Bohumil za války totálně nasazen v Kaliningradu (tehdy Königsberg)

• autor fotografií srpnové invaze 1968 v Holešově a Gottwaldově

• po aktivní účasti na protiokupační demonstraci v srpnu 1969 vězněn

• v 70. a 80. letech množil a distribuoval samizdaty

• signatář Prohlášení Charty 77

• v roce 1984 s rodinou legálně emigroval na Západ

• usadil se ve Vermontu v USA

Hlouček chlapů vysedává u piva na letní zahrádce. Jeden z nich nedávno přišel o syna – stal se obětí bratrské pomoci. Byť jej pohřbili se všemi poctami jako oběť násilné invaze, soudruh u vedlejšího stolu se nyní angažuje v odstranění náhrobku – je potřeba zakrýt stopy, které po sobě bratři zanechali. „Ten hajzl!“ uleví si nahlas otec zavražděného. Když soudruh slyší jeho slova, vstává od svého piva a uštědří mu facku. Špatné rozhodnutí. V ten moment se na něj vrhají „zlínští boxeři“ a za hlasité podpory štamgastů soudruh končí ve zcela zbídačeném stavu. Těžko říct, jestli pěsti a násilí vítězí nad lží a nenávistí. Ale přinejmenším tento den zřejmě ano. Koneckonců, jde jen o jeden z mnoha podobných případů. „Když se mě někdo ptal: ,Ti tě museli bít!?‘ Tak jsem jim říkal: ,Já jsem je bil víc.‘ Takže já mám dobrý pocit,“ vypráví Bob Obdržálek, rváč s laskavým úsměvem.

Četl jsem všechny ty hrůzy

Bohumil Obdržálek, řečený Jonych či Bob, se narodil 28. ledna 1947 ve Zlíně. Otec Bohumil pracoval na poště, matka Amálie v mateřské škole. S o dva roky mladším bratrem Jiřím vyrůstal v prokomunisticky orientované rodině. „Otec byl takový naivní dobráček. Byl takový řadový přísluha, ovšem ti podporovali celé to zločinecké hnutí,“ vypráví jeho syn. Otcova myšlenková spřízněnost s poúnorovým režimem a Sovětským svazem vzešla z jeho druhoválečné zkušenosti, kdy byl totálně nasazen na nucených pracích v Kaliningradu (tehdy Königsberg), který osvobodili právě Sověti. „Z něho se stal rusofil, oddaný rusofil,“ říká Bob Obdržálek. Domů se jeho otec vrátil v sovětské uniformě a přivezl si i další kořist – koženou bundu z tulení kůže, kterou získal od německého válečného zajatce výměnou za jídlo. Bob v ní pak dlouhá léta chodíval a schovanou ji má doma dodnes.

Coby kovaný komunista tělem i duší otec doma opečovával velkou knihovnu: „Převážná část byly ruské sračky – musím to tak říct. Boris Polevoj, kompletní Stalinovy spisy, Leninovy spisy, Gottwaldovy spisy. A já, jako kluk, možná patnáct [let], jsem to četl, všechny ty hrůzy jsem četl,“ říká. V dospívání se se svým otcem názorově rozcházel a kolikrát docházelo k hádkám. Svého otce neoslovoval ,tati‘, ale – s notnou dávkou sarkasmu – Iljiči, což však otci obrovsky lichotilo a na své přízvisko byl patřičně hrdý. „Všechno ze Západu bylo špatné a všechno z Východu bylo nejlepší, debaty s ním byly nemožné,“ ohlíží se za jejich vzájemným vztahem.

Pak na nás pustili psy bez náhubku

Ve Zlíně (od roku 1949 Gottwaldově) ukončil devítiletku a následně se vyučil se nástrojářem. Maturitu skládal v roce 1969. Když o rok dříve do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, popadl foťák a s přáteli se vydal do sousedního Holešova. „Ty tanky, to bylo nekonečné! My jsme kličkovali na motorce mezi tanky a to byla nekonečná řada tanků, ani jsme to nepočítali – celá ulice,“ vzpomíná autor dodnes dochovaných unikátních snímků.[1] S přáteli pak vyráběli velkoplošné plakáty s protiokupačními hesly, které vyvěšoval na zlínské pouliční lampy. I jejich fotky má dodnes uschovány ve svém archivu.[1]

Při příležitosti ročního výročí invaze v srpnu 1969 došlo na mnoha místech Československa – včetně tehdejšího Gottwaldova – k protisovětským protestům. Bob stál v první řadě ve zmíněné tulení bundě od německého válečného zajatce s českou vlajkou v ruce. Krátce nato se iniciativy chopily bezpečnostní složky: „Rozprášili nás hned ze začátku,“ říká. Rozehnaný dav se spontánně znovuutvořil před hotelem Moskva (dnes Interhotel Zlín). „Tam jsme si sedli, opět s vlajkou. Policajti tam přijeli v autech, byl tam autobus,“ přibližuje. Následně se ke slovu přihlásila vodní děla: „Jak mě to trefilo, tak jsem uletěl možná tři metry. A přitom jsem seděl! To byla taková perda! Tak jsem uletěl. A pustili na nás psy bez náhubku. Mě nekousl, ale kousnul kluka vedle.“

Doslova dočerna, tak ho zmlátili

Aby toho nebylo málo, ve své důslednosti pak strážci socialistického pořádku na demonstrující zaútočili slzným sprejem: „Dostal jsem zblízka do obličeje a to je konec. To na pár vteřin ztuhneš, není šance. A už ke mně běželi,“ popisuje policejní násilí srpna 1969. Zdánlivě bezvýchodnou situaci nakonec zachránila náhoda. Ze dveří hotelu vyšel muž, který dvaadvacetiletého Boba odtáhl dovnitř, opláchl mu obličej od slzáku a ukázal mu zadní východ z hotelu. Shodou okolností šlo dle vzpomínek o Karla Effu, známého československého herce. Celá událost však měla hořkou dohru. Bezprostředně po demonstraci odjel Bob na několik dní na vandr. Po návratu se dozvěděl, že jej doma opakovaně sháněla Státní bezpečnost – prý se za nimi má zastavit.

Namísto očekávaného výslechu nabraly události po příchodu na služebnu StB zcela jiný spád: „Vešel jsem dovnitř, skočili na mne, dali mi pouta a strčili mě do cely,“ popisuje. Následoval přesun do vazby a obvinění z útoku na veřejného činitele. Dle vyprávění po zlínské demonstraci 1969 skončilo ve vazební věznici 75 lidí. V porovnání s jinými zadrženými Bob po represích dopadl ještě dobře: „Byl tam [ve vazbě] jistý Balajka, Brňák. On šel v montérkách z práce a nějak se tam nachomýtl při demonstraci v Brně. A on byl úplně černý. Nemohl sedět ani ležet. Záda měl úplně zmlácený dočerna! To jsem nikdy neviděl. Doslova do černa, tak ho zmlátili,“ vzpomíná.

Dobrý komunista neexistuje

Tím, že Bob Obdržálek neustále podával odvolání, se soudní proces značně vlekl. Konečný verdikt padl až v únoru 1971. V dodnes dochovaném rozsudku stojí: „Urážel příslušníky VB výroky ,vy gestapáci, dacani, vyvrhelové dnešní společnosti,‘ čímž se dopustil tr. činu útoku na veřejného činitele. […] Již předchozího roku[,] a to 30. 9. 1968, při náhodném střetnutí skupiny mladíků s příslušníky VB, těmto nadával, že jsou zbabělci, že lezou Rusům do prdele a to proto, že příslušníci chtěli zjistit totožnost obžalovaného.“[2] Za uvedené prohřešky jej komunistická moc odsoudila k osmi měsícům vězení. Trest si odpykal v Kuřimi. 

Coby bývalý vězeň měl po propuštění problém sehnat stálé zaměstnání a vystřídal tak vícero dělnických pozic – závozník, skladník, kopáč... „Dobrý komunista neexistuje,“ ohlíží se za tehdejšími poměry, kdy kádrově pošpinění „delikventi“ neměli šanci najít stálou, natož platově uspokojivou práci. Podruhé se dostal do přímého křížku se strážci režimu v květnu 1973. Se svou – tehdy ještě budoucí – manželkou Irenou je večer u venčení psa zastavil příslušník VB a požadoval po nich legitimace. Ty však s sebou neměli. Následovalo absurdní dohadování. Co teď? Kdo pro ně zajde? Skončí všichni na služebně? K tomu se připletli další dva kolemjdoucí muži v civilu – dle vyprávění šlo o neoznačené příslušníky pomocné stráže VB.

Vypadalo to přesně jako v koncentráku

Slovní potyčka gradovala, až – dle Bobových slov – jeden z pomocníků neudržel nervy na uzdě a fyzicky napadl Irenu: „Dost silně! A ona spadla na zem. V okamžiku, hned zalehl vedle ní – [dostal] levý hák, bác. […] Já jsem ho hned pěkně trefil, takže byl tuhý,“ popisuje. Došlo k ostré rvačce se zbylými bezpečáky. Bob se v dospívajících letech aktivně věnoval boxu (v roce 1965 dokonce s vsetínským klubem vybojoval titul mistra Československa) a proti početní převaze měl navrch. Situaci uklidnily až přivolané bezpečnostní posily a celý incident měl dohru (opět) v soudní síni, kdy šestadvacetiletý Bob čelil (opět) obvinění z útoku na veřejného činitele.

„To ti byla taková svině!“ říká na adresu prokurátora JUDr. Emila Eichlera. Eichler měl na svých rukou krev z éry stalinismu, kdy z pozice prokurátora figuroval například v babickém monstrprocesu, nebo v procesu se členy odbojové skupiny Hory Hostýnské. V obou případech padaly tresty smrti a doživotí. Po rvačce s příslušníky VB Eichler pro Boba požadoval pět let natvrdo, z nichž nakonec soud odklepl rok a půl. 11 měsíců si odseděl ve vazbě, zbytek trestu na nechvalně proslulém Pankráci a následně v Říčanech: „Tam to vypadalo přesně jako koncentrák – věž, oplocení, nebyl v tom proud, ale jinak úplně jako koncentrák,“ přibližuje. Ve vězení pracoval v knihařské dílně, později na výkopových pracích. „Byla tam fůra práskačů, to byli ubožáčci. A takový ti sexuální, ti tam dostávali kapky,“ přibližuje své kolegy. S politickými vězni se nesetkával.

Říkali jsme: ,Kdo přijde, tak ho podřízneme.‘ A oni dostali strach

Komunistický kriminál ani v nejmenším nesplnil nápravnou funkci, Boba naopak jen utvrdil v jeho postojích. Zlínský boxer – kterému přátelé říkali Jonych – nikdy nešel pro ránu daleko a spory s angažovanými stoupenci režimu řešíval po svém: pěstmi. K jednomu z tvrdých střetů došlo na Lesní čtvrti před budovou, ve které měla právě začínat schůze straníků. Hádka a následná strkanice přerostla ve skupinové násilí. „Začali se rvát. Celý sál na nás vyběhl, nás bylo asi pět. Byli jsme na kopci a oni museli po schodech nahoru. Pár jsme jich smetli, pak to bylo víc a víc,“ popisuje. „Váleli se po zemi, byli pomlácení. My jsme to nemohli vyhrát, tak Vávra rozbil prosklenou vývěsní tabuli, každému hodil tyčky, vzali jsme sklo a říkali jsme: ,Kdo přijde, tak ho podřízneme.‘ A oni dostali strach.“ I tento incident skončil u soudu a většina bitkařů za mřížemi. Bobovi, tou dobou už dvakrát trestanému za útok na veřejného činitele, se podařilo utéct, jeho parťáci jej pak před tribunálem kryli a vyvázl tak bez trestu.

K jinému z násilných konfliktů došlo o poznání dříve, v kulisách ideologického utahování šroubů po srpnu 1968. Jednou z vůbec prvních obětí invaze se stal jistý Jaroslav Novák, rodák z Napajedel, do kterých Bob často jezdíval za přáteli. U piva jednou potkal otce zavražděného Nováka, který si posteskl, že soudruh u vedlejšího stolu se v souladu se sílicí prosovětskou agitkou nastupující normalizace angažuje v odstranění náhrobního kamene jeho syna, který byl přitom po tragédii pohřben jako oběť-hrdina. Když to soudruh zaslechl, otce Nováka fyzicky napadl, což rozpoutalo pořádnou melu: „Skočili jsme na něho snad tři naráz. […] Vyvlekli jsme ho ven, on řval! Ale lidi byli samozřejmě na naší straně, celá hospoda,“ vypráví Bob, který s partou svých spojenců z místa bezprostředně poté utekl, čímž se vyhnul postihu. „To je dobrá vzpomínka!“ ohlíží se s neskrývaným smíchem „Když se mě někdo ptal: ,Ti tě museli bít!?‘ Tak jsem jim říkal: ,Já jsem je bil víc.‘ Takže já mám dobrý pocit,“ uzavírá s uspokojivým úsměvem své vzpomínky na pěstní vyřizování účtů s režimem.

Jestli tady zůstanete, je konec. Zničí vás a celou vaši rodinu

Během 70. a 80. let se věnoval samizdatové produkci (praxi získal paradoxně na Pankráci, když pracoval ve vězeňské knihařské dílně). Ruku v ruce s tím udržoval kontakty se Stanislavem Devátým, Jaroslavem Němcem, Pavlem Dudrem, Bedřichem Koutným nebo Petrem Konvalinkou. Ve vzájemné spolupráci vydali celou řadu titulů, včetně například tolik žádaného Orwellova románu 1984. Ten prodávali za 150 korun, aby pokryli vlastní náklady. Bob vzpomíná, jak jeden z výtisků donesl Ivan Lamper Petrovi Uhlovi, kterému se zdála částka příliš vysoká. Dalších přibližně 30 kusů pak odvezli Františku Líznovi na Velehrad. Celkově Bob, jak uvádí, vlastnoručně přepsal Orwella 235krát. Za tímto účelem dokonce absolvoval kurz psaní na stroji, psací stroj mu pak poskytnul biskup Václav Malý. S podporou přátel přepisoval i mnohé další tehdy nežádoucí texty, například samizdatový časopis Infoch (Informace o Chartě).

Bob Obdržálek podepsal Chartu 77 dle svých slov hned v roce 1977. Souhlas s prohlášením vyjádřil i v samostatném článku publikovaném v říjnovém Infochu roku 1982.[3] Jeho jméno se pak mezi signatáři objevilo v Infochu vydaném 7. února 1984.[4] Tlak vzrůstal. Dvakrát vězněný ,recidivista‘ a signatář Charty s úzkou vazbou na lidi z prostředí disentu a undergroundu, končil u výslechů čím dál častěji. „Jestli tady zůstanete, je konec. Zničí vás a celou vaši rodinu. Když budete mít jakoukoliv možnost, snažte se odsud odejít,“ poradil mu tehdy advokát Němeček. Matka manželky Ireny měla rakouské občanství a paradoxně pomohla i skutečnost, že oba manželé Obdržálkovi podepsali Chartu. Čím dál bezradnější systém umožnil celé – pro režim nepřátelské – rodině i s dětmi legálně natrvalo opustit Československo. Raději. S vyřízením potřebných dokumentů tehdy značnou měrou pomohla Anna Šabatová a v listopadu 1984 se Obdržálkovi ocitli ve svobodném Rakousku. 

Nikdo nedokázal víc než skupina bratří Mašínů

Počáteční emigrantské peripetie spojené především s nedostatkem pracovních příležitostí se protáhly na mnoho měsíců. V druhé polovině roku 1986 se Obdržálkovým podařilo přesídlit do USA. „My jsme neuměli ani otevřít mlíko, všechno bylo jinak,“ přibližuje začátky, které se ukázaly jako těžké i v zámoří. Usadili se ve Springfieldu ve státě Vermont. Oba manželé nejprve pracovali ve fabrice na třídění a skladování lahví a v tomto odvětví začali později podnikat. Firma úspěšně fungovala přes 30 let, po roce 2020 ji prodali. Amerika se rodině stala domovem se vším všudy – děti, Alice a Jan (mimochodem pojmenovány po dětech Charlotty a Tomáše Garrigue Masarykových) získaly vzdělání a dosáhly profesních úspěchů. Kromě pracovních povinností se Bob od 90. let z pozice trenéra věnoval boxu. V roce 2005 zakládal Springfield Boxing Club, ve kterém třikrát týdně trénuje box dodnes (2024).

Odchodem do emigrace se z velké části zpřetrhaly vazby s Československem. „Oni [přátelé] byli takoví dost opatrní. A já jsem na ně byl samozřejmě naštvaný,“ říká. Vznikla však řada nových pout. Skrze Otakara Rambouska se Bob znal s lidmi kolem skupiny bratří Mašínů: „Napsal mi, že jsme stejné krevní skupiny a že se určitě musíme setkat.“ Díky tomu se vídával s Vladimírem Hradcem, Milanem Paumerem, Ctiradem Mašínem i jeho bratrem Josefem. Kromě posledního ze jmenovaných jsou již všichni po smrti. S Josefem Mašínem však dodnes (2024) udržuje kontakt a shodou okolností krátce před natáčením pro Paměť národa vycestoval Bob do Kalifornie – na druhý konec USA – slavit Mašínovy dvaadevadesáté narozeniny. „Nikdo nedokázal a nedokáže víc než skupina bratří Mašínů, speciálně ti bráchové. Mám takové životní pilíře a těch se držím,“ říká na adresu odbojářů, jejichž činy dodnes vyvolávají vášně.

V roce 2024, kdy Bob vypráví svůj příběh, uplyne 40 let od jeho emigrace. Svého rozhodnutí nikdy ani v nejmenším nelitoval. „Nikdy. Nikdy, protože jsem si uvědomil, kde bych byl, kdybych zůstal. To by bylo špatné,“ říká. Do své rodné země se už nikdy nepodíval. „Ale vypadá to tak, že bych mohl tento rok, možná v létě,“ uzavírá své vyprávění Bob Obdržálek.

 

 

 

[1] Skeny dostupné mezi fotografiemi.

[2] Rozsudek dostupný v sekci dodatečné materiály.

[3] Článek z Infochu dostupný v sekci dodatečné materiály.

[4] Zdroj: Československé dokumentační středisko. K 19. 7. 2024 dostupné z: http://www.csds.cz/cs/g6/3828-DS.html