Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mína Norlin (* 1953)

• narozena 19. dubna 1953 v Praze matce Heleně Krulichové a otci Abdulovi Rahmanovi Ghassemlou

• v půlroce vycestovala s matkou do íránského Kurdistánu

• otec působil v kurdském odboji, roku 1957 čelil rozsudku trestu smrti

• rodina dostala azyl v Československu a do roku 1968 žila v Praze pod falešnými jmény

• roku 1973 byl Abdul Rahman Ghassemlou zvolen předsedou exilové Kurdské demokratické strany

• v roce 1976 československé úřady neprodloužily povolení k pobytu nejprve Míně, později zbytku rodiny

• Mina a její sestra Híva požádaly o azyl ve Stockholmu

• rodiče se přestěhovali do Paříže

• v 80. letech se Mína ve Švédsku vdala a vystudovala architekturu

• 13. července 1989 byl Abdul Rahman Ghassemlou při jednání s íránskou stranou ve Vídni zavražděn

• Mína se v roce 1992 přestěhovala zpět do Prahy

Mezi Prahou a Kurdistánem

 

Mína Norlin se narodila 19. dubna 1953 v Praze. O necelý měsíc později se její maminka, Helena Krulichová, vdala na íránské ambasádě za Abdula Rahmana Ghassemlou. Na fotografiích ze svatebního obřadu však Mínin kurdský tatínek chybí. Helena stojí před oddávajícím úředníkem s mužem, jehož rysy jsou středoevropské. Jeho jméno, Karel Jech, rovněž odpovídá tuzemské kulturní tradici. Vše se vysvětluje až ve chvíli, kdy začne Mina ve studiu Paměti národa vyprávět.

V květnu 1953 si vzal Abdul Rahman Ghassemlou svou ženu v zastoupení jedním z nejlepších přátel v tehdejším Československu. Učinil tak mimo jiné proto, že byl tou dobou osobně přítomen v odboji na území íránského Kurdistánu. Jeho kořeny byly pevně zapuštěny v zemi i národě, jenž v polovině 20. století, stejně jako dnes, nedisponuje autonomním územím ani akceptací ze strany okolních států. Rahmanův tatínek byl nicméně v íránském prostředí všeobecně uznávanou osobností. V meziválečném období se stal jedním z hlavních poradců šáha. Jeho slovo však mělo ve státním směřování výrazný vliv i později. Svědčí o tom i fakt, že jedno z údolí jižního Íránu nese dodnes název Ghassemlou.

Synové bohatého otce mohli mimo jiné vycestovat na studia do Evropy. Rahman této nabídky využil a po konci války odjel studovat Sorbonnu. Stejně jako řadu dalších levicových intelektuálů z pařížského okruhu, fascinovaly i jej zprávy o fungování zemí, které se nově ocitly pod vlivem Sovětského svazu. Na počátku padesátých let se tedy rozhodl do východního bloku vycestovat a pro tento účel si zvolil Československo. Po několika týdnech se v Praze seznámil se svou nastávající ženou Helenou, kterou si později vzal v zastoupení mimo jiné proto, aby se za ním mohla i s půlroční dcerou snáze dostat do Íránu.

Mina se v prvních letech svého života ocitla v prostředí Blízkého východu. O dva roky později se v Íránu narodila i její sestra Híva, a vše tak aspoň na chvíli vypadalo jako začátek stabilního zázemí. V roce 1957 však postupně vystupňoval tlak vůči hlavě rodiny, na kterou byl šáhem uvalen zatykač a trest smrti. V následujících hodinách se mu podařilo s manželkou i dcerami uprchnout ze země. Díky bývalé státní příslušnosti maminky Heleny se čtveřice exulantů rozhodla požádat o politický azyl v Československu, který jim byl také přidělen.

V prvních týdnech po návratu bydlela rodina v hotelu Evropa a později jí byl poskytnut byt v Žitné ulici. Společné soužití však opět netrvalo dlouho. Po necelém roce oba rodiče vycestovali do Vídně a na tamní irácké ambasádě se snažili vyřídit víza pro pobyt v Bagdádu. Děti svěřili na krátkou dobu do péče pražských přátel. Z výjezdu na několik dní se však pro obě dcery stala ztráta maminky a tatínka na deset měsíců. Mína dnes ví, že se její otec stal spolupracovníkem OSN na iráckém území. Celá akce však byla pravděpodobně motivována jeho neutuchající snahou přispět ke kurdskému odboji na opačné straně hranice.

Náhlý odjezd rodičů znamenal pro starší ze sester rok pobytu v dětském domově. Mladší Híva zůstala ve výchově u rodinných přátel. „Jednou přijela štíhlá a elegantní paní, která na mě mluvila persky. Vůbec jsem jí nerozuměla, protože jsem ten jazyk za tu dobu zapomněla. Instinktivně jsem couvala, ale zezadu mě vychovatelka pošťuchovala a nabádala, ať jdu k ní,“ vzpomíná Mína na rozpačité shledání s vlastní maminkou, které však mělo znamenat definitivní usazení celé rodiny v Praze.

 

Falešná jména

 

Rodina kurdského disidenta se koncem padesátých let nastěhovala do jednoho z prvních paneláků na sídlišti Petřiny. Byt, který jim byl přidělen Červeným křížem, se velmi rychle proměnil v centrum důležitých schůzek souvisejících se soudobou situací na hranicích Íránu, Iráku a Turecka. „Bylo to ilegální hnízdo íránských Kurdů. Já jsem to však tenkrát nevnímala. Dokonce si ani nepamatuji, že by nám o tom rodiče zakazovali mluvit s přáteli,“ říká pamětnice a dodává, že návštěvy otcových přátel a spolupracovníků ji v pozdějším věku omezovaly maximálně v nošení módních minisukní.

Příslušnost k odlišným tradicím a kultuře se výrazněji neprojevovala ani mezi spolužáky ve škole, do které Mína docházela. Dle svého vyprávění si pamatuje na jediný incident šikany spojený s jejím odlišným zevnějškem i zvyklostmi dodržovanými doma. Československá společnost však prý během šedesátých a sedmdesátých let reagovala na konfrontaci s kurdskou otázkou spíše netečně. Většina lidí, kterým pamětnice o Kurdistánu vyprávěla, často nepochopila ani úvod do celé problematiky. Pro bližší určení národnosti tedy často říkala, že je Íránka. To se však v chápání tuzemské společnosti transformovalo do povědomějšího pojmu Iráčanka.

K širší osvětě zapovězené problematiky v rámci Československa se později rozhodl přispět také tatínek Rahman, který v roce 1974 publikoval knihu Kurdistán a Kurdovia, jež vyšla ve slovenském Vydavatelství politické literatury. Jeho působení na místní akademické scéně však tímto počinem rozhodně neskončilo. Těsně po svém návratu totiž našel uplatnění jako pedagog na Vysoké škole ekonomické, kde později začala vyučovat i maminka Helena. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 došlo u Abdula Rahmana Ghassemlou k definitivnímu přehodnocení názoru na totalitní systém uzurpující si moc ve východní Evropě. Byt na Petřinách se tak nestal pouze centrem kurdského odboje, ale čím dál častěji hostil také místní disidenty či bývalé politiky, které počátek normalizace postavil mimo hru. Díky svému angažmá na VŠE se tedy Rahman pravidelně scházel třeba s Otou Šikem. Jeho upevňování názoru na vzniklou geopolitickou situaci nakonec vyústilo v podpis petice Dva tisíce slov.

Fakt, že v tomto textu nazýváme členy rodiny Ghassemlou jejich pravým příjmením, je prizma odpovídající dobovému odstupu, se kterým dnes můžeme celý příběh snáze chápat. Samotná Mina, jež je jeho vypravěčkou, však do svých patnácti let netušila, jak zní její rodné příjmení či jméno vlastního otce. Po útěku z Íránu v roce 1957 se čtveřice exulantů dostala do Československa na falešné pasy. Híva, Mína i jejich maminka Helena tedy žily až do roku 1968 v Praze s příjmením Kadhim. Tatínek Rahman se pro české úřady jmenoval Abbas Anvari. Vše se změnilo až ve chvíli, kdy měla pamětnice dostat první občanský průkaz. Nebezpečí, které rodině hrozilo díky íránskému zatykači na otce, se koncem šedesátých let zdálo zažehnáno, a tak se rodina rozhodla vrátit k původní identitě.

Společenské utužování poměrů na počátku sedmdesátých let se Míny dotýkalo jaksi okrajově. Červená barva jejího nově nabytého dokladu totožnosti prozrazovala, že v zemi svého dětství může pobývat, ale na zařazení do všeobecně povinných struktur nemá nárok. Z toho důvodu jí nikdo nenabídl ani vstup do Pionýra, ani do SSM. Podobně vnějšímu pohledu pak podléhaly i prověrky a souhlasy s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy, k jejichž podpisu byli často nuceni rodiče spolužáků. V roce 1975 udělala s dvouletým zpožděním maturitu a nastoupila jako geodetka do služeb Útvaru hlavního architekta města Prahy.

 

Občanství bez dokladu

 

„Pro mě to bylo jako malá smrt, protože jsem nechtěla odjet. Pořád jsem si myslela, že je to nějaké nedorozumění, že se vrátím. Šla jsem na československou ambasádu a žádala o vysvětlení. Oni mi podle nějakých paragrafů sdělili, že na něj nemám nárok,“ říká hořce Mína při vzpomínce na rok 1976, kdy jí tuzemské úřady odmítly prodloužit povolení k pobytu, a ona tak musela vycestovat do Stockholmu. Stejné to bylo i s její sestrou, která za ní po několika měsících přijela. Prahu nakonec opustili i rodiče, kteří se díky otcovu univerzitnímu angažmá na Sorbonně přesunuli do Paříže. Náhlá změna přístupu k pobytu exulantské rodiny na území Československa byla nejspíše zapříčiněna diplomatickým příklonem k šáhovu režimu, který stále ještě panoval v Íránu. Sám Pahlaví se v sedmdesátých letech několikrát ukázal na Pražském hradě a v roce 1977 rovněž obdržel Řád Bílého lva, což bylo přesně čtyři roky po Leonidovi Iljiči Brežněvovi.

„Nic jsem tam neměla ráda. Trvalo mi to dlouho. Trvalo to asi rok. Nelíbila se mi ani ta země a neměla jsem ráda ty lidi, i když byli skvělí. Je pravda, že žádný jiný stát by mě takto nepřijal, ale já jsem prostě chtěla být v Praze, v Česku,“ popisuje Mína své prvotní pocity ze života ve Stockholmu, kam se jí rovněž podařilo vycestovat na falešný pas zařízený otcem, tentokrát však irácký. Bylo to právě ono uvržení do nové, nepříjemné situace, které ji donutilo dohledávat podrobnosti životního příběhu svého tatínka. Díky tomu také zpětně zjistila, že jeho časté zahraniční cesty z Československa nepodléhaly pouze pozvání k přednáškám na univerzitách po celé Evropě, ale rovněž i politickému angažmá v Kurdské demokratické straně, jejímž předsedou se v roce 1972 stal. Svou rodinu však držel kvůli bezpečnosti stranou veškerého dění.

Po několika letech s přiděleným politickým azylem zažádala pamětnice také o švédské občanství. Problém nastal ve chvíli, kdy ji místní úřady požádaly, aby se zbavila toho íránského. Osmdesátá léta totiž v kontextu mezinárodního práva neumožňovala vlastnit dvojí státní příslušnost najednou. „Sebrala jsem tedy odvahu a šla na íránskou ambasádu. Pověděla jsem jim svůj problém, který spočíval v tom, že jsem tvrdila, kdo jsem, ale nemohla jsem to dokázat žádným papírem. Mluvil se mnou pracovník ambasády, který se mě vždy na něco zeptal a následně to odešel prodiskutovat za dveře. Nakonec to skončilo tím, že za mnou ten úředník přišel a řekl mi, že když nemám žádný papír na to, kdo jsem, a žádám o zrušení občanství bez dokladu, tak on mi jej bez dokladu odebírá,“ říká Mína a dodává, že ačkoliv zní celý příběh neuvěřitelně, na jeho konci bylo úspěšné získání státní příslušnosti.

Právě i díky tomu mohla pamětnice nastoupit na tamní architektonickou fakultu a vystudovat ji. Později také založila rodinu a postupně přivedla na svět tři syny. Několik týdnů po narození toho posledního se v létě 1989 viděla naposledy se svým tatínkem. Ten za rodinou jezdil na pravidelné návštěvy a jednou z nich měla být i ta červencová. Těsně po ní byl Abdul Rahman Ghassemlou pozván na velký sjezd sociálnědemokratických stran v USA jakožto oficiální představitel kurdského národa. Cestou na tuto akci se však zastavil ve Vídni, kam jej íránští diplomaté pozvali na schůzku, která v historii vztahu obou národů neměla v posledních desetiletích obdoby.

 

Vražda a návrat

 

„Říká se, že táta měl pocit, že se někam dostali. Ještě ten večer mu zavolali, že by s ním chtěli probrat další věci, a pozvali jej znovu na 13. července. Ukázalo se však, že to byla léčka, a všechny tři je povraždili. Byl tam zprostředkovatel mezi oběma stranami, táta a jeho spolupracovník,“ popisuje Mína náhlou ztrátu tatínka, který boji za svobodu kurdského národa přizpůsobil a nakonec obětoval svůj život. Oběma útočníkům se z místa činu podařilo utéct. První odletěl bezprostředně po události do Íránu, druhý z nich se ještě následující tři roky skrýval na místní ambasádě a do své domovské země se později rovněž dostal.

Pohřbu opozičního exulanta se v Paříži zúčastnilo přes pět tisíc Kurdů. Kondolenční zástupy nebraly konce a pamětnici v určitém okamžiku přišlo líto, že nemůže mít svého otce aspoň na chvíli pro sebe. Díky velkoleposti celého ceremoniálu však také paradoxně zjistila, jak byl pro ostatní Kurdy důležitý. Jeho zásadní postavení se promítlo i do pozdějších soudních sporů iniciovaných maminkou Helenou. S podporou kurdských právníků se dlouhá léta snažila o řádné prošetření vraždy svého manžela a celý případ se jí podařilo dostat až k soudnímu tribunálu v Haagu, který však svým finálním verdiktem celou událost zpochybnil s ohledem na nedostatek svědků.

Ve stínu otcovy smrti prožívala Mína také pád železné opony. Události sametové revoluce v Praze i celém Československu k ní doléhaly odcloněny osobní i rodinnou tragédií. Do země, ve které vyrůstala, se podívala až v roce 1992, poté co se zde jejímu manželovi naskytla pracovní příležitost. Pamětnice tenkrát příliš neváhala a motivovala svou rodinu k přesunu do Prahy. Při této příležitosti požádala tuzemské úřady o české občanství, které jí bylo bez problémů uděleno. Rychlost, se kterou byrokratický aparát požadavek zpracoval, ji zarazila.

Teprve po nějaké době objevila onu fotografii ze svatby svých rodičů, která se na íránské ambasádě odehrála v zastoupení otcova nejlepšího přítele. Uvědomila si, že v době samotného obřadu už byla několik týdnů na světě. Při svém narození tedy nabyla československé občanství, kterého se na rozdíl od své maminky nikdy nezřekla. Způsob, jímž jí tehdejší totalitní režim v roce 1976 vyhodil ze země, byl proto hrubým porušením úmluvy mezinárodního práva i vnitrostátní legislativy. „Dnes už je jedno, zda mě bezdůvodně vyhodili jako politickou azylantku, nebo jako občanku Československa. Myslím si, že obojí je v podstatě trestné,“ říká pamětnice a po chvíli dodává: „Cítím se jako česká Kurdka.“