Miroslav Nový

„Začali chodit pověření lidi, kteří přesvědčovali lidi ke vstupu do družstev. Někdo byl pro, někdo proti. Můj táta do družstva jít nechtěl, tak jsme do družstva nešli. Tak z nás udělali kulaky. Vrátil jsem se ze šachty, protože maminka mi psala, že táta onemocněl, nemůže pracovat, bratr byl na vojně, nemá tady kdo hospodařit, prosím tě, vrať se. Rozvázal jsem proto pracovní poměr a vrátil se domů a hospodařil jsem. Brácha přišel z vojny a on tam byl půl roku. Když se nedělalo na polích, tak jsme s koňmi vozili dlouhé dříví na dráhu do Cebivi nebo do Černošína na pilu. Tam se to ale jednomu komunistovi ze vsi nelíbilo, že jsem doma a nepracuji, tak aby mě nezavřeli, musel jsem jít do práce.“

„Ležel jsem venku na dece v trenýrkách, poněvadž byl krásný den, a četl jsem si rodokaps. Bylo krátce po jedenácté hodině, když začal městský rozhlas hlásit, že se blíží nepřátelská letadla. Člověk zpozorněl. Přestal jsem číst a koukal jsem na oblohu. Žádná letadla jsem neviděl, ale byl slyšet takový ten brum, jak ty bombardéry těžkopádně letěly. Má to takový zvláštní zvuk. Najednou výbuchy. Tak jsem vyskočil a vidím z těch Vysočan, z toho Hloubětína je vidět na Libeň a Karlín, jak tam padají bomby. Ani jsem nešel dveřmi. Okno na cimru bylo otevřené, tak jsem tam vlezl skrz něj a začal jsem se oblékat. Natáhnul jsem si kalhoty a sako. Měl jsem takový blbý zvyk, že jsem polobotky nerozvazoval. Takhle jsem si vždy vzal patu o špičku a zul jsem si je. Teď jsem byl ale bos a nemohl jsem se do nich dostat. Bomby padaly. Tak jsem polobotky nechal polobotkami a utíkal jsem bos. Vběhl jsem do krytu u lágru, který byl ale plný. Povídal jsem si: ‚Ježíšmarjá, tady je to plné, padne sem bomba a jsme všichni mrtví.‘ Tak jsem utekl přes pole. Vede tam trať pod kbelským letištěm a pod tratí jsou takové kanály, kam jsem zalezl. Začal jsem uvažovat, že bombardují tratě a letiště, které je rovnou za tratí. Tak jsem vylezl a bos jsem utíkal až do Satalic. Nevím, jak daleko to je. Cestu jsem si nevybíral. Bylo to hrozný.“

„Patnáctého března se proti okupaci Československa vzbouřila i příroda. Bylo strašné počasí, které jsem předtím a od té doby nezažil... Hrozná vichřice. Sypal se sníh. Nebylo vidět na krok. A najednou se v továrně rozneslo, že do Strakonic přijíždí německá armáda. To se ví, že se zastavily stroje a přestalo se dělat. Vyšli jsme ven. Byl jsem v dílně, která byla nejblíž k vrátnici. Část té německé armády přišla a vstoupila do továrny. My jsme stáli až u vrátnice. Byl jsem v první řadě. Werkschutzáci otevřeli bránu a oni nás začali vyzývat, abychom se rozešli. Jenže nikdo se nehýbal. Stáli jsme a mlčeli. Velitel tak dal povel k nasazení bajonetů a začali nás tlačit zpět. Jak jsem byl v té první řadě, tak zadní řady se nehýbaly a do nás tlačili bajonety. Museli jsme křičet, aby ustupovali, nebo by nás snad probodli, nebo nevím.“

„První tři německé rodiny, které šly do odsunu, odjely vlakem z Cebivi. Dostal jsem to od starosty za úkol, abych je [ty lidi] ve tři hodiny v noci vzbudil a řekl jim, že půjdou do odsunu, aby se sbalili a mohou si vzít pouze šedesát kilo. To byla tragédie, když jsem tam zabouchal na dveře, vzbudil je a říkal jsem jim to. Ježíšmarjá, Josefe... Pláč, nervozita. Brali věci do rukou, pokládali, zase jinou věc. Běhali sem a tam. Prostě zmatek. Do toho vlaku nechtěli jít, ale tam už byli esenbáci, a jak se říká, ti je do toho vlaku dokopali. Kopali do nich a strkali je tam.“

„Jelikož ve Vimperku převažovali Němci, tak jsme to neměli jednoduchý. Protože nás soustavně napadali a nadávali nám do českých psů, českých sviní a podobně. Když jsme skončili vyučování a jeli jsme na kolech domů, tak ti němečtí mladíci si na nás počkali na konci města, kde se dodnes říká Na Fišerce. Tam byli za kapličkou vybaveni kamením a pronásledovali nás kilometr až kilometr a půl nadávkami a házením kamení po nás.“