„To byla, nejen pro mě, velká rána. To mně volali v noci přátelé, právě z toho výstavnictví, ta kolegyně. Já jsem tomu nechtěla věřit. Mému mladšímu dítěti, Tomášovi, byl tenkrát necelý rok a já tu scénu vidím před očima, jako by to bylo dnes, kdy jsem ho ráno vzala do náručí, tiskla jsem ho k sobě a říkala jsem: ‚Tak zase se nebude učit o Masarykovi, Komenském, Benešovi, o všech těch velkých osobnostech našeho národa.‘ To bylo první, co mně vstoupilo do hlavy, když jsem myslela na ty naše děti. Do čeho budou vyrůstat. V čem budou vyrůstat. A když jsem se potom s kočárkem šla podívat na Smíchov do Lidické ulice a teď tam byly ty tanky a teď ten jeden mířil přímo na nás a já jsem si říkala: ‚Pro pána krále, co to bylo za nápad,‘ a tak jsem zahnula do průjezdu. Ale to se nedá z té paměti vymazat, takové okamžiky. A samozřejmě, v tu chvíli začali lidé takzvaně šílet. Když jsem viděla ty fronty, tam před těma dvěma obchody, jak byly u nás na náměstí, lidi kupovali 20 kusů másla a já nevím, deset kilo mouky. Mně to přišlo až směšné, odpusťte. Já jsem si říkala: ‚Vždyť to není to první, co potřebujeme, abychom se zásobili potravinami, které stejně nevydrží. A tohle se mně na těch lidech nelíbilo, že to materiálno bylo pro mnohé to hlavní. Ale rozhodně jsem to vnímala negativně právě s ohledem na tu novou generaci, nejen na naše děti. V čem budou vyrůstat a do čeho půjdou.“
„Víte, tohle bylo naše velké zklamání, že jsme se vlastně těšili na určitou změnu poměrů ve vlasti a to, čemu jsme unikli tím odstěhováním a přistěhováním ze Sovětského svazu, nás vlastně dohonilo tady a to byl ten bolševismus. Takže nejvíc, když jsem o tom tak uvažovala, tak mě mrzelo, že tady ta propaganda sovětská už byla tak zabydlená, že i moji inteligentní přátelé – já jsem potom chodila do orchestru – prostě nebyli schopni mi uvěřit, že Sovětský svaz není ráj na zemi, ale něco úplně obráceného. Takže toto byl takový základ pro moje myšlení, že jsem si řekla, že nebudu nikdy nic předstírat. To už tenkrát se říkalo: ‚Doma mluvíme takhle, ale prosím vás, děti, neříkejte nic o tom, o čem jsme mluvili doma.‘ Ne, tohle jsem ani já později svým dětem neříkala a snažila jsem se, aby všechno viděly pravdivě a nesnažily se nic zastírat. I když by to znamenalo pro ně nějakou nepříjemnost.“
„Potom samozřejmě šlo o to, co bude s těmi vojáky, kteří samozřejmě se Svobodovou armádou přišli do Prahy. Náš Jiří jel po Václavském náměstí na koni, což jsem dlouho nevěděla, škoda, že nemáme fotku. Bylo to to slavnostní defilé a někteří, jenom minimum, pár se jich vrátilo, jinak byla... Československá vláda vlastně jakoby zaručila, že ti, kteří bojovali, a můžu říct, že volyňští Češi se velkou měrou zasadili o ta vítězství, protože… také jich hodně padlo. Ale teď byla ta otázka, kdy my se budeme moci vrátit, nebo vrátit, kdy budeme moci jet do své vlasti za těmi, kteří tam zůstali po válce.“
„Historie má opravdu velké paradoxy, že nejen já, ale naše rodina a další čtyři rodiny z Michalovky vděčí za svůj život jednomu z největších zloduchů historie, Hitlerovi. Protože, hned to vysvětlím. Hitler v roce 1941 napadl Sovětský svaz, a to bylo 22. června 1941. A za tři dny, 26. června, jsme měly být – naše rodina a další tři – vyvezeny na Sibiř, do gulagu. Jenom vysvětlím, jak to tam chodilo. A vlastně tři dny předtím napadl Hitler Sovětský svaz. Sověti měli jiné povinnosti nebo něco jiného na starosti než nějaké rodiny z Michalovky, a tím jsme byli zachráněni. Musím to jenom vysvětlit krátce – prostě Sověti nesnášeli, když někdo jenom malinko vyčuhoval. Ať už se jednalo o vzdělání, majetek, cokoli. Prostě nesnášeli. Takže naše rodina měla být vyvezena proto, že tatínek byl kazatelem a sem tam jsme dostávali pohledy z Ameriky od příbuzných.“
Drahoslava Rút Nývltová, rodným jménem Tomešová, se narodila 19. října 1937 v české vesnici Michalovka ležící v západní části Volyně (na dnešní Ukrajině) jako nejmladší ze čtyř dětí Jana Matěje a Libuše Tomešových. Její otec byl evangelickým farářem a současně i učitelem v místní škole. Pro obyvatele Michalovky byl ale především morální autoritou a duchovní oporou v těžkých časech. Po obsazení Volyně Sovětským svazem v roce 1939 následovaly represe komunistického režimu a deportaci rodiny Tomešových do gulagu paradoxně zabránilo napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Volyňští Češi zůstávali zpočátku stranou probíhajících konfliktů, ale i přesto byli v neustálém ohrožení. Nebezpečí hrozilo nejen od německých nebo sovětských vojáků, ale i od Ukrajinců hlásících se k Ukrajinské povstalecké armádě (UPA). Drahoslavin nejstarší bratr Jiří dobrovolně vstoupil počátkem roku 1944 do 1. československého armádního sboru, tzv. Svobodovy armády, a ve svých 20 letech prošel těžkými boji na Dukle i na Slovensku. Po osvobození Československa se poměrně složitě snažil najít dům pro svou rodinu, která se rozhodla v rámci repatriace volyňských Čechů pro návrat do původní vlasti. Do Československa dorazili po strastiplné cestě v roce 1947. Opuštění rodné vesnice bylo současně i útěkem před sovětským režimem, velkým zklamáním se proto pro ně stal únor 1948, kdy i v Československu převzali moc komunisté. Drahoslava vystudovala na pedagogické fakultě ruštinu a ruskou literaturu, kvůli své činnosti v evangelické církvi a současně i odmítání přizpůsobit se socialistickým normám však učit nakonec nesměla. Pracovala jako cizojazyčná hosteska během velké výstavy Československo 1960 a poté v nakladatelství Lyra Pragensis. Společně se svým mužem vychovala dvě děti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
