Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Novotný (* 1939)

• narodil se 1. července 1939 ve Studené, okres Jindřichův Hradec

• rodiče pocházeli z chudých poměrů

• po válce se rodina přestěhovala do Slavonic, kde získala byt po odsunutých Němcích

• otec pracoval ve Slavonicích jako policista a později jako tajemník místního výboru

• v letech 1953 až 1957 vystudoval v Brně knihovnictví a krátce byl knihovníkem

• po vojně absolvoval v roce 1964 pedagogický institut v Brně obor dějepis a český jazyk

• pracoval jako učitel na různých základních školách

Oba rodiče Josefa Novotného vyrůstali v nuzných podmínkách a není proto divu, že byli politicky levicově orientovaní – nejdřív jako sociální demokraté, po roce 1948 jako komunisté. Jejich syn tyto hodnoty přejal, ale zároveň byl v dětství formován také skautingem, který mu vštípil smysl pro fair play a respekt k právům a svobodě druhých. A tak se stalo, že ačkoliv byl srdcem socialista, se socialistickým režimem se dostával často do konfliktu. 

Rudoarmějci byli usměvaví a dobrosrdeční lidé

Otec pamětníka, Josef Novotný, se narodil v Boleradicích na jižní Moravě do chudé chaloupky s hliněnou podlahou a maminka Jaroslava, dívčím příjmením Bučinová, pocházela z podobných poměrů. Byla polosirotkem a už od raného dětství se o sebe musela umět postarat. S tatínkem se seznámila v Dukovanech, kde byla ve službě u bohaté židovské rodiny. Otec v té době sloužil v armádě a v říjnu 1938 po mnichovské dohodě se spolu s ostatními vojáky spěšně stahoval od hranic. Cestou byl kvůli nemoci vynucen strávit nějakou dobu právě v Dukovanech. Syn Josef se narodil 1. července 1939 a není těžké si spočítat, že seznámení rodičů musela být láska na první pohled. 

Své první roky prožíval Josef Novotný v obci Studená v okrese Jindřichův Hradec, odkud pocházela maminka. Otec v místním pivovaru rozvážel po okolních vesnicích pivo na vozech tažených voly a svého synka brával často s sebou. „V roce 1944 začaly přelétat Studenou americké letecké svazy. Jejich jednotvárné, vysoké hučení bylo slyšet už z velké dálky a dělníci vybíhali, jak se tenkrát říkalo, na plac a všichni se dívali k nebi,“ vzpomíná pan Josef. Jednou byli s tatínkem svědkem letecké bitvy mezi Američany a Němci a viděli sestřelené americké letadlo padající k nedalekému Skrýchovu. 

Když končila válka, bylo Josefovi už skoro šest let a na osvoboditele si dobře pamatuje. „Rudoarmějci byli takoví vousatí dědkové a starší muži, strašně dobrosrdeční, usměvaví. Pořád se na nás na děcka smáli. Samozřejmě na ženský taky,“ vzpomíná Josef Novotný. V prvních týdnech po válce docházelo k rychlému obsazování důležitých politických a úředních pozic. Leckdo využil nejasných pravidel k tomu, aby si zajistil vliv nebo výhody. Zrádci se pokoušeli zamést stopy a k hrdinům se hlásili i ti, kteří ve skutečnosti za války nehnuli ani prstem. Malá obec Studená vše z toho zažila – objevili se hurá partyzáni, bez soudu byl popraven na radnici člověk, podle vzpomínek Josefa Novotného zřejmě konfident. „Partyzáni tohoto člověka na radnici pro výstrahu před lidmi zastřelili, protože to byl udavač, který řadu lidí ze Studené udával gestapu v Telči,“ vypraví pamětník.  

Odsun Němců ze Slavonic má stále před očima

Brzy po válce se rodina přestěhovala do nedalekých Slavonic, krásného renesančního městečka s převážně německým obyvatelstvem. „Otec se tam byl podívat, protože lidi slyšeli, že tam jsou volné domy po Němcích. Tak tam odjel a opravdu tam dostal byt, hned vedle radnice, s tím, že bude městský strážník,“ líčí Josef Novotný.  

V září 1945 zde pamětník nastoupil do první třídy. „Děti mluvily skoro všechny německy a na rukávu se jim brzy ocitly bílé pásky, které musely nosit. A mezi nimi jsem si našel nejlepšího kamaráda. Byl syn krejčího a u nich jsme si hodně hrávali,“ říká Josef. „Němci potom museli Slavonice samozřejmě opustit. Mám pořád před očima, jak jel přes náměstí nekonečný sled vozů, vozíků a trakařů a rodiny kolem pochodovaly bývalou Rakouskou bránou.“ Kromě dvou starých manželů, kteří spáchali sebevraždu, než aby opustili na stará kolena svůj domov, proběhl odsun klidně. „Prostě si sbalili svoje věci a věděli, že když volili nacistickou stranu a neprojevovali se nijak, že se nedá nic dělat. Tak prostě odešli,“ říká Josef. 

Sokolové a skauti se nevinně škádlili

Na Slavonice a okolí má Josef krásné vzpomínky. Ministroval v kostele, byl členem Junáka. Ve Slavonicích byly tehdy dvě skautské organizace – jedna v Dačické věži, jejímž byl členem, a druhý oddíl byl katolický, vedený kaplanem Bohuslavem Burianem, později komunisty perzekuovaným[1]. Obzvláště rád vzpomíná Josef na svůj první letní skautský tábor v roce 1947 vybudovaný na ostrově v Moravské Dyji u Starého Hobzí. „Úplná foglarovka!“ vzpomíná ještě dnes s dojetím Josef. 

Nedaleko tábora měli svou základnu sokoli z Dačic. „My jsme se vypravili k jejich táboru. Pochodovali jsme kolem toho tábora a vyřvávali – bratr Vicena, to je kostra zřícená! Bratr Vicena byl pan doktor Vicena, který byl náčelníkem toho jejich sokolského tábora. Tak takhle my jsme ho zneuctili pokřikem, protože jsme si vzájemně škodili,“ vzpomíná pamětník s úsměvem na soupeření, které panovalo mezi tehdejšími největšími mládežnickými organizacemi.

Komunisté dali chudým lidem pocit důstojnosti

Oba pamětníkovi rodiče byli sociální demokraté a po roce 1948 vstoupili do KSČ. „Prostě byli tam tak, jako předtím byli v sociální demokracii,“ vysvětluje Josef nekomplikovaný vztah svých rodičů k novému režimu. „Slyšeli, že je to strana pro obyčejný lidi, kterými byli, tak tam byli.“ Hospodářská situace se po válce zlepšovala a lidé to vnímali jako zásluhu socialismu. „Skončilo přídělové hospodářství a lidem se přidělovalo bydlení. Už nebydleli s dobytkem ve stáji, oddělení nějakými prkny,“ říká Josef. „Takže lidi se postupně dostávali opravdu mezi lidi. Nemuseli se už na sebe dívat jako na nějaký odpadek společnosti.“

Otec byl po roce 1948 jmenován tajemníkem místního národního výboru ve Slavonicích. „Lidi ho měli nadále velice rádi, protože on rád přivíral oči, když byla třeba černá zabíjačka,“ říká Josef. Měnová reforma v roce 1953 zasáhla podle Josefa jen bohaté a loajalitu obyčejných lidí k režimu nenarušila: „Měnová reforma se dotkla opravdu jenom lidí, kteří v minulosti měli nějaké peníze. Kdo žil jenom tak, od výplaty k výplatě, toho se to nedotklo.“

V Brně vystudoval knihovnictví

Když v roce 1953 končil Josef základní školu, nemuseli rodiče dlouho váhat nad jeho dalším směřováním. Protože byl vášnivým čtenářem a pomáhal v knihovně, přihlásili ho do Brna na Osvětovou střední školu, kde vystudoval knihovnictví. Od té doby byl už s městem Brnem až na krátké intermezzo nerozlučně spjat. Navzdory velmi přísnému režimu na internátu našel čas a příležitost k návštěvě brněnských divadel a kin, ale i fotbalových zápasů, a město mu přirostlo k srdci. 

Na škole si Josef poprvé uvědomil důsledky, které přináší odpor vůči oficiální doktríně. „My jsme tehdy řekli na veřejné schůzi ČSM[2], že by se neměl platit příspěvek […], protože nám to ČSM nic nedává. Nic pro nás nedělají, tak proč do nich máme strkat peníze,“ vypravuje Josef Novotný. Ředitel školy si do Brna předvolal tatínka a pohrozil vyloučením syna ze školy. „Otec mně pomalu v slzách domlouval, že přece chci být tím knihovníkem a kam bych jinam jako chtěl jít a tak dál.“ 

Pomáhal zakládat lidové knihovny na vsích

Po škole dostal Josef umístěnku do Dačic, kde tou dobou bydleli také jeho rodiče. Jeho úkolem bylo objíždět okolní vsi a zakládat zde lidové knihovny, které tehdy stát ve velkém zřizoval jako nástroj ideologického ovlivňování obyvatelstva. Ředitelka dačické knihovny byla kovaná komunistka. „Většinou museli být na místech ředitelů a vedoucích pracovníků komunisté, ale všude to tak nebylo. Záleželo na tom, v jakém okrese člověk byl. Tam, kde to – jak se tenkrát říkalo – žrali, tam byli velmi tvrdí. Tam, kde to brali s rozumem, bylo možné, aby i ta vedoucí místa zastávali lidé, kteří si to zasloužili,“ říká pamětník.  

Jako knihovník  pracoval Josef jen krátkou dobu. Následovala vojna, po skončení které se v roce 1959 rozhodl pokračovat ve studiu na pedagogickém institutu v Brně. „Byl jsem šťastný, že jsem zase v Brně po té střední škole a začal jsem chodit za kulturou,“ vzpomíná. To už nastávala 60. léta a s nimi nebývalý kulturní a společenský rozmach. K novým trendům patřila divadla malých forem a v jednom z nich, jmenovalo se Studio experimentálních jevištních forem, si Josef dokonce zahrál hlavní roli. Stabilně si ale přivydělával jako řidič tramvaje: „Během celých studií jsem byl tramvajákem, takže jsem skoro pořád chodil v uniformě s taštičkou na jízdenky a s kleštičkami v pouzdru.“

Přijel pražský malíř s krásnou blondýnou

Při svých toulkách za kulturou se Josef v Domě umění zúčastnil někdy v polovině 60. let jednoho z prvních, ne-li zcela prvního, happeningu v Brně. Jednalo se tehdy o zcela nový formát a jedním z umělců, kteří ho na československou výtvarnou scénu uvedli, byl Milan Knížák, pozdější kontroverzní  ředitel Národní galerie v Praze. Jeho příjezd do Brna tehdy na pamětníka zapůsobil: „Přijel pražský malíř s krásnou blondýnou ve své aerovce[3],“ začíná Josef Novotný vypravovat. 

Součástí  happeningu bylo promítání několika krátkých filmů, které měly diváky šokovat a provokovat. „Pustili promítačku a tam se asi 10-15 minut pohyboval ženský zadek, jak se vzdaluje a jak se pohybují ty dvě části nahoru-dolu. Připadalo mi to velmi nevkusné, ale těm lidem, co rozbíjeli tradice, to asi vyhovovalo,“ říká Josef. Nakonec Knížák účastníky vyzval, aby šli společně za Dům umění. „Řekl, abychom si sundali kabáty a bundy a že z nich uděláme takový pestrý záhon. Tak jsme tak činili, ale vtom se objevili příslušníci SNB. […] Pan Knížák se samozřejmě vzdálil, naskočili do aerovky a ujel do Prahy,“ vypravuje Josef. 

„Já jsem se tam těm esenbákům jevil jako nejstarší, tak mě zatkli nebo zadrželi a vedli mě po Kobližné, tehdy Gagarinově ulici, do té slavné služebny na rohu náměstí Svobody. Za nimi táhli všichni ti studenti a řvali – pusťte ho, pusťte ho! Když jsem byl v té služebně, tak přes ty mříže hulákali, to bylo přes celé náměstí Svobody, pořád dokola, pusťte ho, pusťte ho!“ Poté, co si policisté ověřili, že byla akce povolená, pamětníka propustili. Jedním z oněch křiklounů byl Arnošt Goldflam, který si pamětníka pamatoval a ještě po létech ho na ulici zastavil a onu událost mu připomněl. 

Pionýr byl pod jeho vedením spíše skautem

Během studií na vysoké škole dostal pamětník nabídku vstoupit do strany, kterou však odmítl. „Já jsem takový solitér, nemám rád společná nebo stádní rozhodnutí,“ vysvětluje Josef Novotný. „Kromě toho se mi nelíbí zásada demokratického centralismu. To je taková zásada, že když máte ověřeno, že máte v něčem pravdu, tak vám to k ničemu není, když vás na schůzi ostatní komunisté přehlasují. Pak se musíte okamžitě přizpůsobit a tvrdit, že ta vaše pravda není pravda, nýbrž té většiny.“ 

Studium dokončil v roce 1963 a nastoupil jako učitel dějepisu a češtiny na základní škole. Díky tomu, že se zavázal vést pionýry, mohl zůstat učit v Brně, což mu naprosto vyhovovalo. Práce s dětmi ho naplňovala. Využíval své zkušenosti z Junáka a přenášel do pionýrských aktivit zásady skautingu. Organizoval o sobotách výlety do přírody, které si žáci velmi oblíbili. Po čase byl Josef přeložen na jinou základní školu. „Já jsem totiž té soudružce ředitelce, velmi uvědomělé, často oponoval na poradách,“ naráží Josef na ředitelčinu dogmatičnost. Během svého profesního života vystřídal Josef Novotný celkem asi pět brněnských základních škol. 

Nikoho nenapadlo, že svět bude jednou jiný než rozdělený

Josef vítal změny, které přineslo takzvané pražské jaro, s nadějí a optimismem. Myšlenka demokratizace socialismu, která v té době rezonovala, mu byla blízká a věřil, že by mohla přinést lepší a spravedlivější budoucnost. „Lidi rádi všude něco dělali, pomáhali, nikdo je do ničeho nemusel nutit a vycházelo množství novin, časopisů. Já se svým ubohým příjmem jsem tehdy odebíral deset novin a časopisů,“ říká Josef Novotný. 

Jedním dechem ale zdůrazňuje, že návrat ke kapitalismu pro něj vůbec nepřipadal v úvahu. „Mě nemohlo napadnout, že chce Československo někam jinam. To byl tehdy nesmysl,“ tvrdí Josef. „Nikoho nenapadlo, že svět bude jednou jiný než rozdělený, to prostě nebylo vůbec myslitelné. Takže šlo jenom o to, aby se ten socialistický stát zlepšoval a nestál na místě, nebo nebyl čím dál horší.“ 

Leonid Brežněv je pitomec

Při prověrkách na začátku 70. let řekl se svou skautskou otevřeností, co si myslel. „V tom dotazníku bylo, jestli souhlasím anebo odmítám vstup Varšavské smlouvy. Já jsem samozřejmě napsal, že ho odmítám,“ líčí Josef Novotný. „Řekl jsem, že není možné zastavit stát, který by mohl být příkladem pro ostatní socialistické státy.“ O své místo tehdy nepřišel. Byl totiž dobře hodnocený učitel a jeden z mála mužů-pedagogů na škole. Podobných malých konfliktů, ve kterých stál Josef Novotný tvrdohlavě na svém, jakmile to považoval za správné, bylo víc. Jeden z takových sporů například zapříčinil jeho odvolání z pozice správce školního bazénu, kterou vykonával vedle svého povolání učitele, což vedlo k citelnému snížení jeho příjmů.

Jeden průšvih ho však málem dostal na kolena a přiměl ho k větší opatrnosti. „Já jsem někde v naší ulici, v takovém širším rodinném kruhu, řekl, že Leonid Brežněv je debilní – jak si mohl dovolit na nás poslat Varšavskou smlouvu, když Češi mají od 19. století tak pěkné vztahy s Rusy? A teď tím 21. srpnem to vlastně všechno končí, protože lidi jsou naštvaní, protože do Brna přišli Rusi,“ líčí Josef Novotný. Dvě sousedky, členky uličního výboru, nelenily a udaly ho. Za urážku nejvyššího představitele Sovětského svazu byl odsouzen k šesti měsícům podmíněně. Nebral to na lehkou váhu, protože v té době měl doma malé dítě a nemocnou manželku. 

Už se zase lže

Učit dějepis socialistickou optikou pro něj nepředstavovalo žádný morální problém. „Já jsem věřil, že socialismus je rozumnější než kapitalismus a že to jiný nebude,“ vysvětluje Josef Novotný. Když se v roce 1989 začal režim hroutit, nevítal to s naivním nadšením. Byl opatrně skeptický, uvědomoval si rizika kapitalismu a polistopadový vývoj mu dal podle jeho názoru za pravdu. Často si od té doby při zprávách v televizi povzdychne: „Už se zase lže...“ 

V roce 1996 byl jmenován učitelem roku v Brně. Velmi ho to potěšilo a měl pocit zadostiučinění. Vždyť se svým žákům věnoval i ve svém volném čase. „Chodil jsem o sobotách, jen tak o své újmě, se žáky, kterým se chtělo jít do přírody nebo za památkami, zatímco ostatní učitelé si užívali svého soukromého času,“ říká Josef Novotný. 

Jeho laskavost a občanský postoj z dob socialismu ilustruje příhoda s jednou žákyní, která si nalepila do sešit velkou fotku Masaryka. Josef Novotný si ji zavolal do kabinetu a řekl jí: „Děvenko, je to moc pěkný, je to asi nápad tatínka nebo dědečka a mně to nevadí. Ale představ si, že přijde inspekce nebo soudružka ředitelka. Mohly by z toho být pro vaši rodinu nějaké následky. […] Asi bude dobré to opatrně vyříznout, uložit do rodinného archivu a dej si tam nějaký jiný výjev, který by nebyl napadnutelný.“ Není překvapivé, že se k panu Novotnému jeho bývalí žáci dodnes hlásí a rádi vzpomínají na svá školní léta.

 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohuslav_Burian

[2] ČSM = Československý svaz mládeže.

[3] Aerovka byla značka automobilů vyráběných v letech 1929–1951.