Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloň Nussbauer (* 1934  †︎ 2023)

• narodil se 3. listopadu 1934

• otec Václav Nussbauer byl zatčen kvůli činnosti v odboji

• Václav Nussbauer byl vězněn v německé káznici a následně zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg

• 6. května byl očitým svědkem německé střelby na plzeňském náměstí Republiky

• léto 1945 strávil hrami v americkém stanovém městečku

• matka se podruhé vdala za Josefa Skálu – funkcionáře národní socialistické strany a starostu Sokola

• po únoru 1948 byl otčím vyhozen z práce i bytu

• v roce 1953 nastoupil do Škodových závodů

• v srpnu 1968 pracoval v oddělení pro výstavbu jaderných elektráren na Orlíku

• zemřel 31. prosince roku 2023

Miloň Nussbauer celý svůj dlouhý život prožil v západočeské Plzni. Narodil se 3. listopadu 1934 Václavu a Anežce Nussbauerovým, otec Václav pracoval jako úředník Nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců a matka Anežka byla v domácnosti. Měl ještě starší sestru.

Hned po okupaci německými vojsky se otec pamětníka zapojil do odbojové činnosti. V práci zřejmě vytvořil skupinku sympatizujících spolupracovníků a roznášel protiněmecké letáky. Bohužel byl hned v říjnu 1939 zatčen a odsouzen ke dvěma letům a sedmi měsícům v německé káznici. Svůj trest si odpykal, ale místo propuštění byl v roce 1942 odvezen do koncentračního tábora Flossenbürg, kde po čtyřech měsících zemřel. Flossenbürg se nacházel nedaleko českých hranic a byl to koncentrační tábor třetího stupně, tedy s tvrdým režimem. Otec pamětníka podle německé zprávy údajně zemřel na srdeční slabost, ale Václav Nussbauer byl před uvězněním zdráv a jeho syn nepředpokládá, že by ho ve dvaačtyřiceti letech mohlo postihnout srdeční onemocnění. Po otcově smrti rodině dorazil balíček s jeho věcmi: byly v něm obnošené šaty, a dokonce i snubní prstýnek, tehdy ještě zřejmě Němci vězňům zlaté šperky nekradli.

Po otcově smrti se o Miloně Nussbauera a jeho sestru starala matka sama, ke konci války, v březnu 1945, k nim do rodiny přibyla novorozená dcera pamětníkovy sestry. Pro matku pamětníka muselo být jistě velmi těžké vyjít s přidělenými potravinami a malou penzí po zavražděném otci, bohužel rodina neměla moc možností, jak si přilepšit. Příbuzní neměli žádné pozemky, a tak je nemohli materiálně podporovat. Jenom od babičky dostávali příležitostně králičí maso, vajíčka, slepice a občas holoubě. Miloň Nussbauer vzpomíná, jak musel na návštěvě u babičky pít kozí mléko v kávě z praženého žita, což mu tehdy vůbec nechutnalo. Přesto si nevybavuje, že by jako chlapec během války někdy pociťoval hlad. Po narození holčičky dostávali větší příděly a díky tomu se jim obohatil jídelníček, protože na malé děti se fasovalo více másla i mléka. Jinak žili hlavně o bramborách, večeřeli je každý den. Jako zajímavost Miloň Nussbauer uvádí, že děti měly přiděleno 10 dkg bonbonů na měsíc.

Bydleli v pětipatrovém domě v Čechově ulici č. 19. Byl to městský dům s byty 1+1. I když se jednalo o malé byty, vynalézavost některých sousedů neznala hranic. Sousední rodina, aby si přilepšila, chovala ve vaně v koupelně husu a šišky pro ni sušila na plotně. Další sousedé měli husu ve sklepě.

Ke konci války byla Plzeň bombardována, Nussbauerovi bydleli ve třetím patře, v domě nebyla kočárkárna, a tak měli kočárek s malou pamětníkovou neteří doma. Protože nad městem často létaly bombardéry, byl téměř každou noc vyhlašován letecký poplach. Při každém poplachu snášeli ze třetího patra dolů do sklepa kočárek s malým miminkem. Matka jim dala na uhlí matrace a deky, pár hodin si tam pospali a po skončení poplachu se znovu vraceli nahoru do bytu. Borská čtvrť, kde pamětník žil, byla za války několikrát bombardována. Jednou, když se spojeneckým letadlům nepodařilo zasáhnout Škodovy závody, dopadaly bomby i blízko jejich rodného domu. V ulici V Bezovce zůstala jedna nevybuchlá a museli ji potom vykopat vězni z Borů. Na místě dnešní školy na náměstí Míru byla tehdy stavební ohrada se složeným dřívím.

„Tehdá byl nálet za dne, my jsme vyšli před dům v Čechově 19, k té ohradě bylo asi tak dvě stě metrů. Najednou jsem viděl ohromný výbuch, který nastal v té ohradě, a zdálo se mi, že ve vzduchu létají nějaké dřevěné tyčky. Pak jsme zjistili, že to byly stavební klády, šest metrů dlouhé. Z nich jedna ležela na střeše pětipatrového domu ve Vrchlického ulici a jedna čouhala ze čtvrtého patra protějšího domu. Čili tehdá bombardovali nejen bombami, které hned vybuchly, ale i bombami, které měly zpožděný výbuch. Dalo by se říci, že to byla velmi zákeřná taktika.“

Na klukovská léta strávená v době protektorátu vzpomíná Miloň Nussbauer rád, tehdy byl holčičí a klučičí svět zcela oddělený. Kluci se kamarádili a stýkali jen mezi sebou. Pamětník chodil v měšťance i do chlapecké třídy. Moc hraček tehdy děti neměly, kluci si hráli hlavně s tenisákem, kopací míč či koloběžka, která se objevila v jejich ulici jenom jedna, a to až po válce, byly vzácnost. Děti ve volném čase honily káču, hrály si s obručí a každý správný kluk nosil v kapse krabičku od krému na boty. V ní měli schované třaskaviny, byly to zbytky trinitrotoluenu, které seškrabávali ze střepin od bomb. Házeli je potom do ohně, protože krásně hořely. Také si vyráběli tzv. bouchačky, kdy do dutého klíče nadrobili hlavičky od zápalek, pak dovnitř vložili hřebík a s pomocí drátu s tím udeřili do zdi, až to bouchlo. Jejich další hračku – kadidlo – městští strážníci neviděli rádi. Byla to malá konzerva z boku proděravělá, v ní zapálili oheň a točili s tím na drátu okolo hlavy. Krásně to hořelo.

Dne 5. května 1945 začala v Plzni revoluce, Miloň Nussbauer byl celý den doma a nic neviděl, jenom slyšel střelbu. Další den už ale utekl z domova, šel na náměstí a obdivoval americkou armádu. Její tanky, transportéry a khaki uniformy vojáků. Bylo ještě dopoledne, pršelo – a najednou na shromážděné vojáky a Plzeňany někdo začal střílet z věže kostela a z vikýřů. Pamětník spolu s ostatními lidmi hledal úkryt na náměstí ve sklepech domů. Odstřelovači byli němečtí fanatici, kteří se nechtěli smířit s koncem války.

Američané v Plzni byli pro malé kluky hotovou senzací. Pamětníkovi bylo tehdy jedenáct let, a tak se dnes může plně ztotožnit s pocity hlavního hrdiny ve filmu Obecná škola. Se svými kamarády si hrál u nemocnice v odstavených německých transportérech, na hlavách nosili německé přilby. Hráli si hlavně v parku, v místech, kde dnes stojí Český rozhlas. Na dnešním náměstí Míru bylo fotbalové hřiště SK Olympia Plzeň. Američtí vojáci tam trénovali a hráli baseball, pořádali utkání a různé turnaje. Zatímco bílí vojáci bydleli v dřevěných domcích postavených za války pro německou ženskou obsluhu zbraní, jejich černošští spolubojovníci spali na náměstí ve stanech. K plzeňským klukům byli velice přátelští, dávali jim čokoládu, žvýkačky a čokoládové tyčinky. S jedním z nich, který často hrál u stanu tklivé písně na harmoniku, se Miloň Nussbauer spřátelil. Když odjížděl, daroval mu na rozloučenou skautskou dýku, kterou má dodnes pamětník schovanou. Černoši si také velice rádi nechávali prát prádlo od plzeňských žen a platili jim za to kvalitním voňavým mýdlem a potravinovými konzervami. Uniformy se jim vracely vyprané a vyžehlené se třemi puky na zádech.

„Oni měli takový stan, kde bylo sportovní vybavení, zařízení pro baseballovou hru a také tam měli boxerské rukavice. Pořádali, zřejmě pro svoje pobavení, boxerské utkání kluků o čokoládu. To znamená, že dali klukům na ruce velké boxerské rukavice a hoši se snažili boxovat a potom některý z nich dostal čokoládu.“

Osvobození vězni z koncentračních táborů byli sváženi domů v amerických nákladních automobilech. Jednou v Čechově ulici zastavil takový transport automobilů s americkými vojáky, už bez vězňů. Přijeli večer a hledali nocleh. A tak se stalo, že u nich doma přespali dva američtí černoši. Přivezli si s sebou svoje konzervy, maminka jim je ohřála a jedli k tomu český černý chleba. Jak se s nimi matka domluvila, pamětník netuší, protože tehdy neuměla ani slovo anglicky.

Plzeň američtí vojáci opustili na podzim roku 1945 a zůstaly po nich potravinové konzervy, zřejmě zbytky jejich vybavení. Hlavně konzervy koňského masa se prodávaly velmi lacino, před obchodem jich stála velká pyramida. Ale nikdo je nekupoval, ani pamětníkova maminka, protože nechtěli jíst koninu.

Matka Miloně Nussbauera začala po válce navštěvovat Svaz osvobozených politických vězňů, kde se seznámila se svým druhým mužem Josefem Skálou, který se brzy stal pamětníkovým otčímem. Byl to úředník ze Škodovky a také funkcionář národní socialistické strany a starosta Sokola. Jako potenciální odpůrce nacistického režimu ho krátce po obsazení Československa v roce 1939 zatkli a odeslali do koncentračního tábora Buchenwald, kde se mu podařilo přežít šest let až do konce války. Při návratu vážil 49 kilogramů při 175 centimetrech výšky, což bylo o 40 kilogramů méně, než měl před svým zatčením. Josef Skála byl vdovec, měl dva dospělé syny a s maminkou pamětníka strávil dalších sedmatřicet let svého života. V únoru 1948 ho jako politického funkcionáře a sokola okamžitě vyhodili ze zaměstnání. Protože rodina obývala škodovácký byt, museli ho do čtyřiadvaceti hodin opustit. Dostali náhradní bydlení ve velkém, rozděleném, čtyřpokojovém bytě. Žili tam pohromadě ještě s jinou rodinou, dělili se o záchod a koupelnu, voda tekla na chodbě. Otčímovi krátce potom zjistili anginu pectoris, a tak už zůstal v invalidním důchodu, což pro rodinu znamenalo citelnou finanční ztrátu, protože od té doby žila již jen ze dvou důchodů.

Miloň Nussbauer začal v roce 1949 studovat obchodní akademii, která během jeho studia vystřídala různá jména, jako například Vyšší hospodářská škola či Vyšší hospodářská škola Klementa Gottwalda. Maturoval v roce 1953 a dostal umístěnku do Škodovky. Stal se úředníkem v oddělení nákupu elektromateriálu. Protože byl zařazen jako administrativní pracovník s platem 680 korun měsíčně, přihlásil se na večerní průmyslovou školu pro abiturienty. Její absolventi se řadili ve Škodovce mezi technické pracovníky s lepší základní mzdou. Večer se v lavicích průmyslové školy scházela zajímavá sestava studentů, kromě pamětníka ji navštěvoval například psycholog nebo hotelový kavárenský pianista.

V roce 1957 se pamětník oženil se zdravotní laborantkou. Jejich bytová situace byla neutěšená, bydleli v bytě 1+1 s manželčinými rodiči, oni spali v kuchyni a rodiče v pokoji. Proto se mezi prvními přihlásili do družstevní bytové výstavby a získali byt v ulici Čechova 20. Byt stál tehdy 90 000 korun, 30 tisíc jim daroval stát, 30 tisíc museli zaplatit a zbytek spláceli třicet let nájemným ve formě anuity. Později se jim narodili dva synové.

Přes protekci díky známému otčíma se dostal do tzv. atomového oddělení Škodových závodů. Budovala se tam první jaderná elektrárna za pomoci Sovětského svazu. Miloň Nussbauer pracoval v obchodním oddělení, považoval svoji práci za velmi zajímavou a dodnes je hrdý na to, že většina jaderných reaktorů vyrobených ve Škodovce dlouhá léta fungovala či funguje po celé Evropě.

Miloň Nussbauer vzpomíná i na srpen 1968, tehdy si jako všichni ostatní myslel, že nastala demokratizace a politické uvolnění, také pracovníci Škodových závodů byli nadšeni z obrodného procesu.

„Přišel ovšem 21. srpen roku 1968, v pět hodin ráno mně zavolal kolega telefonem se slovy: ‚Tak jsou tady Rusové.‘ Šel jsem do práce jako každý den a po Plzni jezdily sovětské tanky. Před rozhlasem stály a hledaly rozhlas v ulici, kde už dvacet let nebyl. Přišli jsme do závodu a proti vchodu do závodu Sověti vybudovali kulometné hnízdo. Takže byly na vratech závory, byl tam namířený kulomet. Dokonce se z něj i střílelo na některé lidi ze závodu.“

V období normalizace nastalo propouštění, polovinu lidí vyházeli. Miloň Nussbauer si své místo naštěstí udržel. Ale nikdy nepostoupil na vyšší pozici, bylo to kvůli jeho chybějící stranické příslušnosti. Rodina žila skromně, první auto značky Trabant si pamětník pořídil až ve čtyřiceti letech a museli se mu na něj složit jeho rodiče a rodiče jeho manželky, protože částka 24 000 korun byla pro ně nedosažitelná. Díky automobilu mohli Nussbauerovi jezdit s dětmi na výlety a na chalupu.

Po sametové revoluci v roce 1989 Miloň Nussbauer předpokládal, že Škodovka bude spolupracovat se západními výrobci jaderných zařízení. Ucházely se o ni tři firmy: německá, francouzská a americká. Pamětník se osobně zúčastnil jednání se všemi třemi delegacemi, ale brzy nabyl dojmu, že firmy mají zájem jenom o některé dílny, kde se nacházela unikátní technologie pro výrobu objemových tlakových nádob jaderných reaktorů. O celou Škodovku se čtyřiceti tisíci zaměstnanci, velmi malou produktivitou práce a nízkou kvalitou výrobků nikdo zájem neměl.

Miloň Nussbauer zůstal v jaderném strojírenství až do roku 1993 a potom tři roky pracoval v německé firmě vyrábějící panely pro dřevostavby rodinných domů. Poslední roky před důchodem, do kterého nastoupil v roce 2006, byl zaměstnán v prodejně stavebních materiálů. Vybudoval si tam slušné postavení i díky své znalosti ruského, německého a anglického jazyka. V roce 2007 bohužel ovdověl a od té doby žije sám.