Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Johannes Novotný (* 1943)

• narodil se 27. února 1943 v Kralupech nad Vltavou

• na vojně byl přidělen k pohraniční stráži na Šumavu

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodl emigrovat

• v roce 1968 odjel se svou přítelkyní do Rakouska a ještě téhož roku odletěli do Austrálie

• v Austrálii se živil jako stavební technik, také vystudoval výtvarnou školu

• do Čech se nastálo vrátil v roce 1997

Vychovali mě lidé, kteří vyrostli v normálním režimu

Jan Novotný se narodil 27. února 1943. O šest let později se mu narodil bratr Aleš, oba rodiče, tatínek Hynek a maminka Jana, pracovali jako učitelé v Komenského škole v Kralupech nad Vltavou. „Jako dítě kantorů teda nic moc. Já jsem musel bejt hodnej, nesměl jsem se prát, musel jsem se dobře učit a nic z toho jsem nedělal. Neučil jsem se dobře, pral jsem se a utíkal z domova. V první třídě jsem se rozhodl, že uteču pryč, tak jsem s jednou rodinou nasedl do vlaku a jel jsem do Prahy. Tam už na mě čekalo SNB a vzali mě zpátky do Kralup.“

Dnes si Jan říká, že jako dítě měl štěstí, že ho vychovávali lidé, kteří vyrostli v „normálním režimu“. Přestože v době války a krátce po ní byl ještě malé dítě, říká, že si pár vzpomínek přece jen zachoval. Třeba na bombardování nebo na to, jak jezdil s dědečkem pro mléko a při cestě potkali ruského vojáka. Rád také vzpomíná na babičku, která se narodila v roce 1895 a vyprávěla mu o životě v Rakousku-Uhersku.

Jan vychodil základní, tehdy národní, školu v Kralupech nad Vltavou, po ní pokračoval na jedenáctiletce, kde v roce 1960 odmaturoval. Následně v Mělníku vystudoval průmyslovou školu.

V Anglii existovala stanice Radio Luxembourg, my jsme tomu říkali Laxouš

V devatenácti letech nastoupil Jan na základní vojenskou službu do Volar, kde byl přidělen k pohraniční stráži. „To byl teda život, tvrdej výcvik. V zimě minus sedm stupňů a do půl těla do naha jsme se myli sněhem. Každej si taky v zimě musel vybrat jedno místo, kam bude chodit na záchod.“ Nejhorší zima byla v roce 1963, kdy naměřili teplotu minus třicet tři stupňů. A běžné bylo i to, že bylo pět až deset metrů sněhu. „Hlavně jsme se museli nějak postarat o koně a pak se museli cvičit psi. K nim jsme se museli nejdřív dohrabat. Měli jsme spoustu chleba, ale byl tak tvrdej a zmrzlej, že jsme používali sekyru.“

Po vojně chtěl ještě studovat vysokou školu, ale protože neměl on ani jeho rodiče dostatek financí, po roce studia zanechal a hledal si zaměstnání. „Strašně rád jsem pracoval jako závozník, v Kralupech bylo ČKD a přijímali závozníky. Výsledek byl, že jsem si našel práci v Praze v Českých závodech motocyklových […] a vydržel tam až do srpna ‘68.“

Co Janovi v tehdejším režimu mimo jiné nevyhovovalo, byl nedostatek kvalitní hudby. Ta je totiž Janovým celoživotním koníčkem – klasika a, jak říká, dobrý jazz a dobrý pop. „Z Českého rozhlasu si poslechnout pořádnou muziku, to bylo nemožný, tam se hrály častušky nebo lidovky.“ Přesto si ale cestu k zahraniční hudbě našel. „V Anglii existovala stanice Radio Luxembourg, my jsme tomu říkali Laxouš. A tam v sedm hodin zvýšili výkon […] a najednou se stala nejsilnější evropskou stanicí. V sedm hodin jsme slyšeli tu jejich znělku: ‚This is Radio Luxembourg, your station of stars‘. A jak jsem šel po ulici tátovi pro pivo, tak z každýho okna jsem slyšel Luxembourg a tam hráli veškerý možný šlágry, co frčely ve světě.“

Opustit republiku nebylo moc těžký, všechno bylo v čurbesu

V Praze Jan prožil i invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Dřív jsem proti Rusům nic neměl. […] No jo, jenže pak jsem viděl ty ruský vojáky, chtěl jsem se s nima některejma bavit rusky. Ale to byli nějaký jiný vojáci, byli spíš odněkud z Asie, protože nikdo z nich nemluvil rusky, nikdo, ani jeden. A taky jsem si všimnul, jak byli strašně špinavý, jako by neviděli vodu měsíce a měsíce. […] Tušil jsem, že nastává doba temna.“ Příchod vojáků, špatná finanční situace a chování československých komunistů tak dovedlo Jana a jeho přítelkyni k emigraci.

Sehnali si pas a nejdříve odjeli do Rakouska. „Tenkrát opustit republiku nebylo zase tak moc těžký, protože všechno bylo v takovým čurbesu. […] Odjeli jsme přes Rakousko. Maminka tam měla spolužačku, tak jsme nějakou dobu bydleli u ní.“ Po čase si zařídili pozvání do Austrálie od bratrance Janovy přítelkyně, a když na australském velvyslanectví podepsali, že v zemi zůstanou alespoň tři roky, získali letenky zadarmo.

Z člověka spadne strašná tíha těch keců a divných lidí

4. listopadu 1968 přistál Jan se svou přítelkyní na letišti v Sydney. „A to najednou z člověka spadne ta strašná tíha těch keců a divných lidí.“ Důležité bylo, aby se Jan co nejrychleji naučil anglicky. I když to pro něj nebylo jednoduché, tak to postupně s pomocí kolegů a přátel zvládl. Nejdříve pracoval jako čalouník ve výrobně křesel, později si sehnal práci jako stavební technik. Kromě toho také doučoval propadlé studenty z tamějších high school angličtinu. „Mluvit uměli všichni fantasticky, ale ta gramatika!“

Z Austrálie byl v kontaktu především s rodiči. „Maminka mně posílala časopis Mladý svět, to jsem si udržoval češtinu přes časopis. Ale valná většina mých známých měla obavy, protože estébáci hlídali všechno a oni měli strach něco napsat. Tak maximálně poslali pohled ze Šumavy, ale napsat nějakej dopis, to by nikdo nerisknul.“ Jan byl totiž v Československu odsouzen za nedovolené opuštění republiky, a sice ke dvanácti měsícům.

Táta říkal: „Honzíku, papej, já vim, že jste tam trpěli hlady“

Poprvé po revoluci se Jan do Československa vrátil v roce 1992. „Mluvil jsem s maminkou tou nejlepší češtinou, co jsem ze sebe dostal, a maminka mi za půl hodiny řekla: ‚Prosim tě, mluv se mnou česky.‘“ Vzpomíná také na setkání se svými spolužáky, kteří si kvůli komunistické propagandě mysleli, že v Austrálii tloukl bídu s nouzí. Stejně jako jeho tatínek. „Přinesl obrovský tác a tam bylo osmdesát obloženejch chlebíčků a říkal: ‚Honzíku, papej, já vim, že jste tam trpěli hlady.‘“

V roce 1995 přiletěl Jan do Čech podruhé a v roce 1997 potřetí. „Potkal jsem svoji kamarádku, zástupkyni ředitele, a říkala, že shánějí angličtináře. To bylo úplně super, protože jsem měl zvláštní papír, že mám aprobaci na australský průmyslový školy vyučovat určitý předměty. Byl jsem přijat a začal jsem učit na průmce. Taky jsem byl nalákán do soukromý školy a co se týče financí, tak jsem si nemohl vůbec stěžovat.“ Zpátky do Čech se ale vrátil především kvůli své mamince, která byla tou dobou nemocná a Jan se o ni staral.

Po návratu mu z Austrálie chyběly hlavně „couračky v buši a ležet si na pláži“. Tyto motivy se také objevují v jeho výtvarném umění. V Sydney totiž Jan vystudoval výtvarnou školu. „To byla nejlepší škola mýho života.“ K samotnému kreslení a malování ho vedli již jeho rodiče. „Táta maloval […] a miloval dělat křídou, uhlem a pastelem. Věnoval se čistě zátiším a mně se to hrozně líbilo. Dal mi k tomu takový první krůčky, třeba jak držet tužku.“

Celý život Janovi pomáhala víra. „Někdo nahoře mě má rád a mockrát mně pomohl. Věřím, že to je Bůh.“ A dnešní mladé generaci vzkazuje, aby si důvěřovala. „Strašně rád bych viděl, abychom my Češi táhli za jeden provaz.“