Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Peggy Croydon roz. Štědrá (* 1930  †︎ 2020)

• narozena 9. září 1930 v Praze jako Peggy Štědrá

• otec žid, matka křesťanka, dvě dcery

• otec filatelista, jeho obchod živil rodinu

• 1939 obchod zabaven, rodiče se formálně rozvedli a nežili společně

• Peggy i její mladší sestra evidovány jako židovští míšenci

• cca 1942 otec povolán na práci v Panenských Břežanech

• cca podzim 1944 otec deportován do Osvětimi, kde zahynul

• podzim 1944 Peggy se vyhnula deportaci díky lékařskému potvrzení

• podzim 1945 Peggy se učila modistkou-kloboučnicí

• červenec 1949 svatba s Borisem Zidaroffem, bulharského původu

• prosinec 1949 emigrace přes Rakousko a Švýcarsko do Francie

• duben 1951 odjezd do Kanady

• v Kanadě vystudovala historii, pracovala jako učitelka

• 1968 emigrace sestry a její rodiny do Kanady

• od 2011 žila trvale v České republice

• zemřela v roce 2020

Druhou světovou válku, která definitivně rozdělila její českožidovskou rodinu, prožila Peggy Croydon, tehdy Štědrá, v Praze. Čekalo ji vyhození ze školy, nošení hvězdy a všechna protižidovská nařízení. Jako jedenácti- až patnáctiletá dívka obstarávala jídlo na černém trhu, odmítla nosit židovskou hvězdu, chodila tajně do kin a divadel s falešným průkazem. Ztratila dětství a s ním spojené zážitky, místo toho převzala povinnosti, které v normálních dobách zajišťoval její otec.

Dočasně šťastné dětství

Narodila se v Praze roku 1930 ve smíšené, českožidovské a zcela asimilované moderní rodině jako první ze dvou dcer. Její tatínek František Štědrý pocházel ze židovské rodiny, o níž rodinná legenda praví, že šlo o původně evangelickou rodinu, která po Bílé hoře raději přijala židovství než katolickou víru. Pro rodiče nehrála náboženská příslušnost žádnou roli. Paní Peggy vypráví: „S maminkou Miroslavou, křesťankou, se otec oženil po pěti letech známosti k nelibosti své matky, mé babičky, která doufala, že si najde počestnou židovskou dívku.“ Babička si prosadila alespoň to, že Peggy, prvorozená dcera, byla zapsána v židovské matrice – ostatně sama a bez vědomí rodičů na židovskou obec Peggin rodný list donesla. Nevědomky tak zasáhla do osudu vnučky víc, než mohla v tu chvíli tušit.

Peggy prožívala podle svých slov nádherné a šťastné dětství šest let, do doby, než do rodiny přibyla její mladší sestra. Narodila se v březnu 1936 a byla tak považována za židovskou míšenku. Rodinu Štědrých živil otcův koníček, filatelie, který se stal i jeho profesí – otci patřil obchod Filatelie v Nekázance a z příjmu z prodeje známek dokázala rodina velmi slušně žít. Koncem 30. let rodiče kvůli obavám a sledování vývoje v Německu uvažovali o emigraci, ale nakonec se kvůli mamince rozhodli zůstat.

Němci nám škodili i pomáhali

Skutečná změna situace přišla po nástupu nacistů k moci. Otci byl obchod brzy zabaven, děti prohlášeny za židovské míšence, Peggy vyloučena ze školy, museli se přestěhovat do menšího bytu. Vážnost situace jako první pochopila babička, otcova matka, která se brzy po příchodu Němců oběsila. Rodiče uvažovali kvůli rasovým zákonům o formálním rozvodu. Matka tehdy podnikla zvláštní návštěvu – šla s dcerami do Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo, aby se informovala, jak postupovat.

Peggy vzpomíná na návštěvu paláce takto: „Maminka, velice elegantní dáma, vešla do úřadu. Důstojník, jakmile viděl maminku, ihned vyskočil, políbil jí ruku a zeptal se, co chce. Ona řekla: ‚Já jsem vdaná za Žida a mám dvě děti.‘ Důstojník se zeptal, zda jsou pokřtěny. Maminka říkala, že ano, v roce 1936. On řekl, že jsme obě židovské míšenky a podle zákona jsou v rodině tři Židé proti matce. Pak se na maminku podíval a zeptal se: ‚Madam, jste si jistá, že ty děti jsou od toho Žida?‘ Maminka se rozčílila, popadla kabelku a odešla. Když přišla domů a líčila otci, co se stalo, tak tatínek se na ni podíval a řekl: ‚Víš, ten gestapák ti řekl, co musíme udělat. My se musíme rozvést a najít někoho, kdo řekne, že je otcem našich dcer.‘“

Rodiče se skutečně formálně rozvedli a zahájili řízení o určení otcovství. Paní Peggy připomíná odvahu manžela matčiny přítelkyně, který byl ochoten přihlásit se k otcovství obou dívek. Proces o určení otcovství trval déle než rok a nakonec nebyl dokončen, jelikož podle krevních testů bylo zřejmé, že fiktivní otec otcem není. Rodiče žili odděleně, maminka se musela kromě osobních těžkostí vyrovnávat i s udáními ze strany závistných a kolaborantských sousedů. „V jakýchsi nacistických novinách vyšel denunciační článek o mamince, že prý žije ze židovských peněz. Tehdy se jí zastal náš německý soused Josef Apple, sám nacista, a šéfredaktorovi novin pohrozil, aby už nikdy naši rodinu nezmiňoval,“ vzpomíná paní Peggy a dodává důležitou věc pro svůj osud: „Všichni, kdo nám pomohli, byli Němci, a všichni, kdo nám uškodili, byli také Němci.“

Chci mluvit s jedním Židem

Tatínek žil oficiálně jinde, ale s rodinou se tajně dál scházel ve vile patřící rodinnému příteli. Pracoval na stavbě silnic a později, pravděpodobně na jaře 1942, byl nasazen na práci na statek v Panenských Břežanech, kde skupina židovských vězňů vykonávala různé práce pro rodinu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Peggy se tam s ním jednou setkala: „Jela jsem do Břežan na kole. Dojela jsem ke strážním budkám a povídám strážci: ‚Ich möchte mit einen Juden sprechen. Er ist mein Vater.‘ Dívali se mě dost divně, ale zavolali svého velitele. Ten mi skutečně povolil setkání s tatínkem, mluvila jsem s ním asi půl hodiny. Možná proto, že jsem tak dobře mluvila německy, mi ten velitel na odchodu řekl, že každou neděli berou vězně někam k vodě, k řece nebo rybníku, a abych to vyřídila mamince a dále i ostatním ženám, že tam mohou přijít a setkat se s muži.“

Peggy s maminkou tehdy otce pravidelně navštěvovaly díky benevolenci tamního velitele přibližně od jara do podzimu. Pravděpodobně šlo o rok 1943, možná i 1944 – přesnější chronologii je těžké spolehlivě ověřit, paní Peggy tehdy bylo maximálně 14 let.[1] Otec byl na podzim 1944 deportován do Osvětimi, kde zahynul. Ještě mu stihli poslat prostřednictvím bývalé služebné několik balíčků s jídlem, které ale, jak po válce zjistili, tatínek nedostal.

Kromě občasných návštěv tatínka se válečná léta paní Peggy spojují s častými udáními ze strany sousedů, kteří zašli tak daleko, že maminku obvinili z toho, že dcery prodává. Mnohem závažnější věc, například že Peggy nechodí do školy, jim vůbec nepřišla divná. Vzpomíná, že nacházeli pomoc a zastání u zmiňované německé rodiny sousedů Applových. Peggy nenosila hvězdu, kterou měla být jakožto židovská míšenka označena, navíc si s pomocí bramborového tiskátka vyrobila falešný průkaz a chodila do kina a divadla. Čile vyměňovala věci na černém trhu, měla talent sehnat to, co jiní chtěli a potřebovali. Riskovala a často na sebe upozorňovala – například si nechala ušít výrazný skotský kostým z látky, kterou našla u maminky, a navštívila v něm filmové představení: „Vešly jsme s maminkou do kinosálu, kde bylo plno válečných německých invalidů. Ti se na mě obdivně dívali, ale sestra, která je doprovázela, volala, že je to provokace. Oni se mě zastali, viděli dívku, které to sluší v kostýmu, byť v barvách válečného nepřítele,“ usmívá se dnes paní Peggy.

Do transportu ne

Na podzim 1944, po dovršení 14 let, dostala Peggy předvolání k transportu do Terezína. I tehdy pomohl rodinný známý, německý dětský doktor Hlavatschek. Vystavil pro Peggy potvrzení, že není kvůli zápalu plic schopna deportace, a bylo jí povoleno zůstat. Paní Peggy je přesvědčena, že unikla jisté smrti, podle jejích pozdějších zjištění měl transport zamířit do vyhlazovacího tábora.

Do konce války pak zůstala v Praze, na přechodnou dobu po bombardování Prahy na jaře 1945 se jí ujala německá rodina Applových, která dívku ubytovala ve své vile na venkově. Domů se Peggy vrátila v květnu 1945, v posledních dnech války – ještě stihla s maminkou zásobovat partyzány, kteří bojovali při Pražském povstání, a pak prožít euforii ze svobody.  

Předčasné osamostatnění mělo pro Peggy i nutné důsledky – nebyla už ochotná podřídit se matčině autoritě, byla si vědomá toho, že se o sebe dokáže postarat a vymínila si na mamince uznání plnoletosti. „Řekla jsem mamince, že pět let jsem se starala o ni a sestru, a výměnou za to chci samostatnost se vším všudy. Od té doby jsem se řídila sama sebou a ne maminčiným rozhodnutím,“ vypráví paní Peggy. Také přiznává, že po přestálém podvědomém strachu z odhalení, hrozby deportace, v ní zůstal pocit ohrožení a nedůvěry k lidem.

Politické směřování Československa jí nevyhovovalo – díky otcovu bratranci Vladimíru Štědrému, novináři a spisovateli, který přežil válku ve Velké Británii, věděla, že v Evropě nebude klid. „Po zkušenostech z války jsem věděla, že už nikdy nechci, aby mi někdo říkal, co můžu a co nesmím. A tady to vypadalo, že to přesně tak bude,“ vysvětluje paní Peggy.

Chtěla jsem žít po svém

Peggy měla plán vyučit se řemeslu, naučit se jazyky, vdát se a emigrovat. Vyučila se modistkou a seznámila se s Borisem Zidaroffem, kadetem Královské vojenské akademie, původem z Bulharska, za něhož se v létě 1949 provdala. Díky známému, jenž pracoval u tajné policie, dostala upozornění, aby emigrovala nejpozději do konce roku 1949. „S manželem jsme odjížděli na Vánoce 1949, jako do Bulharska na svatební cestu. Z Maďarska jsme ale odjeli vlakem do Rakouska a odtud do Švýcarska, do Basileje ke známým. Ti nás převezli na francouzské hranice, odkud jsme se pak dostali do Paříže,“ líčí svou cestu do emigrace paní Peggy.

Po roce a půl ve Francii odjeli na jaře 1951 do Kanady. V roce 1956 si změnili příjmení na Croydon. Oba s manželem začínali v nové zemi od začátku, Peggy si postupně doplnila vzdělání a vystudovala historii. Pracovala jako učitelka a v Kanadě žila šedesát let.

V roce 2011, několik let po manželově smrti, se Peggy Croydon natrvalo vrátila do Prahy. Bydlí nedaleko Národního divadla, které často a ráda navštěvuje. „Vzpomněla jsem si, jak jsem se pokaždé bála za války, když jsem chtěla koupit lístky do divadla. Musela jsem vždy prodavačce něco strčit pod pultem a shánět na černém trhu to, čím bych si lístky zajistila. Ten pocit strachu se ještě někdy projeví i po tolika letech,“ přiznává paní Peggy Croydon. 

[1] Terezínská pamětní kniha eviduje tři transporty do Terezína z Panenských Břežan: JB I (15. září 1942), JB II (21. října 1942) a JB III (1. prosince 1942), transporty do Panenských Břežan se nalézt nepodařilo. Františka Štědrého, otce paní Peggy Croydon, eviduje Terezínská pamětní kniha jako deportovaného z Prahy do Terezína 22. prosince 1944, deportován z Terezína do Osvětimi, kde zahynul, byl 29. září 1944. Je tedy pravděpodobné, že celý rok 1943, možná až do deportace do Osvětimi na podzim 1944, pracoval v Panenských Břežanech.