Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Olga Fialová (* 1927  †︎ 2018)

Chtěla bych, aby se dvacáté století neopakovalo

  • narozena 9. února 1927 v Praze

  • její otec Martin Rais, člen Petičního výboru Věrni zůstaneme, byl v letech 1942 až 1945 vězněn v Německu

  • otec po válce zastával funkci náměstka předsedy Osidlovacího úřadu a stal se architektem úředního odsunu německého obyvatelstva

  • od roku 1945 členka ČSSD, v květnu 1948 vstoupila do KSČ

  • 1946 – odmaturovala na gymnáziu ve Vodičkově ulici

  • školní rok 1946–1947 strávila ve Velké Británii

  • v roce 1949 se vdala za kunsthistorika Vladimíra Fialu

  • studia angličtiny a češtiny na FF UK nedokončila

  • v letech 1954 až 1957 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Mladá fronta

  • v roce 1960 nastoupila do Ústavu marxismu-leninismu, jehož činnost byla záhy převedena pod nakladatelství Svoboda

  • až do odchodu do penze spolupracovala na vydávání Marxových a Engelsových spisů, od roku 1984 knihy redigovala externě a také překládala z angličtiny

  • po sametové revoluci se podílela na obnově Masarykovy dělnické akademie a dlouhodobě působila v jejím výboru

Olga Fialová (roz. Raisová, narozena 9. února 1927 v Praze) jako dítě zažila narůstající řevnivost mezi Němci, Čechy a Slováky. Když jí bylo patnáct, jejího tatínka zatklo gestapo a nikdo nevěděl, zda se s ním znovu shledá. Komunistický režim, který zprvu podporovala, zklamal její naděje. Dnes své zkušenosti shrnuje do jediné věty. „Chtěla bych, aby se neopakovalo dvacáté století,“ říká Olga Fialová, pamětnice, jejíž příběh vypovídá o osudech celé jedné generace.

Intenzivně jsem vnímala sociální rozdíly

Z dnešního pohledu se léta první republiky jeví jako skvělé období českých dějin, Olga Fialová však nepřipouští žádnou idealizaci. Ačkoli pochází z rodiny bankovního úředníka a celý život strávila na Cibulce, která tradičně platila za čtvrť pro movitější občany, znala i děti z chudinských částí Prahy a odmala intenzivně vnímala sociální rozdíly i pevné oddělení společenských vrstev. „Všímala jsem si například toho, že v naší třídě seděly zvlášť děti z buržoaznějších čtvrtí a zvlášť děti z kolonie Hliník. Také na mě zapůsobilo, že když otec jedné spolužačky zahynul na fotbale – spadla na něj tribuna – ve třídě se o události mluvilo a spolužačku jsme litovali; pak ale umřela maminka holky z Košíř – a neřeklo se o tom ani slovo.“

Do pohraničí už jezdit nemůžeme

Olžini rodiče si dobře uvědomovali, jak důležitá je pro život v moderní společnosti znalost cizích jazyků; proto dbali na to, aby se jim Olga i její bratr Ivan začali učit co nejdříve. Do domácnosti přijali německé služebné, Olgu přihlásili do anglické mateřské školky a s oběma potomky podnikali výlety do Sudet.

„S otcem jsme jezdili na dovolenou na hory, do Krkonoš a na Šumavu,“ vypočítává Olga Fialová. „Ubytovávali jsme se v privátu, oběd jsme si dávali v restauraci, chodili jsme na túry a všechno bylo v pořádku. Pak ale přišel rok 1937 a my jsme zjistili, že do pohraničí už jezdit nemůžeme, protože protičeské nálady jsou příliš silné. Netýkalo se to jen vztahů Čechů s Němci: bydleli jsme u rodiny Gabertů, ve které se dva synové – jeden fašista a druhý sociální demokrat – hádali se tak strašně, že to bylo k nevíře. Namísto do Krkonoš jsme tedy jeli na Slovensko do Tater, jenže se ukázalo, že i Slováci jsou k Čechům velmi nepříjemní.“

Od roku 1938 tak manželé Raisovi trávili s dětmi léto raději v Čekanicích, v českém vnitrozemí. Politická situace se mezitím neustále zhoršovala, na konci září byla podepsána mnichovská dohoda a půl roku nato byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Německá okupace s sebou přinesla mimo jiné řadu nařízení a omezení pro židovské obyvatelstvo; ačkoli se žádná z těchto změn Olgy přímo nedotkla, nesla je velmi těžce. Z její třídy anglického gymnázia muselo odejít mnoho židovských spolužáků, a jak později zjistila, žádný z nich válku nepřežil. Na konci tercie byla škola zrušena a Olga přestoupila na gymnázium ve Vodičkově ulici.

Tatínek přežil jako jediný

Ne všichni byli ochotní se novým pořádkům přizpůsobit – bezprostředně po 15. březnu vzniklo několik odbojových organizací, mimo jiné Petiční výbor Věrni zůstaneme, do nějž vstoupil také Olžin tatínek Martin Rais. Petiční výbor Věrni zůstaneme navazoval na činnost Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a na petiční akci Věrni zůstaneme, měl vazbu na Dělnickou akademii a sdružoval především levicově smýšlející intelektuály z řad sociální demokracie a národních socialistů. V jeho čele stáli Karel Bondy, prof. Vojtěch Čížek nebo prof. Wolfgang Jankovec, s jehož rodinou se Raisovi přátelili.

V prvních letech okupace Výbor zajišťoval především spojení se zahraničním odbojem a na území protektorátu výrazně zasahoval do propagačních, sabotážních a diverzních akcí;[1] činnost Výboru však záhy odhalily nacistické orgány, policie rozkryla organizační síť a v letech 1941 až 1942 skupinu zlikvidovala.

Díky osobní statečnosti Martinových přátel se vyšetřovatelům nepodařilo získat přímé důkazy o jeho zapojení do Výboru, ve vyšetřovací cele však skončil i on – gestapo jej zatklo za pomoc rodinám stíhaných lidí. Raisovi posléze zjistili, že se tatínkův případ bude projednávat v Drážďanech, a dostali naději, že k němu bude soudce shovívavý; oproti berlínskému tribunálu, který provinilce často posílal na smrt, totiž ten saský vynášel mírnější verdikty. Předpoklad se naštěstí naplnil, Martin Rais byl odsouzen k odnětí svobody a v německém žaláři se dočkal osvobození.

Díky tomu, že Olžin tatínek výhodně investoval do akcií, rodina za války nestrádala. Za peníze, které maminka utržila prodejem cenných papírů, platila letní pobyty v Čekanicích; během zbytku roku na venkově nakupovala proviant a potraviny tajně převážela do Prahy.

Nicméně materiální dostatek Olze nemohl nahradit tatínka: nejenže se s ním nemohla vídat, ale i na pouhý dopis potřebovala zvláštní povolení. Tři léta věznění mezitím změnila tatínkův vzhled natolik, že jej po návratu Olga zprvu nepoznala.

Od rodiny se Martin Rais na přelomu května a června 1945 dozvěděl, že všichni dopadení přátelé z Výboru zahynuli; opět se však setkal se svou přítelkyní a spolupracovnicí Miladou Horákovou. Ta po válce krátce bydlela u své tchyně, sousedky Raisových, která jí ve válečných letech pečovala o dceru. Milada Horáková k Olžinu tatínkovi často chodila na návštěvu a spolu s ním působila v představenstvu Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých.[2]

Nevadilo nám překračovat německé mrtvoly

Když se 5. května v Praze rozhořely boje a rozhlas volal o pomoc, tatínkova odbojnost se probudila i v jeho dětech. „Povstání pro mě začalo tím, že můj čtrnáctiletý bratr chtěl jít stavět barikádu, ale matka byla zásadně proti, a tak ho raději zamkla,“ směje se Olga Fialová.

Na rozdíl od Ivana Olga doma nezůstala. Stala se svědkem toho, jak se mladí Pražané spontánně organizují a táhnou k motolským kasárnám SS. Povstalci byli špatně vyzbrojení a se zbraněmi dokonce ani neuměli zacházet – jeden muž si pohrával s puškou a namísto nepřítele postřelil svého spolubojovníka. Vzbouřenci pak měli to štěstí, že je od kasáren včas odklonili vlasovci; a než se Pražané stihli vrátit, esesáci byli pryč, patrně na cestě do amerického zajetí. „Na vlastní oči jsem viděla, jak po Plzeňské třídě hnali Němce, a když některý nemohl jít dál, zastřelili ho. Věřte tomu, nebo ne, nenávist k Němcům byla tak velká, že nám to nevadilo. Taky nám bylo úplně jedno, jestli jde o esesáky, nebo o vojáky wehrmachtu – to bylo pod naši rozlišovací schopnost.“

Ve všeobecném nadšení z blížícího se konce války se mladí lidé pouštěli do spousty nebezpečných akcí. Někdo například vybízel studenty, aby šli hlídat vysoké školy a bránili je před německou armádou; zcela neozbrojená Olga Raisová takto dostala na starost budovu UMPRUM na Starém Městě.

Paradoxně víc než vraždění zajatců mladou septimánkou otřáslo rozkrádání německého majetku. „Jakmile válka skončila, spousta ženských vtrhla do německých bytů a začala je rabovat,“ líčí Olga Fialová. „Nešlo o žádnou spodinu – byly to paní radové a důstojnické paničky, kterým jsem jako malá musela říkat ,ruku líbám‘. Znala jsem jednu Němku, maminku o rok starší spolužačky, která byla provdaná za Čecha; spolužačka byla vychovávaná česky, a i když její maminka česky dobře neuměla, na nás děti byla vždy nesmírně hodná. Ty ženské vtrhly i k ní, vyrabovaly jí byt, všechny věci nanosily do hospody U Ondrásů, na velikánský stůl tam naházely ubrusy, ložní prádlo i jiné věci. Viděla jsem, jak se ty baby o věci perou a přetahují. Byl to pro mě nepředstavitelný zážitek.“

Ještě že jsme je odsunuli

Na zbytek roku 1945 Olga vzpomíná jako na šťastnou dobu – její tatínek se stal náměstkem Miroslava Kreysy[3] a jednou ze čtyř hlavních postav Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, jako architekt úředního odsunu německého obyvatelstva dostal služební auto i řidiče a byl zván na prestižní akce.

Za třetí republiky Olze zkrátka nic nechybělo. Rodiče si dokonce mohli dovolit jí zaplatit studium na škole v Británii, kterou Dělnická akademie založila pro přibližně sto dvacet mladých Čechoslováků. Rok po maturitě (1946) se tedy Olga intenzivně učila anglicky, za studijní obor na Univerzitě Karlově si pak zvolila právě angličtinu a češtinu.

Otcovu práci v Osidlovacím úřadu Olga vnímala jako čistě organizační a stále je přesvědčená o tom, že vyhnání proběhlo v rámci možností dobře. „Nenávist k Němcům byla tak velká, že nám nevadilo překračovat německé mrtvoly. Byla jsem při tom, když se odsun pořádal, a říkala jsem si: ,Zaplať pámbu za to!‘ Dodnes si myslím, že je správné, že jsme Němce odsunuli.“

Život knižní redaktorky a překladatelky za komunismu

V době vládní krize patřil Martin Rais k levému křídlu sociální demokracie a během spojení ČSSD s KSČ podepsal slučovací přihlášku. V tomto ohledu Olga, taktéž členka ČSSD, otce předběhla – přihlášku do KSČ si podala už v květnu 1948. Některé probíhající změny přesto vnímala kriticky; jako studentka anglistiky a bohemistiky nesla nelibě například čistky na filozofické fakultě.

V roce 1949 se Olga vdala za kunsthistorika Vladimíra Fialu. Novomanželům se brzy narodila dcera, kvůli rodinným povinnostem Olga zanechala studia, po mateřské dovolené získala místo redaktorky v nakladatelství Mladá fronta a zaměřila se na angloamerickou literaturu.

Redakci tehdy tvořil mladý kolektiv a všichni kolegové byli komunisté. Ve svém prvním zaměstnání psala Olga Fialová posudky na zahraniční knihy a takto spoluurčovala, jaké tituly se objeví na československém trhu. Redakční a překladatelské zkušenosti získala nejen v nakladatelství samotném, ale také na odborných seminářích pořádaných Kruhem překladatelů.

Kolem roku 1956 se kvůli svým politickým názorům Olga stala v kolektivu nepohodlnou, a proto se po druhé mateřské dovolené na původní místo nevrátila. V roce 1960 nastoupila do Ústavu marxismu-leninismu, jehož činnost byla záhy převedena pod nakladatelství Svoboda.

V nakladatelství Svoboda Olga Fialová zažila sovětskou invazi i stranické čistky, ale ačkoli s intervencí vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasila, o místo nepřišla, pouze byla vyškrtnuta ze strany, její kariérní postup byl zastaven a jakékoli zvýšení platu zakázáno. Až do odchodu do penze pak Olga Fialová spolupracovala na vydávání Marxových a Engelsových spisů, od roku 1984 knihy redigovala externě a také překládala z angličtiny.

Velký zájem o její práci se dostavil po sametové revoluci, kdy prudce vzrostl zájem o překlady anglofonní literatury. Výrazně víc než na poli překladu se však Olga Fialová realizovala v obnovené Masarykově dělnické akademii, v jejímž výboru dlouhodobě působila.

[1] PÍČ, Radek. Protinacistický odboj na Žambersku 1939–1945. Brno, 2011. Bakalářská práce. FF MU. 11.

[2] ČÁSTOVÁ, Barbora. Svaz osvobozených politických vězňů v letech 1945–1948. Praha, 2014. Bakalářská práce. FF UK. 20–21.

[3] EPRAVO.CZ – Váš průvodce právem. [online]. [cit. 2015-09-02]. Dostupné z:http://www.epravo.cz/