občanská válka ve Španělsku

Vnitropolitický konflikt, který posléze přerostl v událost mezinárodního významu. Začal jako povstání části jednotek španělské armády podporovaných konzervativními kruhy (monarchisté, klerikálové, fašistická falanga ad.) proti vládě lidové fronty skládající se ze socialistů, komunistů, republikánů a odborů. Důvodem povstání byly snahy vládnoucí levice provádět rozsáhlé socialistické a protikatolické reformy. Do čela tzv. junty se 30. července 1936 postavil generál Franco. Zatímco povstalce aktivně podporovaly nacistické Německo (především letecká pomoc, ale také tanky a dělostřelectvo) a fašistická Itálie (expediční sbor o síle 150 000 mužů), republikánské vládě poskytl přímou vojenskou pomoc pouze SSSR (dodávky zbraní a vysílání vojenských specialistů, letců aj.). Kominterna, řízená SSSR, organizovala mezinárodní dobrovolnické brigády, jež si v krátké době získaly věhlas a do kterých nevstupovali jen věřící komunisté, ale všichni, kdo měli za to, že svou účastí v této válce přispějí k zastavení fašistické rozpínavosti. Sovětská pomoc však nebyla nezištná, svým angažmá ve Španělsku sledovali Sověti především své zájmy a usilovali o to, aby moc v republice uchopily prosovětské síly a byly zlikvidovány všechny konkurenční levicové frakce. Byl to jeden z důvodů, proč byly pozice republikánské vlády neustále destabilizovány vzájemnými spory mezi Kominternou, anarchisty a trockisty. Válka se oboustranně vedla s nesmírnou krutostí a značnými oběťmi na lidských životech. Odhady se pohybují mezi půl až jedním milionem mrtvých. V lednu 1939 dobyla vojska generála Franca Barcelonu a o dva měsíce později, v březnu 1939, i Madrid. Generál Franco pak na desítky let stanul v čele diktatury, s jejímž dědictvím se Španělsko doposud nevyrovnalo.