„Když jsem dostala dopis, tedy maminka ho dostala, že se musím někde dostavit, tak běžela k Lavatschkovi. Lavatschek řekl: ‚Peggy nemůže jít. To by byla smrt.‘ On určitě něco věděl. A napsal dopis, což je velká ironie, že já nemohu se dostavit na to místo, kde byl ten sběr, já už si to nepamatuju, jelikož mám zápal pohrudnice. Já to nacházela ještě jako dítě trochu ironické, že Němci řekli: ‚Samozřejmě, ona musí zůstat doma, až se vyléčí.‘ A přitom všechny ty děti šly rovnou do plynových komor. To nám pak řekli, že všechny tyhle děti šly rovnou dál a byly zničeny.“
„Já si pamatuji, že jsme šly takové kulaté schody dolů do sklepa. To jsem měla strach. Tam ale byl úřad, důstojník, který ihned vyskočil, jakmile viděl maminku, políbil jí ruku, klepnul si nohy k sobě – to byla reakce všech Němců, když viděli maminku. Zeptal se, co gnädige Frau chce. Ona řekla: ‚Já jsem vdaná za Žida.‘ Tak on si sednul, řekl jí, aby si sedla. Že má dvě děti a on se zeptal, zda jsou pokřtěny. Maminka říkala: ‚Ano.‘ ‚Kdy?‘ ‚36.‘ On řekl: ‚To je židovský Mischling,‘ a díval se na mě. Maminka říká: ‚Ano.‘ On: ‚A ta druhá? To druhé dítě?‘ ‚To je taky holčička, ale ta se narodila v březnu 36.‘ ‚Židovský Mischling. Podle zákona jsou u vás tři Židi proti vám.‘ Pak se na ni podíval a řekl: ‚A madam, jste si jistá, že ty děti jsou od toho Žida?‘ Maminka se rozčílila, popadla kabelku, řekla: ‚Peggy, nenechám se urážet,‘ a odešla. Když přišla domů, tak tatínek se na ni podíval a řekl: ‚Víš, ty jsi ale blbounek. Ten Němec ti řekl, co musíme udělat. My se musíme rozvést a my musíme najít někoho, kdo řekne, že je otec.‘“
„On zavolal tatínka, nechal nás mluvit asi půlhodinu, musím říci, že tatínek vypadal velmi dobře, jelikož pracoval venku, a můj tatínek nikdy nebyl na přírodu. Takže byl opálený a vypadal dobře, asi sem tam snědli něco z přírody. Ten vedoucí mi řekl, já nevím, jestli mi to řekl, protože jsem mluvila tak dobře německy, já jsem mluvila s takovým rakouským akcentem, nebo prostě byl dobrý člověk – on byl dobrý člověk, to se ukázalo později –, ale on řekl, abych řekla mamince, že v neděli berou ty Židy k nějaké vodě. Já už nevím, já neznám český zeměpis, nevím, jestli je tam jezero nebo řeka, ale bylo to někde u vody, to si pamatuji. V neděli odpoledne tam brali ty pracující a řekl, abych řekla mamince, aby ta to řekla ženám ostatním, že můžou přijít a že můžou mít styk. Takže já bych řekla, že celé léto, až do zimy, tatínek viděl maminku a já jsem s ní jezdila.“
„Tenhle mladík, já nevím jeho jméno, ten mě jednou zastavil a řekl: ‚Peggy, ty chodíš do americké informační služby na Národní třídě.‘ Já říkám: ‚Ano, já si tam vypůjčuju knihy.‘ Poněvadž já jsem se rozhodla odejít a já jsem přestala číst a psát česky a jsem se úplně věnovala angličtině. On řekl: ‚Já tě chci varovat. Poněvadž my fotografujeme lidi, co tam chodí.‘ To byla první taková studená sprcha. Podruhé, druhý případ byl, on ke mně přišel, to bylo nějak koncem léta 1949, a řekl: ‚Peggy, ty chceš odejít. Musíš odejít do konce 1949. 1950 se zavřou hranice.‘ Za což mu jsem velmi vděčná.“
Peggy Croydon, rozená Štědrá, přišla na svět 9. září 1930 v Praze jako první ze dvou dcer. Otec František Štědrý pocházel ze židovské rodiny, matka Miroslava Kotková, provdaná Štědrá, byla křesťanka. Rodinu živil otcův obchod se známkami. Před začátkem války rodina uvažovala o emigraci, nakonec se rozhodli zůstat. Po zavedení takzvaných norimberských zákonů byl otcův obchod arizován a obě dcer byly prohlášeny za židovské míšenky. Rodiče se fingovaně rozvedli a nežili společně. Otec byl – pravděpodobně na jaře 1942 – povolán na práci na statku rodiny Heydrichovy v Panenských Břežanech, kde ho Peggy s matkou navštěvovaly. Během války se Peggy starala o matku a sestru, především sháněla potraviny. Sama měla po dovršení 14 let nastoupit do transportu do Terezína, díky potvrzení od známého lékaře se deportaci vyhnula. Otec byl – pravděpodobně na podzim 1944 – deportován do Osvětimi, kde zahynul. Po skončení války se Peggy vyučila modistkou, v červenci 1949 se vdala a s manželem, který byl bulharského původu, v prosinci 1949 emigrovala přes Rakousko a Švýcarsko do Francie. Po roce a půl v Paříži se v dubnu 1951 vystěhovali do Kanady. Tam později vystudovala historii, pracovala v rozhlase a poté jako učitelka. Do Kanady v roce 1968 emigrovala také mladší sestra s rodinou. V Kanadě žila do roku 2011, kdy se definitivně vrátila do České republiky. Zemřela v roce 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
