Bohumil Obdržálek

„Jeli jsme autem a kámoš, že si koupí cigarety. U obchoďáku byl takový kiosek, kde prodávali noviny. Vrátil se do auta a měl cigarety a Rudé právo. Já jsem říkal: ,Co to tady neseš!? Ty vole, chceš zasvinit auto?‘ A on: ,No ona mi to vnutila.‘ – ,Jak ti to vnutila?‘ – ,No že mi neprodá ty cigarety jedině s Rudým právem.‘ – ,Dej to sem.‘ Tak jsem to vzal, šel jsem k té budce a říkám: ,Paní, tady se stal nějaký omyl. Ten pán si chtěl koupit cigarety a vy jste mu tady dala jakýsi hnůj.‘ – ,Co že jsem mu dala?‘ – ,No tady toto. To si vemte a dejte mi peníze zpátky.‘ A ona, že ne. Oni v té budce neměli telefon, tak já říkám: ,Jestli ne, tak já vám tu budku obrátím na střechu.‘ A ona mě vyplatila. Já jsem šel a říkám: ,Vidíš. Oni tomu říkali vázaný prodej. A já říkám: ne vázaný, ty jsi hňup. Baba ti řekne vázaný prodej s Rudým právem a vidíš, já mám peníze zpátky, tady to máš.‘ To byly takové příhody… Ale ti lidi, to bylo stádo. Lidi byli až příliš... To nebylo zas tak, že by se musel člověk úplně položit.“

„Já jsem měl velké štěstí. Kdyby mě tam dovezli toho jednadvacátého [srpna 1969], to bys viděl! Já jsem viděl ty Brňáky. Byl tam [ve vazbě] jistý Balajka, Brňák. On šel v montérkách z práce a nějak se tam nachomýtl při demonstraci v Brně. A on byl úplně černý. Nemohl sedět ani ležet. Záda měl úplně zmlácený dočerna! To jsem nikdy neviděl. Doslova do černa, tak ho zmlátili. Mě tak akorát práskli. A když se mě někdo ptal potom později, protože já jsem měl takovou akci, povedenou, že jsem jim dal pěkně, dostali své, tak když se mě někdo ptal: ,Ti tě museli bít!?‘ Tak jsem jim říkal: ,Já jsem je bil víc.‘ Takže já mám dobrý pocit.“

„Rok po maturitě, v 69‘, to bylo výročí okupace. Tak byla samozřejmě demonstrace ve Zlíně. Byl jsem v první řadě, s vlajkou, velký vlastenec. Oni nás rozprášili hned ze začátku. To bylo před školou, tam byla socha Masaryka, před ní jsme stáli a bylo nás ze začátku pár a pak se to zvýšilo. Přijeli milicionáři. To nebyli místní, ale odkudsi z Holešova. A ti udělali rojnici a šli proti nám. My jsme neměli šanci, tak jsme se snažili proběhnout. To bylo něco jako ve filmu Přežil jsem svou smrt, jak je mlátí. Proběhli jsme a pak jsme se znovu shromáždili před zlínským hotelem. Tam jsme si sedli opět s vlajkou. Přijeli tam policajti v autech, autobus tam byl, vodní dělo. Vodní dělo namířilo, já jsem měl opět tu koženou bundu, ale jak mě to trefilo, tak jsem uletěl možná tři metry. A přitom jsem seděl! To byla taková perda! Tak jsem uletěl. A pustili na nás psy bez náhubku. Mě nekousl, ale kousnul kluka vedle. Mě pak zachránil, to je taková pěkná epizodka. Zblízka jsem dostal slzák, do obličeje. A to je konec. To na pár vteřin ztuhneš, není šance. A už ke mně běželi, chtěli mě chytit. A ze dveří, z toho hotelu, vyšel Karel Effa, herec. On otevřel hubu a řekl_ To snad není možný! Chytl mě, vtáhl mě dovnitř, zatáhl mě na záchod a tam mně vymyl oči. Nic jsem neviděl, tam by mě chytli určitě. A ten Effa mě zachránil. Zadním vchodem, ještě s nějakým kuchařem mě potom pustil ven.“