Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloň Nussbauer (* 1934  †︎ 2023)

• narodil se 3. listopadu 1934

• otec Václav Nussbauer byl zatčen kvůli činnosti v odboji

• Václav Nussbauer byl vězněn v německé káznici a následně zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg

• 6. května byl očitým svědkem německé střelby na plzeňském náměstí Republiky

• léto 1945 strávil hrami v americkém stanovém městečku

• matka se podruhé vdala za Josefa Skálu – funkcionáře národní socialistické strany a starostu Sokola

• po únoru 1948 byl otčím vyhozen z práce i bytu

• v roce 1953 nastoupil do Škodových závodů

• v srpnu 1968 pracoval v oddělení pro výstavbu jaderných elektráren na Orlíku

• zemřel 31. prosince roku 2023

Pro většinu lidí narozených v období první republiky bylo období Protektorátu velmi nepříjemným zážitkem, který zásadně ovlivnil jejich život. V případě Miloně Nussbauera však tato zkušenost nebyla omezena jen na nedostatek potravin, noční přesuny do krytů a povinnou výuku německého jazyka. Už v březnu 1939 totiž přišel o otce, který byl zatčen kvůli odbojové činnosti. Zbyli tak s maminkou a sestrou sami.

Otec byl vězněn za vlastizradu

Miloň Nussbauer se narodil 3. listopadu 1934 v Plzni. Otec Václav Nussbauer pracoval jako úředník Nemocenské pojišťovny, matka Anežka Nussbauerová byla v domácnosti. Rodina bydlela v Čechově ulici v Plzni na Borech v bytě 1+1. Tehdy se jednalo o moderní bydlení, protože v koupelně tekla teplá voda a byt měl vlastní sociální vybavení. V zimě se vařilo na kamnech, kterými byl byt vytápěn. V létě maminka vařila na plynovém sporáku. Protože se jednalo o městské byty, bydleli v nich především zaměstnanci města, a tak v sousedství žilo velké množství policistů.

V březnu 1939 byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Miloň Nussbauer si dodnes vzpomíná, jak Plzní projížděli němečtí vojáci v autech ukořistěných československé armádě. „Hrozil jsem na ně pěstí a říkal jsem: ‚To se vám to jezdí v našich autech.‘“ Šestého října 1939 došlo k tragické události pro celou rodinu. Otec, který roznášel letáky pro odbojovou skupinu podplukovníka v záloze Jaroslava Weidmanna, byl v noci zatčen příslušníky gestapa a odvezen k soudu do Drážďan. Od soudu odešel s rozsudkem dva roky a sedm měsíců v káznici za zločin velezrady. V letácích totiž byly výzvy k odstranění německé nadvlády, zrušení protektorátních hranic a obnovení Československé republiky. Po odpykání trestu Václava Nussbauera nepropustili, ale převezli do koncentračního tábora Flossenbürg, kde zemřel – podle úmrtního listu na srdeční selhání. Miloň Nussbauer je ale přesvědčen o tom, že jej němečtí strážní zavraždili. Po otcově smrti rodině dorazil balíček s jeho věcmi: byly v něm obnošené šaty a snubní prstýnek. Poslední vzpomínku na otce má pamětník z doby, kdy byl v roce 1938 mobilizován v pohraničí a v uniformě přijel navštívit rodinu.

Rád bych věděl, z čeho jsme žili

„Maminka velice často plakala…,“ vzpomíná pamětník na období života bez otce. Anežka Nussbauerová i po obdržení úmrtního listu doufala, že se manžel vrátí. „Říkávala: ‚I za první světové války se vraceli po letech lidé, kteří zmizeli a nikdo o nich nevěděl, kde jsou.‘“ Václav Nussbauer se však ve dveřích neobjevil ani během války, ani po ní. Rodina tedy byla bez otce a tím i bez příjmu peněz. „Já opravdu nevím, z čeho jsme žili. Maminka byla doma a nepracovala, sestra se učila švadlenou a já jsem chodil do školy.“ Miloň často koukal do výloh cukrářství a prosil maminku, aby mu něco koupila. Neměla však peníze. „Že bych trpěl velkým hladem, si nepamatuji, ale jestli měla i maminka co jíst… To si nepamatuji.“

Život za svistu bomb

Ke konci války byla pamětníkova sestra nasazena u státní dráhy. V železničních opravnách pracovala v elektroskladu, kde vydávala materiál. Právě tam se seznámila se svým budoucím manželem, za kterého se na konci roku 1944 provdala. V březnu 1945 se jim narodila dcera. Narození holčičky rodině pomohlo, protože měli větší příděly na mléko a máslo. Sestra bydlela i nadále s maminkou a pamětníkem, kdežto její manžel byl zařazen do Werkschutzu. Příslušníci této jednotky nosili německé uniformy, bydleli v centru města v dnešní budově Pedagogické fakulty Západočeské univerzity ve Veleslavínově ulici a starali se o to, aby po náletech tekla voda, šel elektrický proud a odklízeli trosky. „Tehdy byly téměř každou druhou noc nálety, tak si pamatuji, že jsme tu holčičku nosili v kočárku do krytu,“ dodává pamětník.

Cílem spojeneckého bombardování byly Škodovy závody a železnice. Bomby však často dopadaly i na jiná místa. Jedna z nich nedaleko pamětníkova bydliště do ulice V Bezovce, kde zůstala nevybuchlá a museli ji vykopat vězni z káznice na Borech. Miloň Nussbauer také zažil opožděnou explozi ve dvoře stavební firmy. „Skončil nálet, my jsme vyšli ven – a najednou v té ohradě, kde byl stavební materiál, vybuchla bomba. To si pamatuji na ten výbuch, ten gejzír hlíny a dřeva, které létalo do vzduchu.“

Střelba na náměstí Republiky

Dne 5. května 1945 došlo v Plzni k povstání občanů proti nacistické okupační správě. Povstalcům se podařilo zajistit německou vysílačku na Obcizině, která vysílala skrz rádiový signál varování před nálety. Pomocí této stanice, kterou měli obyvatelé Plzně puštěnou celý den, se dařilo řídit osvobozování města a upozornit civilisty, aby zůstali doma. Následujícího dne se z vysílačky ozvala informace o přítomnosti spojeneckých vojáků na náměstí v Plzni. Miloň na nic nečekal a běžel se podívat na vojáky a jejich techniku. „Náměstí bylo plné tanků, obrněných vozů, nákladních vozidel a na nich seděli američtí vojáci v khaki uniformách.“ Na náměstí panoval klid a všichni je nadšeně vítali. Po chvíli se ale z vikýřů a kostelní věže ozvala střelba. „To jsme se okamžitě běželi schovat do sklepa,“ vzpomíná na útok několika fanatických německých vojáků. Ne všichni se totiž s prohrou Německa ve válce dokázali smířit. Jejich likvidace Američanům trvala asi hodinu, kterou Miloň Nussbauer strávil schovaný ve sklepním úkrytu. Ihned po ukončení střelby vyběhl ze sklepa a běžel domů za maminkou, která se o něj velmi strachovala.

Hrátky v americkém táboře

Američané v Plzni zůstali i po válce. Až do září 1945 bydleli v parku na náměstí Míru ve stanovém městečku afroameričtí vojáci. „To nebylo nijak ohraženo a my jako kluci jsme mezi těmi stany běhali. Lezli jsme po autech a musím na sebe prozradit, že jsme jim kradli cigarety, které tam měli ve schránkách vedle volantu.“ Miloň Nussbauer tak v jedenácti letech začal kouřit americké cigarety značek Camel a Chesterfield. Zlozvyku se ale brzy zbavil, protože po odchodu americké armády už americké cigarety nebyly dostupné a československé cigarety mu nechutnaly a škrábaly v krku. Černoši si také velice rádi nechávali prát prádlo od plzeňských žen a platili jim za to kvalitním voňavým mýdlem a potravinovými konzervami. Uniformy se jim vracely vyprané a vyžehlené se třemi puky na zádech.

Vojáci nechávali omladinu hrát si v táboře a lézt po vojenské technice. Dokonce pro děti připravovali boxerská utkání, ve kterých vítězné dítě odměňovali čokoládou. V jednom stanu bydlel černoch, který hrával na harmoniku a zpíval. Pamětník si k němu rád sedával a poslouchal jej. „Než odjel pryč, tak mi dal takovou skautskou dýku. Tu dodnes přechovávám jako památku na toho černocha.“

Zatímco Afroameričané bydleli ve stanovém městečku, jejich bílí kolegové přebývali o něco dále, v budovách po obsluze protiletadlové obrany. „Ti byli za plotem, za těmi jsme nechodili.“ Vojáci trávili čas hraním kostek o peníze a házením podkov na kolík. Více vzpomínek na ně ale pamětník nemá.

V červnu 1945 zastavil v Čechově ulici transport nákladních automobilů americké armády. Řidiči, kteří takto převáželi vězně z koncentračních táborů kvůli rozbombardované železniční síti, vyšli z aut a hledali ubytování. Dva se ubytovali právě v bytě rodiny Nussbauerových. „Přinesli konzervy, maminka je ohřála. Dali jsme jim náš chléb. Maminka říkala, že jim náš černý chléb moc chutnal, protože oni dostávali jen bílý chléb, jako je toustový chléb. Přespali u nás a ráno nasedli do svých automobilů a odjeli.“

Patálie Josefa Skály

Maminka se snažila zjistit, co se přesně stalo s Václavem Nussbauerem. Začala tak docházet do Svazu osvobozených politických vězňů. Právě tam se setkala se svým druhým partnerem Josefem Skálou, který strávil šest let v koncentračním táboře Buchenwald. Před válkou byl Josef Skála funkcionářem národních socialistů a starostou Sokola. Kvůli tomu byl ještě před začátkem války zatčen a uvězněn. V roce 1947 se Miloň Nussbauer s maminkou přestěhovali do Máchovy ulice, kde měl Josef Skála, úředník ve Škodovce, škodovácký byt. Po únoru 1948 přišel Josef Skála o práci a bylo mu sděleno, že nesmí být zaměstnán v žádném národním podniku. Nově vzniklá rodina se tak musela vystěhovat do bytu sdíleného s další rodinou v Majerově ulici. Josef Skála trpěl anginou pectoris a díky tomu měl nárok na invalidní důchod. Rodina tak žila z invalidního důchodu, který činil 900 korun a vdovského důchodu, který byl 600 korun.

Škodovy závody těsně po plzeňském povstání

V roce 1949 dokončil Miloň Nussbauer měšťanskou školu a poté úspěšně absolvoval střední hospodářskou školu. V červenci 1953 nastoupil na umístěnku do Škodových závodů. V myslích dělníků tam stále ještě rezonovaly měsíc staré události spojené s měnovou reformou, kdy vyrazili do ulic a podařilo se jim obsadit téměř celou Plzeň. Na potlačení povstání byly do Plzně povolány jednotky Pohraniční stráže, Lidových milicí a Československé lidové armády. Mnozí z dělníků přišli o práci a někteří skončili ve vězení.

V červenci, kdy pamětník nastupoval, byl sice už klid, ale vzpomínky žily v myslích kolegů, ať už stáli na jedné, či druhé straně. „Náš vedoucí byl komunista a ten nám vyprávěl, že když se ti demonstranti vraceli do Škodovky, tak měl obušek. Ten nám ukazoval – kus kabelu. A že je tím snad mlátil.“

Postavili kulometné hnízdo a namířili ho na vchod do závodu

V roce 1957 se Miloň Nussbauer přesunul do oddělení pro výstavbu jaderných elektráren. Postupně se tak účastnil stavby všech jaderných elektráren, které v Československu vznikaly. Rok 1968 prožil ve strategicky velmi důležitém závodu Škodovky, který byl umístěn na Orlíku – v lese u Třemošné. „Všichni se těšili, že nastane reformní socialismus. Proto se v roce 1968 konaly mítinky a těšili jsme se, že nastanou změny.“ Ke změnám ale nedošlo, protože 21. srpna Československo obsadila „spřátelená“ vojska Varšavské smlouvy. Před závodem na Orlíku vyrostlo kulometné hnízdo namířené na vchod tak, aby zastrašilo procházející zaměstnance. Kulomet však vojáci aktivně využili při střelbě na vedoucího odborů a budoucího chartistu Jana Thomu. Ten podle pamětníkových vzpomínek vyvěšoval plakáty a letáky, čímž vyprovokoval vojáky ke střelbě. Měl pak prý prostřílený kabát. 

Konečně svoboda

V roce 1989 se Miloň Nussbauer aktivně účastnil revolučního dění. Denně chodil poslouchat projevy řečníků na přeplněné plzeňské náměstí. „Trošku jsme se báli, protože jsme ještě nevěděli, jak to dopadne.“ Ve Škodovce podepisoval petice. „Nastal úplně jiný duch, jiné myšlenky.“ Politická situace jej zajímala, a tak hned v roce 1992 vstoupil do nově vzniklé Občanské demokratické strany. „Myslel jsem si, že to bude konzervativní strana, která bude ctít soukromé vlastnictví, lidská práva. Bohužel po roce 1992 přišli do ODS lidé, kteří nebyli tak úplně hlasatelé těchto myšlenek,“ dodává. Členem ODS však zůstal a je jím dodnes – ač se dění ve straně aktivně neúčastní. V roce 2021 žil Miloň Nussbauer ve svém bytě v Plzni na Borech.