Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zorica Dubovská, roz. Horáčková (* 1926  †︎ 2021)

• narozena 11. dubna 1926 v Praze

• zážitky z německé okupace Prahy

• 1944–1945 – nuceně nasazena v Praze ve firmě Wegena

• zažila osvobození Prahy

• sledovala průjezd vlasovců Smíchovem

• 1950 – promovala na Vysoké škole hospodářských věd

• 1955 – promovala na Filozofické fakultě UK

• 1958–1959 – Československé velvyslanectví v Indonésii

• od roku 1964 vedoucí Orientálního oddělení na Jazykové škole v Praze

• učila indonéštinu na FF UK v Praze

• zemřela roku 2021

Zorica Dubovská se narodila 11. dubna 1926 v Praze jako jediné dítě Ivana Horáčka a jeho ženy Marty, rozené Zahrádkové. Všichni v rodině jejího otce byli velcí vlastenci, dědeček byl advokát a pracoval jako právní zástupce hraběte Harracha. Svým dětem odmítl dát katolická jména. Ivan Horáček bojoval spolu se svými čtyřmi bratry v první světové válce, ze které se všichni vrátili živi a zdrávi. Samostatný československý stát pro ně byl odměnou.

První republika? To bylo hlavně nadšení!

První republiku Zorica Dubovská vnímá pozitivně. „Vládlo všeobecné nadšení, že jsme se zbavili Habsburků, moje babička například nechala ihned vypsat děti z katolické církve a přihlásila je do českobratrské církve. Lidem se pomáhalo, otec si třeba nechal napsat jeden dopis od pěti chudých žen, aby jim mohl všem zaplatit. Strýc byl advokátem v Chlumci nad Cidlinou a všechny chudé lidi zastupoval výhradně zadarmo.“

Dětství prožila Zorica Dubovská na pražských Malvazinkách, kde také navštěvovala obecnou školu v ulici Na Santošce. „V parku Santoška hrál jeden pán na harmoniku, když jsme šli kolem, otec mu pokaždé něco dal a prohodil s ním pár slov. Muž měl po měšťance dvouletou obchodní školu, a tak mu otec jednoho dne našel zaměstnání. Pán ale odmítl jeho velkorysost, že raději hraje v parku na harmoniku.“

Okupanti všechno pokazili

Po absolvování obecné školy nastoupila pamětnice na Městské dívčí reformní reálné gymnázium v Praze 16 v Husově ulici na Smíchově (dnes Drtinovo gymnázium). 15. března 1939 pršelo. „Když jsem šla ze školy, přijdu k Plzeňské ulici a vidím, jak akorát jedou němečtí vojáci.“ Vedlejší arcibiskupské gymnázium bylo zrušeno a přestěhováno do budovy dívčího gymnázia, to bylo přesunuto do malé školy. Dívky se učily na směny, protože dohromady se do budovy nevešly.

Za války byl nedostatek potravin, pamětnice si směla koupit maximálně pět deka salámu týdně. „Tatínek byl ale prozíravý, jak už byl v první válce. Udělal nám včas takové zásoby potravin, že jsme až do konce války otevírali jednu gulášovou konzervu týdně a pražili jsme si i vlastní kávu.“

Když byla Zorica Dubovská v septimě, přišel k nim na inspekci tehdejší ministr školství Emanuel Moravec. „Nejdřív jsme se naučily, jak ho máme pozdravit nacistickým pozdravem. Pak vstoupil do třídy s naší učitelkou češtiny a francouzštiny, všechny dívky vstaly, ale ani jedna tu ruku nezvedla. Odešli tedy oba znovu za dveře, znovu vstoupili a my jsme opět ani jedna ruku nezvedla! Také se nás ptal, co budeme dělat po maturitě. Chtěly jsme jít na vysoké školy a on na to, zda víme, že jsou české zavřené, že musíme na německou. Všechny jsme odpovídaly, že si počkáme, až budou ty české zase otevřené.“

Tatínek pracoval nejprve jako prokurista ve firmě Boskin (společnost na dovoz hovězích kůží, pozn.) a po krizi v letech 1933–1934 nastoupil do židovské společnosti Zemánek. Všichni Židé ve vedoucích funkcích tam mluvili německy, jen pan účetní Poláček česky. Po obsazení republiky všichni německy mluvící Židé včas utekli, zůstal pouze Poláček. „Tatínka lákali zpět do Boskinu, kde už však v té době měli tzv. trojhendra (německý důvěrník a kontrolor, pozn.). Otec nabídku odmítl, považoval to za kolaboraci s Němci, a raději se osamostatnil. Pan Poláček z firmy Zemánek tady zůstal a chodil s židovskou hvězdou. Když tatínek v roce 1941 zemřel, čekal před krematoriem, kam samo sebou nesměl. Když ho maminka viděla, utíkala k němu, aby mu poděkovala, že se s tatínkem přišel rozloučit. On se však rychle otočil a šel pryč, protože nechtěl maminku ohrozit tím, že by podala ruku Židovi. Válku nepřežil.“

Od totálního nasazení ke studiu jazyků

Do oktávy už Zorica Dubovská nenastoupila, místo toho se o prázdninách měla dostavit na magistrát, kde dostala určeno, kam se má od září hlásit na nucené nasazení. Byla přidělena do pražské firmy Wegena, která původně vyráběla dámské spodní prádlo (dnes Triola), za války se tam ale vyráběla křídla k letadlům a plynové masky. „Některé holky dělaly průvodčí v tramvajích, my jsme šly tři do Wegeny. Nedělaly jsme ve výrobě, ale tam, kde už se zkoušely hotové masky. Byl to německý podnik, mistrovou dělala frau Bezak, pražská Němka. Mluvila na nás česky, ale neoslovila nás jinak než ty kurva.“

Už v septimě začala pamětnice chodit na italštinu. S kamarádkou se ve Wegeně bavily italsky, aby jim pražské Němky nerozuměly. Do firmy však přišla jedna mladá holka z Berlína, která mluvila španělsky, a tak se rozhodly, že se naučí nějaký jazyk, kterému nebude nikdo rozumět. Koncem roku 1944 viděla pamětnice v kině reklamu na Orientální ústav. „Kurzy už v té době běžely, od 1. ledna otevírali pouze marockou hovorovou arabštinu. Tak jsme se přihlásily.“

1. května 1945 už lidé v Praze sundávali německé nápisy a 2. května pamětnice nešla do Wegeny, v Praze se stavěly barikády. „5. května jsem šla dolů na Smíchov a v obchodě Pařík na Štefánikově ulici měli schované československé praporky. Házeli je z půdy na ulici, každý si mohl vzít. Všude bylo plno lidí a Němci odjížděli z Prahy. Lidé na ně byli krutí, srazili je z motorky nebo jim natloukli. Ve Wegeně nám dělal dozorce pan Bonzio, starý hubený Němec, poručík a slušný pán. Když jsem se učila italštinu, vždycky mi dal propustku k lékaři, abych mohla jít na vyučování. Všichni hajzlíci Němci stihli po válce utéct, on zůstal, dláždil v Praze chodníky a lidé se do něj trefovali kamením.“ S kamarádkou Jiřinou Knížkovou viděly, jak přes Malvazinky táhnou zbytky armády generála Vlasova: „Měli takové stařičké vozy a malé koníky. Táhli ulicí Na Santošce nahoru na Václavku a tam se utábořili v jednom údolí.“

Skončila jsem u indonéštiny

Místo oktávy absolvovala Zorica Dubovská v létě 1945 pouze maturitní kurz a 15. září 1945 úspěšně složila maturitu. Milovala matematiku a chtěla jít studovat architekturu, ale nakonec vyhrála – z lásky k tatínkovi, komerčnímu inženýrovi – Vysoká škola hospodářských věd. V ročníku bylo asi 2000 studentů. Jeden spolužák, který ji znal z Orientálního ústavu, jí nabídl, zda by nechtěla studovat indonéštinu, že shání lidi do kurzu. „Hned jsem se přihlásila. Byl to tehdy vůbec první ročník indonéštiny u nás. Učil nás pan inženýr Ivan Hes, který před válkou řídil na střední Jávě cukrovar. Toho chlapce, co mi o kurzu řekl, jsem si později vzala za muže.“

Vysokou školu hospodářských věd vystudovala pamětnice bez potíží, jazyky ji však uchvátily. Hned v září 1950 se proto nechala zapsat na filozofickou fakultu, kde se ovšem nevyučovala indonéština. „Profesor Karel Petráček mě u přijímacího pohovoru přesvědčil, abych se nechala zapsat na klasickou arabštinu, že je to indonéštině podobné a má to na ni velký vliv. Následně jsem začala dělat obecný jazykozpyt, kde mě vedl vynikající profesor Vladimír Skalička. Miloval aglutinační jazyky, to jsou ty, co nemají skloňování ani časování. Indonéština je taky aglutinační jazyk, takže mi dal individuální studijní plán a já ji mohla studovat.“ Na základě toho se roku 1955 stala prvním diplomovaným člověkem z indonésistiky u nás.

Zorica Dubovská, tehdy již vdaná a s dítětem, dostala umístěnku na ministerstvo zahraničí. Její muž podepsal vstup do komunistické strany, ona nikoliv, a toto téma bylo mezi nimi častým prvkem rozporu. Přesto jí v roce 1958 nabídli místo na velvyslanectví v Indonésii. Nesměla však jako žena zastávat žádnou diplomatickou funkci, spravovala tam tedy veškerou administrativu a účetnictví.

Po válce mě lákali na různou spolupráci

Zorica Dubovská zastávala názor, že dokud nebude muset udělat něco, s čím nesouhlasí, bude pracovat i pro komunisty. Na velvyslanectví v Jakartě byla jediná, kdo nebyl ve straně. Měla však štěstí na kvalitní lidi, kteří jí vycházeli vstříc. Potíž byla jen s panem Máchou, který její nestrannost nemohl přenést přes srdce. „Dělal mi pořád problémy. Indonésie nikdy komunistická nebyla, takže třeba trval na tom, aby se mnou i do krámu šel vždycky nějaký straník, abych nemohla na ulici vést protistátní řeči. Také jsem se chtěla učit javánsky, ale chodit na přednášky mi nedovolil. Tak jsem si našla odborníka na javánštinu, ale ten pro změnu nesměl chodit za mnou. Nakonec mě učil na verandě obchodního oddělení, na kterou bylo vidět. Pan Mácha pak každé vyučování opravoval na dvorku celou dobu auto, abych byla pod dozorem.“

V té době už měla pamětnice šestiletou dceru Sabinu, kterou jí ale nedovolili vzít do Indonésie s sebou. Velvyslanec Jan Zítek po půl roce zařídil, aby poslali dítě z Prahy samotné. „Byl to skvělý člověk. Měla jsem z toho ohromnou radost, ale zároveň strach. Dcera byla na cestě týden, protože nikdo nechtěl vzít takhle malé dítě do letadla samotné, jen Air India. Nějaký diplomat ji odvezl na letiště, pak letěla z Prahy do Bombaje, tam se jí na čtyři dny ujali na konzulátu, než letělo další letadlo z Bombaje do Jakarty. Byla tam se mnou rok, učila jsem ji sama, ale do druhé třídy už musela nastoupit v Praze. Nedokázala jsem ji pustit na tu cestu zase samotnou, a tak jsem tam skončila taky a jela domů.“

Po návratu z Indonésie zařadili pamětnici do oddělení, kde by musela dělat propagaci, což odmítla. Nakonec začala učit ve večerní škole jazyky.

Komunisté ji však nepřestali lákat ke vstupu do strany. Indonésané měli v Praze na velvyslanectví školu a chtěli, aby učila jejich děti němčinu. Potřebovala k tomu souhlas ministerstva vnitra, o který zažádali sami Indonésané. Na ministerstvu pamětnici nabídli, že bude moci obdobně pracovat i na ostatních velvyslanectvích pod podmínkou, že je bude o všem informovat. Zorica Dubovská to odmítla, i když jí nabízeli nebývale vysoký plat.

Roku 1961 přišla nabídka z Barrandova, zda by nejela s filmovým štábem do Indonésie jako tlumočnice, protože tam natáčejí koprodukční film Akce Kalimantan. Zorica Dubovská souhlasila a po návratu začala učit v Jazykové škole (dnes Státní jazyková škola), kam ji Dr. Hendrych, vedoucí oddělení románských a orientálních jazyků, lákal již v roce 1959. V Jazykové škole setrvala až do roku 1984, přičemž v roce 1964 se stala vedoucí Orientálního oddělení.

Ústrky kvůli jejímu nestranictví nicméně pokračovaly. „Jedna moje kolegyně, členka strany, si zřejmě dělala zálusk na vedoucí místo. Přesvědčila proto ředitelku školy, že se nesmí vyučovat hebrejština, že to podporuje Židy. Já jsem byla samo sebou proti, co je to za nesmysl. Šla jsem na ministerstvo školství a k inspektorovi, který to zase povolil. Ta spolupracovnice ale tolik naléhala, že jsem raději odešla do důchodu.“

Na Jazykové škole nicméně učila až do roku 1990, pouze se vzdala všech vedoucích funkcí. V lednu 1990 byla zrušena Společnost Československo-indonéského přátelství. Zorica Dubovská neváhala, svolala všechny bývalé členy a založili Společnost přátel Indonésie, jejíž se stala předsedkyní. Roku 1991 jí nabídli, zda by nechtěla externě učit na filozofické fakultě. V roce 1992 se zde otevřel obor indonésistiky, pamětnice se stala garantem oboru a na fakultě učí externě dodnes.