Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Tomáš Novotný (* 1952)

• narozen 4. září 1952 v Praze v evangelické rodině

• studoval hru na lesní roh, skladbu a dirigování na pražské konzervatoři

• vzdal se nadějné hudební kariéry a přihlásil se na evangelickou bohosloveckou fakultu

• začátkem 80. let nastoupil jako farář evangelické církve metodistické v Plzni

• asi po dvou letech přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské služby

• jediné místo, kde mohl po čase opět kázat, byla Ostrava

• přestěhoval se do Ostravy a do roku 1990 tam byl farářem

• po pádu komunismu začal učit biblistiku a religionistiku na Ostravské univerzitě

• se studentkami hebrejštiny založil světově uznávaný pěvecký sbor Adash

• přednášel na teologických fakultách v Praze

Tomáš Novotný se narodil 4. září 1952 v Praze. Otec Alois pracoval jako účetní Československých cirkusů a varieté. Když se ho jako malého někde ptali na jeho povolání, slýchával komentář: „To musíte mít doma veselo!“ Moc veselo ale u nich nebylo. Rodiče patřili k evangelické církvi metodistické a syna a dvě dcery vychovávali přísně v duchu kalvínské víry. „Nebyly u nás povoleny šminky ani barvení vlasů. Neměli jsme nikdy televizi, nechodili jsme do tanečních. Zároveň se u nás neprojevovaly city. Nevzpomínám si, že by mě máma někdy objala nebo mi dala pusu.“

Rodina bydlela na Vinohradech u hlavního vchodu na Olšanské hřbitovy. Nedaleko byl i židovský hřbitov a také bývalý židovský areál Hagibor, kde před válkou sídlila nemocnice a sportovní klub. „Chodili jsme si tam hrát. Ještě v šedesátých letech žilo v této části Prahy dost Židů. Dvě nebo tři rodiny bydlely i v našem domě. Někteří měli vytetované číslo z koncentračního tábora. I někteří spolužáci byli židovského původu,“ vzpomíná pozdější učitel hebrejštiny.

Na základní škole, do které chodil, vládla komunistická propaganda. „Naše ředitelka Baxová pocházela z rodiny, která za války ukrývala Julia Fučíka. Při pravidelných nástupech na školním dvoře pronášela ohnivé komunistické projevy.“ S ostatními malými pionýry pamětník sliboval, že je „vždy připraven k budování a obraně socialistické vlasti“. Rodiče doma o politice nemluvili. „Dokud jsme nedostali vlastní rozum, nechali nás pod vlivem školy.“

Pět hodin cvičení denně

Tomáš hrál na housle a pak na lesní roh. Od svých dvanácti let se cílevědomě připravoval na konzervatoř. „Cvičil jsem na hornu nejméně pět hodin denně. Někdy i osm hodin. Chodil jsem na stání na všechny koncerty České filharmonie a obdivoval dirigenty. Už od dětství mě bavila i hudební teorie.“ Asi od třinácti let se se sestrou pravidelně účastnil setkání a aktivit mládeže Československé církve evangelické, která se scházela v kostele U Salvátora na Starém Městě. „Často a rád jsem jezdil na evangelické brigády do Jeseníků. Přes den jsme za symbolickou odměnu pracovali v lese a večer se vykládala Bible.“

Ve vyšších ročnících základní školy nosil Bibli i do třídy a začal stále více vybočovat z kolektivu. „Zatímco ostatní kluci o přestávce běhali po třídě a házeli houbou, diskutoval jsem s jediným podobně zaměřeným spolužákem o parapsychologii.“ Díky politickému uvolnění v období Pražského jara v roce 1968 se bez problémů dostal na konzervatoř. Ještě o rok dříve se mu to nemuselo podařit, protože rodiče se neangažovali v KSČ, ale v církvi.

Orchestr u svatého Jakuba

Na konzervatoři byl jeho hlavním oborem lesní roh, od třetího ročníku studoval také skladbu a dirigování. „Tvrdě jsem cvičil. Byl jsem posedlý tím, že budu nejlepší. Neuvažoval jsem vůbec o jiném orchestru než o České filharmonii.“ Jako student měl příležitost působit ve výjimečném orchestru, který hrál při mších v Kostele svatého Jakuba. „Bylo to velice zajímavý, téměř ilegální soubor, ve kterém hráli za symbolickou odměnu nebo zadarmo špičkoví hráči z Prahy. Zpívali tam i sólisté z Národního divadla, Eduard Haken nebo Beno Blachut,“ vypráví. Životním zážitkem pro něj bylo provedení Dvořákovy Stabat Mater, kdy s tímto souborem hrál první hornu.

Byl také členem velmi úspěšného komorního orchestru pražské konzervatoře, se kterým se dostal například do Západního Berlína. Se studentským orchestrem se zúčastnil turné po Sovětském svazu. „Tenkrát jsme se spolužákem, také evangelíkem, pašovali do Sovětského svazu Bible, které tam byly velmi nedostatkové. Přes staršího kolegu se nám podařilo sehnat řadu Nových zákonů v ruštině. Dostali jsme adresu baptistického sboru v Moskvě, kde jsme knihy předali. Bylo štěstí, že v letadle rozbili jedno violoncello. Nastalo kolem toho velké hádání a rozruch a díky tomu nás neprohlíželi. Ruské Bible jsem předtím, ale i potom schovával doma v pianu.“

Prozření v dětském ústavu

Jako konzervatorista si přivydělával hraním v krematoriu v Praze-Strašnicích. Stával na stejném kůru jako Zdeněk Svěrák ve filmu Kolja. Setkání s tamním provozem ho existenciálně zasáhlo. „Byl jsem chorobně zvědavý, všechno jsem musel vidět. Pohřeb byl jen divadlem pro pozůstalé. Když jsem poznal, jak se tam zachází s těly, jak se strčí do pece a pak se rozbíjejí palicí kosti, aby bylo co dát pozůstalým, nutilo mě to přemýšlet, kam celý náš život směřuje. Dospěl jsem k vlastnímu přesvědčení, že jsou důležitější věci, které tento život přesahují.“

Změnou životních priorit už prošla také jeho starší sestra. Studovala matematiku a fyziku, ale nechala toho a našla si místo v pražském ústavu pro nevidomé a mentálně postižené děti. „Chodil jsem jí tam pomáhat a hrát si s dětmi. A jednou v noci mi došlo, že potěšit jedno takové dítě je daleko cennější než cestovat po světě a nechat si tleskat. Do té doby to byl můj jasný cíl. Minimálně mezi pražskými muzikanty jsem byl na špici. A tenkrát jsem se rozhodl, že hudební kariéry zanechám. Protože byla doba tvrdého komunismu a chyběli faráři, řekl jsem si, že půjdu na teologii. Měl jsem romantickou představu, že se obětuji a budu sloužit někde na vesnické faře několika babičkám,“ vzpomíná.

Česká filharmonie už ho nezajímala

Na konzervatoři vzbudilo jeho rozhodnutí údiv i nelibost. Šéfka odboru pro církevní záležitosti ministerstva kultury si ho pozvala na pohovor. „Říkala, že by dokázala pochopit, že na faráře chce jít někdo, kdo je v hudbě neúspěšný, ale že u mě to nechápe. Ptala se, kdo mě navedl. Když viděla, že se nenechám odradit, dovolila mi jít k přijímačkám. Byl jsem šťastný.“ Konzervatoř úspěšně dostudoval. Vedení školy mu však upřelo absolventský koncert a nechtělo mu uznat obory skladba a dirigování. Spálil všechny skladby, které do té doby zkomponoval, a nepřijal nabízené místo hornisty v České filharmonii.

Přihlásil se na evangelickou bohosloveckou fakultu. Na přednášky tam chodil už v posledním ročníku konzervatoře, ale ne na všechny. „Před prázdninami jsem potkal v metru spolužáka, který mi řekl, že na fakultě už začali s hebrejštinou. Bál jsem se, že budu pozadu, a tak jsem se sám celé léto intenzivně učil hebrejsky. Dost jsem se naučil. Přihlásil jsem se také na novou hebrejštinu na jazykovou školu. Když jsem nastoupil do druhého ročníku, byl jsem jako jednooký mezi slepými. Za měsíc mě učitel přeřadil do třetího ročníku a pak mě pozval na postgraduální studium hebrejštiny na filozofické fakultě. Za rok nato jsem udělal státní zkoušku.“

Hraní v krematoriu

Během studia se oženil a narodila se mu dcera. Protože však potřeboval peníze, přerušil školu, působil ve Středočeském symfonickém orchestru a pak zase hrál v kvartetu lesních rohů ve strašnickém krematoriu. Předtím musel absolvovat politický pohovor v pražském kulturním středisku. „Když byl pohřeb nějakého významného člena komunistické strany, tak jsme museli lidem, kteří na obřad dohlíželi, předem zahrát třeba vybraný Pochod padlých revolucionářů. Pamatuji, že po nás chtěli, abychom hráli důstojněji,“ vzpomíná.

Výhodou hraní v krematoriu byly tenkrát výjimečné výdělky. „Dělalo se i dvacet pět pohřbů denně. Obřad trval asi půl hodiny, vždycky jsme zahráli jednu písničku a pak jsme jen čekali na další pohřeb. Někdy, zvláště když byly chřipkové epidemie a lidé hodně umírali, to tak šlo od rána do večera. Pamatuji si, že můj poslední plat z krematoria byl 4200 korun. Když jsem nastoupil jako farář v Plzni, dostal jsem 420 korun.“

Bez státního souhlasu

Plzeň si jako působiště sám nevybral, ale poslala ho tam ještě před ukončením fakulty metodistická církev. Malý sbor v centru města rychle pozvedl. Začali tam chodit mladí lidé, což vzbudilo pozornost úřadů a Státní bezpečnosti. Tamní tajemník pro církevní záležitosti hledal záminky, jak nového faráře z Plzně vyštvat. Jako protikomunistický si vyložil komiksový obrázek ve vitríně kostela, který měl věřící odrazovat od porušování božích nařízení. A jako důkaz politické nespolehlivosti posloužila i písnička o krematoriu, ve které byla zmínka o Lidových milicích.

O míře své poslušnosti vůči režimu, který duchovní šikanoval zákonem o dozoru státu nad církvemi, si Tomáš udělal brzy jasno. „Lidé v církvích byli rozděleni na tři hlavní skupiny. Ta první, ve které, jak se ukázalo po roce 1989, byla řada agentů StB, říkala, že musíme spolupracovat, abychom církev neohrozili. Pak byla úplně opačná skupina, která považovala za křesťanskou povinnost proti komunistickému režimu bojovat. A potom byla skupina, do které jsem se vždycky počítal. Nevnímal jsem jako úkol vysloveně proti státu bojovat, ale v případě, že stát chtěl něco jiného, než mi velela víra, poslouchal jsem své křesťanské přesvědčení.“

To byl případ nařízení, že církevních akcí, třeba letních pobytů a kurzů, se nesmí účastnit děti mladší patnácti let. Mnozí duchovní z jeho církve říkali, že je třeba opět poslechnout. Tomáš Novotný však patřil k farářům, kteří se tomu vzepřeli. Nakonec přišel v Plzni o státní souhlas a metodistická církev pak marně žádala všechny kraje až po Košice, jestli by mladého faráře nepřijaly. O souhlasech k duchovenské službě rozhodovali krajští církevní tajemníci. Po nějaké době mu povolení, nejprve na roční zkoušku, obnovil Krajský národní výbor v Ostravě.

Nespolehlivého faráře přijala Ostrava

Do průmyslové Ostravy, kterou vůbec neznal, se mu nechtělo. Zpočátku tam z Plzně na bohoslužby a jiné akce dojížděl. Po roce mu úřady souhlas prodloužily. Dostal tam byt a s celou rodinou se přestěhoval. Malý metodistický sbor v Přívoze vybudoval téměř z ničeho. Jako farář tam vydržel do roku 1990, třebaže šedivá Ostrava se špatným životním prostředím se mu moc nelíbila.

„Na druhé straně jsem v Ostravě cítil více svobody než v Plzni. Tam byl dohled velice tvrdý. Tajní mi šlapali na paty, seděli před mým domem, chodili na bohoslužby. Jak jsem se později dozvěděl, i v Ostravě byla speciálně proti mně vedena policejní akce. I když většina materiálů byla skartovaných, dočetl jsem se například, že estébáci na mě poslali mladou dívku, aby zjišťovala, co dělám. Přišla do mé farnosti, zapojovala se do všech akcí a chodila i k nám domů.“

Rozhodnutí pro Ostravskou univerzitu

Tři mladíci z jeho sboru studovali na konci osmdesátých let v Praze teologii. Od nich se dozvěděl podrobnosti o zásahu komunistické policie proti vysokoškolákům na Národní třídě v pátek 17. listopadu 1989 a o následných protestech, které pak vedly k pádu režimu. Jeden z těchto bohoslovců patřil k vůdcům stávkujících studentů v Praze. „V Ostravě jsme v církvi zorganizovali křesťanské fórum, na kterém jsme lidi informovali o nejnovějších událostech. Studenti mě zvali na besedy a přednášky, na kterých jsem hovořil. Studentský stávkový výbor pak prosadil, že jsem dostal nabídku učit na ostravské pedagogické fakultě.“

Zprvu uvažoval s manželkou, která byla také rodačka z Prahy, o návratu do hlavního města. Když se však dozvěděl o iniciativně na vybudování Ostravské univerzity, která v roce 1991 skutečně vznikla, rozhodl se zůstat. Řadu let přednášel souběžně v Ostravě i na teologických fakultách v Praze. Po letech dojíždění odmítl nabídku Univerzity Karlovy působit tam jako profesor na hlavní úvazek. „Učit v Ostravě mi připadalo důležitější.“ Na Filozofické fakultě Ostravské univerzity začal přednášet kromě biblistiky a religionistiky také nová náboženská hnutí a kořeny evropského myšlení.

Průkopník duchovní služby ve věznicích

Krátce po listopadových událostech v roce 1989 ho vyzval přítel, senior Českobratrské církve evangelické v Ostravě Ludvík Klobása, aby chodili do věznic. Vězeňská duchovenská služba tenkrát ještě neexistovala a Tomáš Novotný, kterému se nápad líbil, začal vězně intenzivně navštěvovat a pořádat pro ně bohoslužby. Chodil za obviněnými do vazební věznice při krajském soudu v centru města a také za odsouzenými do nápravného zařízení v Ostravě-Heřmanicích.

„Jednou v neděli, když jsem přišel z kostela, volal ředitel vazební věznice, že je u nich vzpoura, abych okamžitě přijel. Vězňové zapalovali na celách slamníky a skrze mříže házeli jako šípy vidličky a nože. Zpívali českou hymnu a tvářili se jako velcí revolucionáři. Z rozhovorů s vůdci rebelie jsem pochopil, že vzpoura vznikla hlavně kvůli tomu, že dostali v neděli k obědu rizoto, které jim nechutnalo. Když jim vedení věznice slíbilo řízky, všechno se uklidnilo,“ vzpomíná. Mnozí vězni na něj dlouho vzpomínali, psali mu dopisy a pohlednice. „Někdy mě oslovovali: Svatý otče. Moje děti z toho měly velikou legraci.“

Hebrejština písněmi

Hned po roce 1989 začal dostávat také hudební nabídky. Přijal místo asistenta uznávaného ostravského vysokoškolského pěveckého sboru. Dirigoval i tamní studentský kvartet a řadu let vedl kurzy pro mladé dirigenty z celého světa, které pořádal kanadský profesor s židovskými kořeny Harry Hurwitz. A stále více se věnoval hebrejské hudbě.

„Zjistil jsem, že lidé v Ostravě jsou výjimečně muzikální. Narazil jsem na to, když jsem začal učit hebrejštinu. Vymyslel jsem si, že budu tento jazyk učit písněmi. Byl jsem překvapený, když se sešla třída studentek, které všechny zpívaly velice dobře. Na konci roku jsme se rozhodli, že uspořádáme malý koncert, na kterém ukážeme, jakým způsobem se učíme. Mělo to velký ohlas a začaly přicházet nabídky, abychom s našimi písněmi vystupovali. Rozvinulo se to směrem, který jsem vůbec nečekal.“

Dívčí vokální soubor Adash sklízel úspěchy od Izraele po Spojené státy americké. V roce 2004 měl také samostatný koncert na festivalu Pražské jaro. Později pamětník založil mužský pěvecký sbor Noach. Řadu let jezdil pravidelně do Izraele, kde měli jeho svěřenci vždy nejnadšenější publikum. Koncerty často uváděl těmito slovy: „Nejsme Židé, ale zpíváme hebrejské písně za ty, kteří je už zpívat nemohou.“