Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dát životu hodnotnou náplň i v nejtěžších podmínkách
narozena 28. července 1930 v Mokropsích
za války sdílená škola s německými dětmi
přátelství s dcerou popravených rodičů
po válce studium zaměřené na výchovu dětí
roku 1948 rodičům vyvlastnili majetek
pedagogická práce v pohraničí – Šluknovsko
roku 1953 se provdala za Ladislava Novotného
pracovala v mateřské škole ve Vráži (část Mokropes)
zemřela v roce 2021
Mlynářský rod Vošalíků byl velmi starý a vážený. Jeho historie byla významně ovlivněna vládou císaře Josefa II. Zmiňujeme ji, protože rodu velmi prospěla, ale nepřímo přinesla rodině posledního z mlynářů rodu Vošalíkových velké utrpení.
Váženému a oblíbenému starostovi Mokropes Karlu Vošalíkovi se narodila 28. července 1930 dcera Marie. Řemeslo po něm nezdědila, ale spíše snad houževnatost, vytrvalost a schopnost vycházet s lidmi. Ostatně v té době Mariin otec mlýn nevlastnil, působil “pouze” jako starosta obce a hospodář.
Císař Josef II. si získal velkou oblibu mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. V roce 1785 zrušil řadu klášterů, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem. Jedním z nich byl i cisterciácký klášter ve Zbraslavi, kterému patřilo i hospodářství v Mokropsech. Budovy a zemědělská půda byly rozděleny mezi lidi, kteří tam žili a pracovali, část získal právě jeden z Vošalíků. Hospodářství se říkalo Famelie.
Otec Karel Vošalík se o zděděný majetek staral opravdu svědomitě. Aby tomu poslání dostál, získal vlastní pílí a přičiněním kvalitní odborné vzdělání na zemědělské škole v Plzni. Lidem ve své obci dokázal pomoci radou i činem. Musel však splatit dluhy, které na statku spočívaly z dob dřívějšího nekvalifikovaného hospodaření. Prodal tedy svůj mlýn, který si předávaly generace Vošalíkových, jistému panu Kadečkovi. Mlýn se od té doby jmenuje Kadečkův.
Zpočátku chodila malá Marie do školy v Mokropsích. Ale válka přinesla do poklidné školní docházky velkou změnu.
“Když byla válka, tak celou školu v Mokropsích zabrali pro německé děti, které – jak šla válka – zůstávaly bez rodičů a bez domovů. Tak je sbírali a dávali do různých obcí. Tak nám na to zabrali školu a byly tam nejen děti německé, ale třeba i holandské nebo jiné národy.”
Z mokropeské školy se tedy stala ubytovna a děti z Mokropes včetně těch německých jezdily do školy v Černošicích. O černošickou školu se pak musely podělit děti obou národností, přičemž se střídaly na směny: jednou dopoledne, podruhé odpoledne. Německé děti byly sice lépe zaopatřené, ale závidět jim nebylo co – jejich výchova byla svěřena vedoucím, kteří pečovali o pravý árijský styl života.
“Ty německé děti měly strašně přísnou výchovu. Nevím, za co to bylo, ale viděla jsem například, jak vedoucí skopal dítě až do příkopu.”
Výchova dětí byla opravdu surová, mladí vedoucí byli pravděpodobně příslušníci Hitlerjugend. České děti ty německé spíše litovaly a brzy se mezi nimi rozvinuly i “obchodní vztahy”: německé děti nechávaly Čechům část jídla ze svých větších přídělů a české děti pro ně, samozřejmě velice tajně, kupovaly zmrzlinu. Za tu by následoval tvrdý trest jak pro provinilé malé árijce, tak pro českého cukráře.
“Jednou jsem byla delší dobu nemocná a maminka mi říkala, že až přijdu do školy, budu tam mít novou spolužačku. A ta že má copy dlouhé jako já. Já jsem měla copy až přes pas. Byla zhruba stejně velká jako já, snad o trochu větší, a byla moc milá. Postupně jsem se dověděla od rodičů, že její rodiče sebrali na Plzeňsku. Byla tam velká skupina lidí, kteří pracovali proti Hitlerovi. Rodiče té dívky byli lékaři. Nejdřív sebrali maminku a ten tatínek řekl Janince, že kdyby ho také sebrali, tak aby se odstěhovala k tetě do Dolních Černošic. A té tetě také zavřeli manžela. Takže byla sama se svými malými dětmi a přijala k nim Janinku. Když byli její rodiče popraveni, tak ji tetička neposlala do školy, protože všude visely takové červené plakáty a na nich bylo napsáno, kdo byl popraven. To se vyvěšovalo v obcích a trvalo to vždy po popravě asi týden. Takže ona byla doma a tetička ji ve škole omluvila, že od ní potřebovala výpomoc s malými dětmi.”
Tak to vydrželo po celou válku. “Jenže když válka skončila, tak Janinka čekala, že si rodiče pro ni přijdou. Tak jí nakonec tetička řekla, co se vlastně stalo. Janinka [příjmením Burešová] pak bydlela u příbuzných v Praze, vystudovala gymnázium a potom medicínu a stala se lékařkou ve vojenské nemocnici ve Střešovicích.”
Válka skončila a po necelých dvou letech uvolnění přišel zvrat: “Vítězný únor” 1948. Zemědělci s pozemky nad 20 hektarů byli prohlášeni za kulaky a jejich majetek byl vyvlastněn bez náhrady. Zemědělci “podměreční” měli dvojí volbu: buď vstoupit do zemědělského družstva, přičemž by se jejich výměra považovala za členský podíl, nebo hospodařit soukromě a snášet velmi tvrdou šikanu, která leckdy měla za následek zničené životy celých rodin.
Karel Vošalík hospodařil na rozloze přesahující kritickou hranici o pouhé čtyři hektary. Ostatní sedláci měli hospodářství menší a rozhodně se jich nechtěli vzdát. Na tom založili “kolektivizátoři” svoji strategii vůči jedinému “kulakovi”: Jsi úspěšný, máš autoritu, ostatní zemědělci tě poslechnou. Založíš nám družstvo a my nad těmi nadměrnými hektary přimhouříme oko. Ostatní se přidají.
Jenže ti ostatní na Mariina otce naléhali, aby družstvo rozhodně nezakládal. Ten nakonec jejich přání vyhověl – a byl prohlášen za kulaka. Rodiče Marie se stali pouhými zemědělskými dělníky, zaměstnanci družstva či státního statku. Dokonce se vedly vzrušené debaty, zda rodinu z obce nevystěhovat. Naštěstí se jich zastali lidé, kterým Vošalíkovi za války pomohli v těžkých situacích, takže nakonec směli zůstat.
Hospodářství připadlo nově vzniklému zemědělskému družstvu, které se nakonec vytvořilo nezávisle na Karlu Vošalíkovi. Jeho členové hospodařit uměli a prosperovali, částečně i díky osvětě, kterou kdysi šířil zemědělsky vzdělaný starosta Vošalík.
Již za války se dívka Marie rozhodla, že bude pracovat s dětmi. Podařilo se jí získat příslušné pedagogické vzdělání, ovšem pro svůj “kulacký” původ nemohla pomýšlet na práci v rozumné vzdálenosti od domova. Proto se rozhodla využít kampaně dosídlování pohraničí, které bylo po odsunu sudetských Němců v těžké situaci.
Její první místo bylo na vesnické škole v Horním Podluží na Šluknovsku. Osvědčila se a byly jí svěřovány další a další úkoly po celé oblasti. Ale její oblíbenost neznamenala odpovídající finanční ocenění. Aby mohla zajet na víkend domů, přivydělávala si hrou na harmonium při svatbách.
Rozhodně to nebylo jako blesk z čistého nebe. Vošalíkovi a Novotných spolu v Mokropsech sousedili a Marie s Ladislavem, který byl o čtyři roky starší, se stýkali již jako děti. Ladislavův otec Jan byl legionář, který se po návratu z ruské anabáze usadil s rodinou v Mokropsech. Ladislav byl schopný a nadaný, vystudoval strojní průmyslovku, a ačkoli měl potenciál k dalšímu studiu, na vysokou školu nebyl přijat. Zřejmě byla na závadu otcova účast v legiích. Nicméně získal zajímavou práci v radotínské továrně na vzduchotechniku Janka, jeho práce byla vysoce kvalifikovaná a zodpovědná. V “Jankovce” setrval až do důchodu
Samotná svatba byla ovlivněna duchem let padesátých. Církevní sňatky byly sice trpěny, ale právní platnost měl pouze obřad na příslušném úřadě.
“Svatbu jsme měli ve všenorském kostele a v Černošicích na národním výboru. Ale to vám ještě řeknu zajímavost: já jsem chtěla na ten národní výbor jít jenom civilně, bez kytky. Můj bratr mi šel za svědka, ten byl u pétépáků a oni ho pustili jen a pouze na tu svatbu, kterou jsem měla na tom úřadě. Takže nemohl být na hostině, jen na tom úřadě a musel jet – myslím, že se to jmenovalo Dubňany – na Slovensko. Tam byl u těch pétépáků. Taxikář, který nás na tu svatbu vezl, říkal: ‘Vezměte si kytku, nebo budete mít zle u komunistů, že opovrhujete tím sňatkem.’ Tak já tedy měla normální šaty, ne svatební, a kytici. Měli jsme tedy svatbu, jak to bylo tehdy povinné, na národním výboru a odpoledne potom v kostele ve Všenorech. Tam jsem pak měla svatbu v bílém, jak bývalo zvykem.”
„Pétépák“ bylo lidové označení příslušníka Pomocného technického praporu. Do těchto vojenských útvarů byli v letech 1950–1954 umísťováni branci z okruhu politicky nespolehlivých osob, jako například řeholníci či lidé ze zemědělství, kteří se vzepřeli procesu kolektivizace nebo byli dokonce kulackého původu.
Takový osud stihl i Mariina bratra Karla Vošalíka, jehož příběh je zpracován na stránkách Paměti národa.
Po svatbě se narodil syn Roman. Radost z dítěte se změnila v dramatický boj o chlapcův život.
Dědeček Jan Novotný vnoučka zbožňoval. Zaslepen radostí z chlapečka, zapomínal na to, že jeho zdravotní stav není dobrý. Chlapec onemocněl, a teprve po delší době, po řadě chybných diagnóz se přišlo na to, že dědeček pravděpodobně chlapce nakazil skrytou tuberkulózou. Naštěstí se podařilo nakonec chlapce zachránit. Roman vystudoval Vysokou školu ekonomickou a získal zajímavou práci u zahraniční firmy. Dcera Martina se provdala. Snad po vzoru matky se dala na učitelskou dráhu a učila na druhém stupni. Své mamince přinesla vytoužená vnoučata. Rovněž syn Roman se oženil.
Marie Novotná se i v pozdějším věku zajímala o dění v obci. Velmi uvítala, když se po listopadu 1989 ujala skupina mladých nadšenců tamější kaple, která sloužila jako sklad místním zemědělcům. Režisér Ivan Látal s otcem, kameramany a výtvarnicí Fischerovou-Kvěchovou z kaple udělali kulturní centrum, kde se pořádají výstavy, koncerty a jiné zajímavé akce.
Otec Marie Novotné se bohužel nedožil roku 1989, zemřel v roce 1965. Rodinný statek restituoval jeho syn Karel Vošalík, který dosud [2019] žije. Spolu se synem Pavlem stavení zrekonstruovali a obnovili i lesk starého názvu Famelie.
Vyprávění paní Novotné vyznívá optimisticky, na osud nijak nežehrá, svůj život považuje za naplněný.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karel Kužel)