Eva Novotná

„Něco se vraceli takoví ti piráti, takoví ti piráti, kteří skutečně sem přijeli a opravdu rabovali. Přijížděli skutečně teda s aktovkama a odjížděly plný náklaďáky, ale zmiňovala jsem se tady, že maminka říkala, že ty baráky jsou prokletý. I v jinejch chalupách, co třeba tady ještě jsou někteří ti, kteří přišli 45, 46, zůstali tady. Tak když takhle jsme jako... se známe, tady žijeme, tak když to takhle pozoruješ, tam mnoho štěstí rodinnýho nebylo. Takže trošičku asi něco na tom málo bude takovýho, prostě nějaká ta negace tam zůstala v tom baráku, protože ten načerpá, prosím tě, když to někdo postaví nebo když tam dlouho žije, narodí se tam, tak určitě vstřebá nějakou tu energii těch původních lidí. A když tam jsou nešťastný potom hodně, tak ten smutek se tam taky odráží, si myslím... Každej si zařídil nějakou tu existenci, teda na východě nebo na západě toho Německa. A pak přijeli takoví ti normální, kteří dosídlovali to pohraničí, kteří tady měli chuť zůstat a žít. Ale ti přišli do holejch baráků nebo do vybranejch baráků. Pak teda když to zjistili, jak se to tady brakuje, tak ten ouřad uspořádal... z těch hodně bohatejch hotelů, který tady byly, posbírali třeba ložní prádlo, ošacení, kožichy, nádobí a v hotelu Hořec se prostě v tom sále to dalo na stoly a ti, kteří sem přijeli jako Češi, tak měli možnost si koupit to, co potřebovali, aby vůbec tady mohli existovat nějak dál. Třeba s ložním prádlem, peřiny, deky a takovýdle záležitosti, že jo. Takže naše maminka se tam šla samozřejmě taky podívat, byla zvědavá, no a tak říkala: ,No jo, tak tamhle ta paní, která dělá takovou hoch a nos má nahoře, že skoro mně neodpoví na pozdrav, co chodí v tom kožichu, tak to je kožich, kterej patřil týdle a týdle.‘ Prostě znala ty lidi předtím, že jo. Znala je potom. A pak se seznámila s těmi novými a musím říct, že někteří, kteří sem přicházeli, i v té druhé vlně, ti byli normálnější musím říct, ale ten, kdo tady třeba zůstal z té první vlny, zůstalo tady pár lidí, tři rodiny, tak to byla honorace, která na všechny ostatní koukala spatra a vůbec, když to bylo třeba smíšené manželství, tak dávali i znát, že je to smíšené manželství. Takže maminka i poté, po pětačtyřicátým, pocítila trošičku odstup a takovýhle záležitosti. Pak se to za nějakejch pár roků zase změnilo, když tu mámu líp poznali.“

„Taťka, když byla mobilizace, sloužil na hranicích u těch sborů. A maminka – to už jsme byly se sestrou na světě, sestře byly necelé čtyři a mně ten rok, jsme bydlely v chalupě u dědy a u babičky. A vznikla tady, když potom teda se to vyvrbilo a začal bláznit Henlein tamhle někde a začalo to být hodně vážný, tak tady vznikla... i když do té doby se tady žilo... mezi Čechy a Němci nebyly problémy. Pak teda když se přiostřila ta politická situace... Velitel české stanice tam byl teda ještě českej, jmenoval se pan Brandejs, to byla vlastně taky smíšená rodina, on měl Němku. Vrátili se taky v pětačtyřicátým sem. A právě ten velitel české stanice, zjistili, že ten jeho syn prostě se začal chovat tak nějak jinak, že asi něco není v pořádku, tak na něj uhodil a on řekl, že oni mladí teda mají chystat takovou akci, že jako naše maminka jako Češka, protože si vzala, když se vdala, měla českou státní příslušnost, se musí prostě vystěhovat z chalupy, nebo že tu chalupu vyhoděj do povětří. Takže maminka samozřejmě strašnou hrůzu, že jo. Tak strčila mě do kočárku, sestru za ruku a během dvou hodin odešla z domova a seděla takhle za, jak je pošta, teďka autobusové nádraží, tak tam vzadu byla taková procházková trasa, kde byly lavičky, tak tam seděla, čekala. A právě dostala nabídku, když se to tak politicky začalo nějak chrout, dostala nabídku od bývalých našich hostů českých. Od nějakého pana Cerhy z Nymburka, zlatníka. A ten řekl: ,Maruško, když budeš potřebovat, tak okamžitě přijeď sem k nám do Nymburka.‘ A maminka tam v Nymburku byla já nevím asi ty tři měsíce, co trvala nějak, nebo dva měsíce, já nevím přesně. Prostě když byla demobilizace.“

„Prostě jsme byli chudí, moji rodiče v porovnání s těmi, kteří sem přišli a přivezli si svoje, co měli z kraje a ještě tady nakradli, na rovinu, jak to říkám, tak naši zůstali izolovaní. Co se týkalo maminky a táty, těch původních lidí, co sem přišli a zůstali tady, ne ta smíšená manželství, ale ti, kteří tady zůstali, tak ti pak vlastně dostali trošku strach, protože věděli, že táta jim všem viděl na prsty. Věděl, jak se chovali k těm Němcům, když ještě byli do odsunu nahoře na chalupách, že tady byli lidi, který opravdu třeba na Husovce nebo na Žižkově boudě starou paní, teda že na ni byli hrubí a takovýhle záležitosti. To se tam objevovalo. No, jenže oni věděli, že to táta ví. Věděli taky, že máma, jak říkám, ví, kdo spí v čích peřinách a povlečení a kdo v jakém kožichu chodí.“

„Takže tam jsme v Ostroměři přežili válku, tam byl také potom v roce 44, 45 povolanej a totálně nasazenej do Berlína na hlavní poštu, takže tam zažil veškerý ty hrozný nálety. Přijel pochopitelně, zaplaťpánbůh přežil, přijel domů v polovině dubna v roce 45 a už se nevrátil, protože se to začalo samozřejmě tvrdě posunovat, jak Rudá armáda, tak spojenci se tvrdě tlačili na Německo, takže táta už se tam nevrátil. Maminka se snažila podívat domů, to znamená sem do Pece. Tak jela na hlavní ouřad do Jičína a tam žádala, aby dostala propustku sem. A tak jí řekli: ,Jistě, paní Vyskočilová, můžete, dostanete, tady to podepište.‘ Maminka si to přečetla a tam bylo, že žádá zpátky, že ruší českou státní příslušnost a že žádá zase svou původní, svýho narození. A maminka říkala: ,Vzala jsem si Čecha.‘ Ona málokdy něco takhle to, ale stála si za svým. Říkala: ,Byla jsem vysídlena ze svého domova, tak nevím, proč bych podepisovala.‘ A on říká: ,To se nepodíváte teda nikdy v životě už zpátky do svýho domova.‘ Tak maminka říkala: ,Já mám teda teď svůj domov tady v Ostroměři.‘ “

„Ale naše babička, Oma, ta mohla za náma do Ostroměře přijet, takže přijela a vzala si nás se sestrou, třikrát jsme tady byly. Vzala si nás třikrát sem v létě na chalupu, takže jsme se tady samozřejmě skamarádily s německejma dětma z okolních baráků. Tak tam bydleli nějací Berauerovi, kteří měli čtyři děti. A s těmi jsme si my hrály. Bylo to takový česko-německý, protože maminka, když musela odejít tady z Pece, na nás nikdy v životě nepromluvila německy. Nikdy v životě. Ani když jsme se vrátili sem a už jsme byli dospělí, nikdy na nás nepromluvila německy. Nám to potom chybělo, nebo s postupem času, s postupem doby by se to bejvalo bylo hodilo. Ale když jsme jezdily sem za tou babičkou, tak s těmi dětmi německými, s těmi Berauerovými, jsme hovořily takovou tou: ,Věruška hat kolínko ganz kaputt.‘ Tak asi takhle. Ale nemůžu říct, že bychom si nerozuměli. Prostě jsme si hráli a rozuměli jsme si. Ruce pracovaly, možná že jsme si někdy i nadávali česky, když to ten druhej honem nepochopil. Ale bylo to fajn, ti chlapci Berauerovi byli strašně šikovní a jejich tatínek byl jako voják pryč. Takže tam žili s maminkou. A byli to tři kluci a děvče. A vím, že ten Adam byl hrozně rezatej. Zrzavej, ale úplně jak plamen měl vlasy. Ale byli strašně šikovní. A pak vlastně jsme se s nima viděli ještě v tom roce 45, kdy jsme se sem vrátili. A oni tady stále ještě byli, čekali na odsun. A už byli teda, museli odejít z toho svého penzionu, který tam měli, do toho hospodářského stavení vedle, kde měli předtím teda dobytek. Tak bydleli v tom hospodářském stavení s tou svou maminkou. Byli odstěhováni, teda odsunuti taky ti Berauerovi, to znamená ty kluci s tou, jak se jmenovala ona, nevím, ta holčina. Než teda šli do toho transportu. Tenkrát se tomu taky říkalo transport. Tak přišli a přinesli nám tu stáj s těma koníkama a s těma kočárama a se vším všady. A pak když oni se dostali taky do ruský zóny, do DDR, a když už pak byla ta možnost a mohli teda jezdit sem, tak přijeli do chalupy k nám už jako dospělí, jsme se s nima setkali, jezdili tam potom taky. Jenže ten domeček, kde teda měli to hospodářské stavení, kde měli ty krávy a kde byli potom do toho odsunu, tak ten se zboural, ten tam nebyl. Ale ten barák, vlastně původní ten penzion, kterej jim patřil, ten stojí stále.“