Oldřich Novotný

„Tatínek, on byl totiž vždycky debatér, že se tam [u soudu] neohroženě hájil a napadal je. Ale to bylo, jako že tam byli jiný, kteří teda se chovali vyloženě zbaběle a spíš prosili o milost a žádali je. Tatínek se teda takhle nechoval.“ – „Takže byl táta statečnej?“ – „Jo, v tomhle byl statečnej. I když jako oni předtím... Advokát, protože každej si najal nějakého advokáta, a ten advokát mamince říkal, že může dostat doživotí nebo 25 let.“

„Tam se stala jedna věc, že právě když ho vyšetřovali, on předtím byl operován na slepý střevo a zřejmě, protože si vynucovali nějaký přiznání, tak musel jít do nemocnice, musel odejít do nemocnice v Hradci a tam ho měli operovat, aby ho dali do pořádku.“ – „Jako myslíte, že při tom vyšetřování ho bili?“ – „Já myslím, že jo.“ – „A poškodili ho, protože byl po operaci.“ – „No, ta operace byla už možná rok nebo dva předtím, ale asi to byl nějakej následek. Takže byl v nemocnici a tam se pak stalo to, že my jsme... On tam byl hlídanej, ze začátku, byl tam člověk na chodbě, ten pokoj byl jenom pro něj, na chodbě byl policista. Lidi to mamince řekli, že tam je tatínek zavřenej a že tam je teda pod dohledem policie. Tak jsme se tam vydali za ním my bratři, teda můj brácha, já a maminka. Nás tam pustili, ten policista řekl, že my dva jako kluci můžem k tatínkovi, ale maminka musela zůstat na chodbě, i když dveře byly otevřený. Později se stalo, protože to vypadalo, že tam bude možná dýl, že lékaři se snažili protahovat tu léčbu, takže tam možná, už si to přesně nepamatuju, ale mohl tam být třeba tři týdny. Po týdnu ta policie už to hlídání nechala a asi žádala na vedení nemocnice, že se postará o to, že odtamtud neuteče. Nebyl ve stavu, že by nemohl utéct, ale byl přece jenom v rekonvalescenci. No, takže pak se tam maminka dostala i tak, že jsme mohli být všichni tři u jeho lůžka. Odtamtud se pak vrátil do věznice.“

„Šel jsem tehdy do města, tramvaje nejezdily, takže jsem šel ze Strašnic až na Václavské náměstí. Taky si vzpomínám, že tam ve Vinohradské ulici před rozhlasem byly udělané takové jednoduché barikády z tramvaje a z nějakých autobusů a před tou barikádou stály nějaké ruské tanky. Střílelo se tam do vzduchu, ti Rusové stříleli do vzduchu. Tak to tam bylo trochu divoké. A pak jsem byl na tom Václavském náměstí, kde jezdily nějaké tanky, tam jim házeli nějaké papíry zapálené na ten tank. No a pak jsem se vracel zpátky a vím, že se tam střílelo, takže jsem si musel někde lehnout v Riegrových sadech na zem, protože jsem měl pocit, že tam někde okolo lítají kulky. A vrátil jsem se pěšky zase do Strašnic, protože tramvaje nejezdily, doprava nefungovala.“

„Pro mě to bylo těžké v tom, že třeba ve škole se zapisovalo, čím je váš tatínek. Každý z mých spolužáků vstal a řekl, čím je jeho tatínek, já nevím, dělníkem, úředníkem nebo tak. V té třídě, kam jsem chodil, bylo nás tam pětadvacet až třicet, to už si nevzpomínám. Tak protože jsem se trochu styděl to tam říkat na celou třídu, tak jsem vstal a došel jsem až ke katedře a učiteli jsem tam řekl: ,Můj tatínek je v nápravném zařízení.'“

„No a my jsme byli na prázdninách, a protože končily prázdniny, tak jsme se asi - teď přesně nevím, jestli třicátého, nebo třicátého prvního, asi třicátého - jsme se vraceli, přivezla nás babička, mě a bratra do Hradce. A zrovna odpoledne tam přivezli tatínka, přišel s ním nějaký civilní policista a žádal... Prostě ti dělníci v té dílně, která normálně fungovala dál, tak museli odejít a tatínek tam musel to odpoledne ta razítka vyrobit, aby měli předmět doličný. To znamená, že ta razítka byla vlastně vyrobená až na žádost, oni měli jenom otisky. Oni potřebovali pro soud zřejmě dokumenty, prostě konkrétní hotová razítka. No a samozřejmě jsme tam s ním mluvili, no a ta práce trvala asi tři hodiny a pak ho zase odvezli.“