Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Podívejte se, co všechno se dnes děje – a to je mír
narodil se 5. srpna 1929 v osadě Kurtáň u Fiľakova na jižním Slovensku
roku 1937 nastoupil do slovenské školy
v roce 1944 začal pracovat v německé továrně a kamenolomu
s otcem se zapojili do partyzánského hnutí v oblasti
v prosinci 1944 odveden do Rudé armády
v roce 1945 se stal členem kontrarozvědky Smerš
účastnil se bojů bratislavsko-břeclavské operace
roku 1948 prošel tanečním konkurzem do Sboru lidových tanců v Praze
v roce 1950 se oženil s Věrou Novenkovou
roku 1963 absolvoval Akademii múzických umění v Praze, obor choreografie
zemřel 15. července roku 2024
Ján Novenko se narodil 5. srpna 1929 v osadě Kurtáň u Fiľakova jako nejmladší ze tří sourozenců. Otec Michail Grigorovič Novenko byl původně ruským vojákem. Matka se jmenovala Elena, rozená Janíčková. Otec pracoval jako kolář na židovském velkostatku u Lučence.
V roce 1937 začal pamětník chodit do slovenské školy. Už o rok později však přišla okupace a Maďarsku připadla část Slovenska až po Lučenec. Slovenskou školu zavřeli. „Já tvrdohlavec jsem tam ještě týden chodil. Pak mě bičem vyhnali do maďarské školy.“ Do roka se Ján Novenko naučil maďarsky a byl nejlepším žákem třídy. Chtěl na gymnázium do Lučence. Musel být ale zapsán jako Maďar, aby ho vzali. Syn správce velkostatku ho doučoval a půjčoval mu latinské knihy. Pamětník hovořil slovensky, maďarsky, díky otci rusky a díky škole německy.
Rodina bydlela na velkostatku, který patřil Židům. Ján Novenko vzpomíná na pronásledování, které začalo poté, co Němci obsadili Maďarsko. „Já jsem k nim přišel akorát, když je odváděli do Bratislavy. Dva vagony pro všechny, napraní tam byli. Já jsem mu navrhoval, že je schováme u nás. Oni řekli, že chtějí být jako rodina pohromadě.“
Otec byl pro něj jako ruský voják velkým vzorem. Už v době války se oba zapojili do odbojové činnosti v kraji. Otec se stýkal s uprchlými ruskými vojáky a zajímal se o dění.
Na jaře 1944 zavřeli školu a studenty nahnali do fabriky ve Fiľakovu, kde se vyrábělo pro válku. „Já to chtěl Němcům kazit. Dělali jsme miny a provrtávali jsme díry, kam se pak dávaly patrony. Tam to stačilo malinko nožem shýbnout a už to nebylo takové, jak by to mělo být. Ovlivnilo to dostřel, už to nebylo ono.“ Někdo však na pamětníka žaloval, a tak mu otec raději zařídil práci v kamenolomu. Bylo to v kopcích, zalesněné. Terén byl ideální pro operace partyzánů. Ján Novenko se učil ručně vrtat. Byl mladý a dobře běhal, takže byl pověřen odpalovat. I když se všechno hlídalo a zapisovalo, podařilo se mu několik kusů výbušnin schovat pro partyzány. „Pod rozbitými kameny bylo tolik možností to schovat. Partyzáni se tam už ukazovali a všechno bylo zarostlé, takže nás nikdo neviděl a přitom jsme viděli, odkud kdo jde a kam.“ Při práci v kamenolomu pamětník zesílil.
Dne 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Novenkovi schovávali partyzány. Maďarští četníci k nim neradi chodili, protože to byla nepříjemná cesta. Partyzáni si předávali informace a Jána Novenka a jeho otce vyhledávali. Do oblasti dorazili také vlasovci (Ruská osvobozenecká armáda složená z jednotek ruských zajatců, kteří nějaký čas bojovali na straně Němců). Vlasovci verbovali do své armády. Tehdy se pamětník naučil být obezřetný. Chodili k nim partyzáni, ale také nastrčení vojáci. „Byli jsme malá skupina, která si mohla věřit. Podobně staří kluci, kamarádi ze školy. Pomáhali jsme tam, kde se dalo.“
Na podzim 1944 se stále častěji u Novenkových objevovali vojáci a partyzáni, blížila se fronta. Jeden byl rozvědčíkem Rudé armády. Pamětník s otcem mu pomáhali zjišťovat informace z oblasti. „Chodili jsme například po rodinách zjišťovat, kdo zůstal doma.“ Vedle partyzánů se setkávali také s mladými maďarskými dobrovolníky, byli podobní jako němečtí Hitlerjugend a byli krutí.
„Rusáci se najednou objevili z úplně jiné strany. A hned mezi prvními hledali nás, věděli o nás od partyzánů. Hned jsem s nimi šel a ukazoval cesty a německé sklady.“ Jána Novenka brali pro jeho vynikající jazykovou vybavenost do různých průzkumných skupin a nakonec skončil u kontrarozvědky Smerš (zkratka „Smrt špionům“). Tehdy zalhal, že už je mu 18 let. Z kamenolomu byl silný, vypadal starší, i když mu bylo pouhých patnáct let. Ale vojáci to nijak nezjišťovali.
Narukoval a dostal vojenskou uniformu. „Byl jsem přidělen staršinovi, který se o mě musel starat, abych měl pořád čisté věci. Náčelník byl tenkrát nový, protože předchozí padl. Byli jsme zvláštní útvar a já jsem jim musel pomáhat ve všem.“ Někdy potřebovali dovézt zboží, jindy seno pro koně, překládal u výslechů nebo zajišťoval prostory pro ošetřování nemocných. Ján Novenko byl součástí 6. gardového jezdeckého sboru.
Pamětník jako člen kontrarozvědky dostal poučení, že nesmí nikde nic říkat. Měl za úkol poslouchat a předávat informace. Nesměl hovořit slovensky, psát si deník ani v dopisech domů uvádět žádné konkrétní informace o tom, s kým se setkal a kde se nachází. Nesměl jíst nic, co dostal od lidí. Neměl doklady a mohl si pamatovat jen číslo svého útvaru.
K frontě se přidal ve Fiľakovu. „Putovali jsme různě, byli jsme zvláštní útvar. Byli jsme ve frontě, před frontou, byli jsme odvoláváni na všemožná místa.“ Pamětník si nemohl vést zápisky, cestu fronty popsal nad mapou na základě svých vzpomínek. Od Fiľakova se nejprve dali na jih na maďarské území a pak se vrátili na Slovensko na Želiezovce, putovali směrem na Levice. Velké boje je zastihly u Váhu, mezi Nitrou a Trnavou. Tam viděl Ján Novenko roztrhaná a hořící těla. Musel jen podle knoflíků identifikovat národnost. „Nejhorší byl smrad spálených těl. Nabízeli mi vodu a cigaretu, aby mi nebylo špatně.“
Za nejnáročnější považoval přechody přes řeky a hory. „Pro všecky to bylo těžké, protože se na malém místě hrnula spousta vojáků, nad námi letadla bombardovala a neměli jsme kam utéct.“ Strach pamětník nepociťoval, chtěl se vyrovnat ostatním statečným vojákům. Z Pezinku se museli dostat přes Malé Karpaty do Perneku. „Tam jsme byli rádi, že jsme v pořádku, a najednou za námi bombardování, vybuchovaly bomby, to byl hluk.“ Pak jednotka pokračovala na Malacky, za nimi byly Velké Leváre. Tam už začaly boje o Moravu.
Ján Novenko byl často u výslechů, dával dohromady zprávy. „To bylo všechno v takové rychlosti, že jsem to ani nestačil vnímat. To mi všechno docházelo až potom, kolikrát až doma.“ Nesměli nikde nic prozrazovat. Pamětník byl mladý, musel se učit opatrnosti a taktice.
Za obcí Brodské se stavěl most směrem k Lanžhotu. Tam jednotka zjišťovala, kde jsou schované německé tanky. Rudá armáda shazovala letáky v obci, aby lidé věděli, že přijdou boje, a stihli se schovat. Němci zničili mosty, takže se armáda chystala na boje s lehčí technikou. Před útokem na Lanžhot podnikl pamětník samostatnou průzkumnou cestu do obce. Šel v civilu a hovořil německy, aby se neprozradil. Už byl skoro zajat, ale najednou začalo bombardování a jemu se podařilo dostat zpátky k řece a ke svým. Náčelník zuřil, protože to byl velmi riskantní podnik.
Postupně se jednotce podařilo dostat do Lanžhotu, kontrolovala bunkry a hledala německé vojáky. „Poprvé jsem viděl mrtvé vojáky bez zranění. Měli jen tečky na obličeji od tlakové vlny.“ V té době Ján Novenko málo spal a byl hodně unavený. Navíc byl ještě odvolán do Vídně kvůli překladům. Když se vrátil k jednotce, dostal vlastního koně.
Po příchodu Rudé armády do Lanžhotu všechno hořelo, kaťuše střílely, vojáci chytali zajatce a zjišťovali, kde jsou tanky. Byl začátek dubna, řeky Morava a Dyje měly vysokou hladinu a všude bylo hodně vody a bláta. To pamětníkovi zachránilo život, protože při jedné akci spadla německá bomba přímo do jejich jednotky do bláta, takže nevybuchla.
Pamětník nerad vzpomíná na nedobré skutky vojáků. Jako překladatel býval u výslechů, kdy si děvčata stěžovala na znásilnění od vojáků, které se trestalo smrtí. „Přišlo děvče, že ji voják znásilnil, a pak se zjistilo, že ona ho vyprovokovala. Objímala ho, ještě mu dávala napít, tak co z toho mohlo být... Pak se dozvěděla, že bude zastřelený, protože to bylo zakázané. Pak ty dívky brečely, že myslely, že ty vojáky potrestají, a oni je museli zabít.“ Doba byla zlá, Němci i Maďaři znásilňovali. Vojáci, kteří byli v armádě, často pocházeli z rodin, kde byl někdo Němci znásilněn. „Nedovedete si představit, jaká hrozná doba to byla.“ Vojáci nesměli krást ani ubližovat nebo znásilňovat, byli velice přísně hlídáni a trestáni. „Nezapomeňte, že 2. ukrajinský front měl název podle toho, že to byli vojáci z Ukrajiny. Ta armáda sestávala ze zločinců, dostali příležitost vykoupit se tím, že budou dobře bojovat a chovat se slušně. Jenže to nebylo jen tak.“ Tenkrát byla válka. Jedním z omylů vojáků bylo, že když přišli do Lanžhotu, mysleli si, že už jsou v Německu, a chtěli pomstít své příbuzné. Věděli, že mohou kdykoliv sami padnout. „Těžko se to vykládá, já jsem byl kluk. Nerad na to vzpomínám.“
Z Lanžhota jednotka putovala dál na Hustopeče. Ve Starovičkách byl Ján Novenko svědkem tankové bitvy. „My jsme se dívali zespoda. Oni naši najeli na miny, řetězy měli protrhané. Viděl jsem část bitvy, museli jsme se dostat dál, to byl náš úkol. Až později člověk pochopí, jak je to rozdělné a jaké úkoly která skupina měla.“ Častá byla střelba, podminované cesty, na silnicích byly tankové zátarasy. V Hustopečích pamětník pomáhal v nemocnici vyjednávat ošetření nemocných.
Při rychlém postupu k Brnu byla spousta práce. Všichni chtěli informace – kozáci, dělostřelci a další. Časté bylo, že se pohybovali v obcích, kde půlka byla ruská a druhá německá. V Hrušovanech se podařilo jednotce domluvit fotografa, díky kterému se uchovala fotografie celé skupiny.
Před Brnem se zjistilo, že Němci mají velký přehled o tom, kde jsou sovětské štáby. Podařilo se chytit zvěda, který byl ze speciálně vycvičené česko-německé jednotky. Díky němu se oddíl dostal na tajnou schůzku a rozbil skupinu vyzvědačů. Před Brnem armáda putovala přes Bosonohy a Ořechov směrem na Velké Meziříčí. Tam se odehrál ještě jeden velký útok. Cestou se už vzdávali Němci, kteří putovali do zajateckých táborů. Válka pro jednotku skončila v Jihlavě.
Vojáci Rudé armády byli shromážděni na Benešovsku na území, ze kterého předtím Němci vyhnali Čechy. Tady byli ubytováni, tři až čtyři tisíce vojáků. Odpočívali, byli odvšiveni a měli provizorní saunu. V táboře se zjistilo, že Ján Novenko má na prsou svrab jako pozůstatek života na frontě, kde se několik dní nemohli mýt. Škrábnutí od granátu na rameni bylo zahojené, ale jizvy na neléčené ráně na noze zůstaly dodnes. Z tohoto místa jeli na východní frontu. V Žamberku pamětník překládal u soudu. „Kamarádi mě lákali, abych jel s nimi do Ruska studovat. Ale já jsem chtěl jet domů.“ Musel podepsat, že na všechno zapomene.
Dne 19. června se vrátil na Slovensko. S maminkou jsem se potkal ve vlaku, nakupovala ve Zvolenu. „Byl jsem ve vojenském a řekl jsem, že je to můj nákup. Hlídka by jí to jinak vzala. To byl tenkrát nepořádek, každý si bral, co chtěl, hranice nebyly.“
Po válce se lidé dávali dohromady. Mnozí začali pít a chtěli to naučit i pamětníka, ale ten odolal. Po návratu se ještě jednou setkal s partyzány. Aby se mohl vrátit do školy, musel se naučit pořádně slovenštinu. Chtěl studovat na lékaře nebo inženýra. Nejprve se však vyučil soustružníkem, přitom pracoval, aby nebyl rodičům na obtíž.
„Mě všude brali, abych pomáhal tam, kde bylo potřeba. Tak jsem se naučil zápasit v řecko-římském stylu a tancovat.“ V roce 1947 se v Praze konal Sjezd demokratické mládeže a z jižního Slovenska tam byla vypravena folklorní skupina. V té době na Slovensku působil režisér, etnograf a sběratel Karel Plicka. Slovenské tance v podání Jána Novenka ho zaujaly. Když se konala v roce 1948 v Praze Zemědělská výstava, pamětník jel znovu. Byl pozván na konkurz do Sboru národních tanců. Z devíti set účastníků uspělo patnáct tanečních párů. Mezi nimi i Ján Novenko, nastoupil jako elév do souboru v Kvasicích.
V roce 1948 nastoupil jako tanečník do Sboru národních tanců, který byl později přejmenován na Státní soubor písní a tanců. „Když jsem se do něčeho pustil, dělal jsem to pořádně. Chtěl jsem být co nejlepší ve svém oboru.“ Díky souboru dostal příležitost vystudovat vysokou školu. V roce 1963 ukončil Akademii múzických umění v Praze, obor choreografie. I když byl uznávaným a vyhledávaným choreografem a tanečníkem, nevstoupil do komunistické strany. „Nechali mě ve funkci, i když jsem nebyl členem komunistické strany. Potřebovali mě, lepšího neměli. Mé jméno bylo známé.“ Ján Novenko tančil, působil jako choreograf, pomáhal dalším mnoha souborům a sbíral tance na Slovensku (věnoval je slovenskému ústavu Akademie věd). Se Státním souborem písní a tanců procestoval mnoho zemí. Ve Spojených státech amerických vystupoval v Las Vegas společně s Karlem Gottem. Získal mnoho uznání za spolupráci od souborů v Čechách, na Moravě i na Slovensku. „Kdysi jsem zaslechl, že se říkalo, že pokud se chce někdo něco naučit, má se hlásit k Novenkovi. Na toto jsem dodneška hrdý.“
„Ptali se mě, proč nejsem komunista, a já na to, protože vy nejste. Nechovali se jako komunisti, ale jako korytáři. A dělali ze sebe fanatiky. Toto jsem neměl rád.“ Když jezdil se souborem do zahraničí, museli psát zprávy o cestách. Pamětník nikdy nic nezatajoval, nikomu neublížil. Lákali ho do komunistické strany, ale nevstoupil tam. „Když jsem zastupoval vedoucí a bylo hodnocení lidí, přišli za mnou kádrováci, že mi vzkazují, že nemám psát jen pracovní věci, ale že mám zapisovat i jejich občanský postoj. To jsem odmítl, že mi do toho nic není.“
Ján Novenko se v roce 1949 zamiloval do mladé a nadějné zpěvačky Věry. V roce 1950 se vzali. Bydleli v Praze v bytě v suterénu domu, ve kterém byli ubytovaní Židé vracející se po válce z koncentračních táborů. V roce 1952 se narodil syn Jan, o pět let později dcera Věra a v roce 1962 Michal, světově uznávaný varhaník a pedagog.
V osmdesátých letech se Ján Novenko seznámil s Janem Kobzíkem, lékařem a vedoucím Břeclavanu. Díky němu častokrát přijížděl na Břeclavsko (region Podluží) a pomáhal zdejším souborům s choreografií. Později tu získala práci a bydlení dcera Věra s manželem. Na přelomu tisíciletí se pamětník s manželkou rozhodli, že natrvalo odejdou z Prahy za dcerou na jih Moravy. Ve svých dvaasedmdesáti letech začal pamětník stavět dům v Moravské Nové Vsi, ve kterém dodnes žije s manželkou.
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Hájková)