Mína Norlin

„Já jsem tam přijela na irácký pas z Československa a tvrdila, že jsem Íránka. Neměla jsem však o tom u sebe ani jeden doklad, jenom ten falešný pas. Čekala jsem rok, než mi dají azyl, a po několika dalších letech jsem rovněž žádala o švédské občanství. Nebyl v tom tenkrát žádný problém, jenom mě u toho poprosili, abych se rovnou zbavila svého íránského občanství, protože v té době ještě nebylo povoleno mít dvě najednou. Sebrala jsem tedy odvahu a šla na íránskou ambasádu. Pověděla jsem jim svůj problém, který spočíval v tom, že jsem tvrdila, kdo jsem. Nemohla jsem to však dokázat žádným papírem. Mluvil se mnou pracovník ambasády, který se mě vždy na něco zeptal a následně to odešel prodiskutovat za dveře. Na můj vkus to tedy trvalo hodně dlouho, protože jsem tam tenkrát byla skoro hodinu. Tušila jsem, že vědí, kdo jsem, ale hráli se mnou hru na to, že to neví. To mi samozřejmě vyhovovalo, protože jsem nechtěla vstupovat do žádných politických konfrontací. Nakonec to skončilo tím, že za mnou ten úředník přišel a řekl mi, že když nemám žádný papír na to, kdo jsem, a žádám o zrušení občanství bez dokladu, tak on mi jej bez dokladu odebírá. Znělo mi to neuvěřitelně a potřebovala jsem o tom taky přesvědčit švédskou policii. Poprosila jsem ho tedy, aby mi na sebe dal kontakt a potvrdil jim to. Nevím, jak to nakonec dopadlo mezi policií a ambasádou, ale to občanství mi později dali.“

„Pro mě to bylo jako malá smrt, protože jsem nechtěla odjet. Pořád jsem si myslela, že je to nedorozumění, že se vrátím. První věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem šla na československou ambasádu a požádala je o vysvětlení. Oni mi podle nějakých paragrafů sdělili, že na něj nemám nárok. Přijela jsem tam s češtinou, ruštinou a trochou francouzštiny. Kolem mluvili všichni švédsky nebo anglicky a já jsem je prostě neměla ráda. Nic jsem tam neměla ráda. Trvalo mi to dlouho. Trvalo to asi rok. Nelíbila se mi ani ta země a neměla jsem ráda ty lidi, i když byli skvělí. Je pravda, že žádný jiný stát by mě takto nepřijal, ale to bylo moje vnitřní nastavení. Prostě jsem chtěla být v Praze, v Česku.“

„Když byl za námi ve Švédsku v osmdesátém šestém roce, tak si potřeboval prodloužit vízum. Byl tam tenkrát oficiálně jako můj host, takže jsme na policii museli společně. Tam jsem se dozvěděla, že vědí, kdo můj táta je a jaké má postavení. Na základě toho mu nabídli policejní ochranu. On ji odmítl a v nadsázce pronesl, že není Palme. Řekl to proto, že rok předtím byl Palme zastřelen na ulici ve Stockholmu, když šel z kina. Taky s sebou neměl ochranu. Je však pravda, že jsem si tehdy vůbec neuvědomovala, že táta žil nebezpečně.“