“Svatbu jsme měli ve všenorském kostele a v Černošicích na národním výboru. A to vám ještě řeknu zajímavost. Já jsem chtěla na ten národní výbor jít jenom civilně, bez kytky. Za svědka mi šel můj bratr, ten byl u pétépáků. Oni ho pustili jen pouze na tu svatbu, kterou jsem měla na tom úřadě. Takže nemohl být na hostině, nemohl nic, musel honem jet. On byl tehdy – myslím, že se to jmenovalo Dubňany – na Slovensku, jako pétépák. Taxikář, který nás na tu svatbu vezl, říkal: ‘Vezměte si kytku, nebo budete mít zle u komunistů, že opovrhujete tím sňatkem.’ Tak já tedy měla jenom normální šaty, ne svatební, a kytici a měli jsme tedy svatbu, jak to bylo tehdy zvykem – na národním výboru, a odpoledne potom v kostele ve Všenorech. A tam jsem měla potom tu svatbu v bílém, takovou, jak to bývalo zvykem.”
“Jednou jsem byla delší dobu nemocná a maminka mi říkala, že až přijdu do školy, budu tam mít novou spolužačku. A ta že má copy dlouhé jako já. Já jsem měla copy až přes pas. Já jsem byla zvědavá, jaká ta spolužačka je. No, já jsem přišla do školy, ona byla opravdu skoro stejně velká jako já, snad o nějaký ten centimetr větší, a byla moc milá. Postupně jsem se dověděla od rodičů, že její rodiče sebrali na Plzeňsku. Byla tam velká skupina lidí, kteří pracovali proti Hitlerovi, a sebrali je. Rodiče té spolužačky byli lékaři. Nejdřív sebrali maminku a ten tatínek řekl Janince, že kdyby ho také sebrali, tak aby se odstěhovala k tetě do Dolních Černošic. A té tetě také zavřeli manžela. Takže byla sama a měla svoje malé děti a teď přišla tahle Janinka. Tohle jsem se dozvěděla od maminky, ale kde se maminka dozvěděla tyhle zvěsti o Janince, to nevím. Když byla její maminka popravena, tak ji tetička neposlala do školy, protože všude visely takové červené plakáty a na nich bylo napsáno, kdo byl popraven. To bylo vyvěšeno v obcích a trvalo to asi týden, co to bylo vyvěšené. Takže ona byla doma a tetička jí řekla, že ty děti potřebuje nějak [obstarat], aby jí pomohla s těmi malými dětmi. Něco takového, aby se nedozvěděla, proč musí být doma. Do školy šla, až ty plakáty byly dole. Dělali to tak celou válku. Jenže když byl konec války, tak samozřejmě čekala, že přijdou rodiče. Tak jí to tetička řekla, jak to všechno bylo. Janinka potom bydlela u příbuzných v Praze, vystudovala gymnázium a potom medicínu a stala se lékařkou ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Když tam přišel někdo z Mokropes, tak mne nechávala pozdravovat. A už jsme se nevídaly, až jsem dostala od její dcery parte.”
Marie Novotná, rozená Vošalíková, se narodila 28. července 1930 v Mokropsích nedaleko Prahy jako dcera váženého starosty Mokropes Karla Vošalíka (1893–1965). Začátek války prožila jako školačka, o náhradní školní budovu se české děti dělily s dětmi německými, které byly podrobeny tvrdé “árijské” výchově. Spřátelila se se spolužačkou, jejíž rodiče byli popraveni za účast v odboji. Touha pracovat s dětmi ji dovedla k pedagogickému vzdělání. V roce 1948 byli rodiče prohlášeni za kulaky a statek jim vyvlastnili. O dva roky mladší bratr Karel absolvoval vojenskou službu u nechvalně známých PTP (Pomocné technické prapory) a poté pracoval na státním statku, jezdil s traktorem či kombajnem. Po roce 1989 už nezačal samostatně hospodařit. Mladá pedagožka dostala umístění na Šluknovsku, které po odsunu Němců prošlo velkými změnami, většinou k horšímu. Práce ji bavila a získala velmi dobrou pověst. V roce 1953 se provdala za syna ruského legionáře Ladislava Novotného. Manželé se usadili v Mokropsích, kde Marie Novotná dostala práci jako ředitelka v mateřské škole ve Vráži – části Mokropes. Přestože situace mladých manželů nebyla nijak vynikající, podporovali rodiče Vošalíkovy, kteří v dobách protikulacké perzekuce velmi strádali. Marie Novotná zemřela v roce 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
