Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kytara mně několikrát zachránila život
narozen v roce 1922 v Brně
matka vídeňská Češka
otec Stanislav Nováček ve wehrmachtu
Luftwaffe
útěk z německé armády
francouzská cizinecká legie
útěk z cizinecké legie
RAF (Royal Air Force)
rodiče zařazeni do odsunu Němců
po válce zůstal ve Velké Británii
muzikant a zpěvák
zemřel 14. prosince 2013 v Brightonu
Stanley NOVA
Kytara mně několikrát zachránila život
Stanley Nova, rodným jménem Stanislav Nováček, se narodil v roce 1922 v Brně. Posledních několik desetiletí ale žije v Anglii, a tak jsem ho zastihl na dovolené v malé vesnici Vernířovice v podhůří Jeseníků u syna jeho dlouholeté přítelkyně Živy Mertové. Životní peripetie pana Novy jsou velmi pestré. Za války musel narukovat do německé Luftwaffe, ale z výcviku ve Francii uprchl a vstoupil do cizinecké legie. Když měl odplout někam na Dálný východ, znovu zběhl, ale byl chycen německými vojáky a jako dezertér málem ubit k smrti. Z vězení ho vysvobodily odvážné Francouzky a nakonec se přes Gibraltar dostal až do Velké Británie, kde vstoupil do služeb RAF (Royal Air Force). V Anglii zůstal i po válce a živil se jako muzikant a zpěvák. Svým nádherným tenorovým hlasem udivoval diváky v nejprestižnějších klubech Londýna, kde se scházela smetánka z celé Evropy.
Stanley Nova si vzhledem ke svému věku dnes již velmi těžko vybavuje některé vzpomínky. Jeho životní příběh ale velmi dobře zná jeho přítelkyně Živa Mertová, jejíž vyprávění se tak často ocitá v textu.
Začalo to kytarou
Maminka Stanley Novy byla vídeňská Češka a pocházela z desetičlenné muzikantské rodiny. „Oni pořád zpívali,“ vzpomíná Stanley Nova. Do Brna se přestěhovala za manželem a otcem pamětníka Stanislavem Nováčkem. Jak vzpomíná pamětník, otec pracoval jako řidič tramvaje a matka v továrně. Otec měl ale prý velké problémy s alkoholem, a tak trávil Stanley velkou část dětství na ulici. Jak vypráví paní Mertová, naučil se tam hrát na kytaru, která pak silně ovlivnila průběh jeho dalšího života. „Tím, že vyrůstal hodně na ulici, tak tam byli v těch časech pouliční hudebníci. Chodily celé skupiny a hrály a lidé jim házeli dvacetníky a on stál na rohu a hlídal, jestli půjdou policajti nebo ne. Ten pán, co tam vedl hudbu, vzal Staňu k sobě a naučil ho hrát na kytaru, protože pochopil, že je hudebně nadaný. Takže ho pouliční muzikant v raném dětství naučil hrát na kytaru a od té doby je kytara jeho osud. On dělal elektrikáře a přitom měl pořád na špagátu kytaru.“
Luftwaffe, cizinecká legie, Royal Air Force
Otec Stanley Novy byl Čech a matka Rakušanka s českými kořeny, přesto musel pamětník v roce 1941 narukovat do wehrmachtu. Důvody dnes již Stanley Nova neví, ale je pravděpodobné, že se otec, náchylný k alkoholu, přihlásil k německé národnosti. „Když byl tatínek opilý a šli němečtí vojáci, tak je najednou pozdravil Sieg Heil,“ vzpomíná pamětník.
Stanley Nova, tehdy ještě Stanislav Nováček, byl přijat do německé Luftwaffe a poslán na výcvik do jižní Francie. V kasárnách hrál často na kytaru a zpíval a jeden z velitelů ho prý vyjmul z výcviku, že je potřebnější jako hudebník. „Byl s německou jednotkou ve Francii a bylo tam důstojnické kasino, a protože byl hudebník, tak nějaký Hauptmann Jäger zařídil, aby ho vyjmuli z výcviku a on jim v kasinu hrál a zpíval. Na stráži byl nějaký německý mládenec, který měl dívku, a Staňa zpíval té dívce německé písně do telefonu a potom, když se mu naskytla možnost, tak z toho kasina utekl s kytarou a kamarádem. Na stráži byl zrovna voják, co Staňa zpíval písničky té jeho dívce, a ten to odmával a pustil ho. Staňa utekl a nechal kytaru a nějaký znaky u stromu a oni pak dali zprávu, že byl zastřelen na útěku, a dál nehledali,“ vypráví o útěku Stanley Novy vedle něho sedící přítelkyně Živa Mertová, která ale dodává, že jeho rodný dům v Brně hlídalo gestapo.
Stanley Nova utíkal společně s přítelem Otto Bauerem a dostali se až do Marseille, kde oba vstoupili do francouzské cizinecké legie. Když ale měli odplout na Dálný východ, opět zběhli. Paní Mertová ale vypráví, že Stanleyho nakonec chytli němečtí vojáci a to ho málem stálo život. „Byl přihlášen v cizinecké legii a bylo rozhodnuto, že za čtrnáct dní mají odplout někam na Dálný východ. Tak oni se rozhodli, že s lodí se dá těžko utéct, takže utekli ještě tam. Vzali si žebřík a šli přes bránu ven. Že pracují. A šli s tím žebříkem na nádraží a tam jel vlak a ten kamarád skočil do vlaku a odjel se zajatci. Staňa se tam pak začal pohybovat sám, ale chytli ho Němci a velice ho zbili a hodili do vězení. On byl tak zmlácený, že měl utržený pravý víčko a tady na krku má ještě jizvu, jak byl zbitý těma Němcema. A byl hozený na hromadu asi s mrtvolama. Protože tam byl někde v bezvědomí, a jak to postupně odklízeli, tak asi přišli na to, že žije. Tak ho dvě nějaký pravý Francouzky zachránily, že to pravý víčko přišily zpátky a ošetřily ho a vykurýrovali. Jak to přesně bylo, jak se jmenovaly, nemám ponětí, protože on to přesně taky neví.“
Nějakou dobu se pan Nova ukrýval na různých místech jižní Francie. Sám vzpomíná, jak se jednou v hostinci setkal s policisty vichystické Francie. „To bylo něco, co jen tak honem nezapomenu. Přišla patrola a já byl u stolu a jedl. Měl jsem revolver, ale viděl jsem u nich pušky. Z ničeho nic jsem se rozmyslel. Povídám si, ono jich je. Viděl jsem ty pušky, a já jsem měl revolver, nic víc. Ale ta patrola tam čekala na mě a oni nevěděli, co mám za zbraně. Mohl jsem mít i granáty. Z ničeho nic jsem se rozhodl a hodil jsem ten pásek s revolverem na stůl. Z ničeho nic všichni mluvili. Klepali mně na rameno. Byli rádi, že nebudu střílet. Pak nebylo nic, vůbec nic se nestalo.“
Přes Pyreneje se dostal do Španělska a následně do Gibraltaru, odkud lodí odplul do Velké Británie. Tam se na podzim roku 1943 přihlásil do československého zahraničního vojska. A protože prošel částečným výcvikem u Luftwaffe, byl přijat do výcviku k 313. československé stíhací peruti RAF, která spadala pod britské letectvo. Výcvik probíhal na letišti v Sywellu u Northamptonu. Stanley Nova měl ale vážné následky po zranění způsobeném ránami v německém vězení, a jak vypráví Živa Mertová, nemohl létat. „Dělal výcvik na spitfirech, a protože měl poranění krku, tak na jednu stranu mohl dělat vývrtky, a na druhou nemohl, protože vždycky ztratil vědomí. A proto nemohl létat.“
Stanley Nova byl přeložen do pomocného družstva při všeobecné službě u náhradního tělesa čs. letectva. Z tohoto období vzpomíná na jedno bombardování letiště Němci. „Když bombardovali, byl jsem na bicyklu. Nikdo by nemohl jet rychleji než já. Potom, až jsem byl trochu z cesty, tak jsem tam nechal bicykl a utekl.“
Skončilo to kytarou
Na podzim roku 1944 se Stanley Nova oženil s Angličankou Iris Mary Kendall a později se jim narodil syn Toni John. Po skončení druhé světové války se pamětník už do Československa nevrátil. Vzpomíná, že tady nikoho neměl a s jeho návratem prý nesouhlasil tehdejší komunistický ministr vnitra Václav Nosek. V Anglii se krátce po válce ještě setkal s otcem Stanislavem, který musel nakonec také narukovat do wehrmachtu a byl zajat a odvezen do zajateckého tábora v Anglii, kde ho pamětník navštívil. „Setkal jsem se tam s tatínkem, ale nemohli jsme spolu mluvit,“ vzpomíná.
Otec, matka i bratr byli nakonec zařazeni do odsunu Němců a vystěhováni do západní okupační zóny Německa. Stanley se po celou dobu komunismu nemohl do Československa vrátit a první návštěvu podnikl až v roce 1990.
I po válce Stanley Nova zůstal jako elektrikář u britské RAF. Pracoval na letišti v Leicesteru a se ženou a synem bydleli ve městě Ashby-de-la-Zouch. V Leicesteru bylo mnoho dělnických klubů, ve kterých začal zpívat a hrát na kytaru. Po odchodu z letectva začal podnikat a z venkova do Londýna vozil na prodej starý nábytek. Nakonec se i s rodinou do Londýna přestěhoval. Ze začátku tam žili velice skromně v malém jednopokojovém bytě. I v Londýně Stanley Nova začal hrát a zpívat po klubech. Naučil se písně ve dvaadvaceti jazycích a brzy se tak proslavil, že vystupoval v nejprestižnějších klubech v Londýně, jako byl Casanova club, kde se scházela smetánka celé Evropy.
Stanley Nova si později otevřel několik obchodů s kytarami, ale nakonec je všechny musel narychlo opustit. Zpíval totiž i v korsičtině, a jak vypráví Živa Mertová, jeho tenorový hlas si oblíbila korsická mafie. „Snažil se zpívat lehký tenor podle Tino Rossi, což je korsický zpěvák. Proto se učil i korsické písně a v jednom roce se dokázal naučit i padesát písní různých jazyků. To znamená každej týden jednu. Prostě byl ohromně pilnej a v Anglii má na seznamu asi dvě stě třicet písní v různých jazycích. Protože zpíval korsické písně, tak si ho tenkrát oblíbila korsická mafie a začala se k němu velice přátelsky chovat. Korsičani mají R jako my Češi, což třeba Francouz nebo Němec nevysloví. Takže oni ho přijali více méně za svého a při tom podnikání mu trochu kryli záda. On s nima nic nedělal. Jen je znal a oni byli rádi, že s nimi zpívá. Potom ten šéf korsické mafie Carioli přišel za Staňou a řekl mu, že musí jet pryč. Staňa řekl: ,Dobře, jen prodám domy a ostatní a půjdu do Brightonu.‘ Protože v Brightonu měl koupený velký bungalovy. On řekl: ,Ne, ne, všechno nechej ležet a běž hned teď.‘ Staňa se ptal proč a on mu odpověděl: ,No, jak ti to mám říct, budeš žít dýl.‘ Zřejmě už byli na seznamu likvidace, a protože se s nimi Staňa hodně přátelil a další nevěděli, jak dalece, tak okamžitě odešel a v Londýně nechal všechno, jak bylo, a už se tam nevrátil. Ten Carioli pak odletěl do Ameriky a tam byl zastřelen.“ Stanley Nova se s manželkou usadil v Brightonu. Po smrti ženy se seznámil s Živou Mertovou, se kterou dnes bydlí v tomto jihoanglickém městě.
Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)