„[Máma když uslyšela, co se děje v Českém Malíně toho třináctého], tak měla šílenej strach. Chytla mě za ruku a hned ještě do toho hořícího Malína jsme šly hledat bráchu. Jenže my jsme ho v tom Českém Malíně nenašly, takže jsme se s maminkou vydaly do toho Ukrajinského Malína. Tam jsme ho našly ve škole. To byl taky zážitek, že se mi zvedá žaludek, když si na to vzpomenu... Máma, když viděla bráchu ležet na zemi s rozbitou hlavou, tak omdlela a já jsem nevěděla, co mám dělat. Mně z toho bylo tak zle, ale nevěděla jsem, jestli mám mámu křísit, nebo brečet nad bráchou. Pak už zas nevím, jak to bylo. Maminčin bratr, který bydlel v Knerutech, což byla vesnice asi kilometr vzdálená od Malína, tak tam přijel na žebřiňáku pro toho bráchu, naložil ho a odvezl nás k němu na dvůr. Tam maminka bráchu omyla, očistila a já jsem na to všechno hleděla. Pochovali jsme ho rychlovkou v těch českých Knerutech. Spěchali jsme, protože jsme se báli, že Němci můžou zaútočit i na Kneruty.“
„Nic neprovedli. Odevzdávali dodávky, jaké se tehdy odevzdávat měly. Nějaké obilí, nějaká drůbež a tak dále. Takže vyhověli Němcům a neměli důvod se bát, proto většina z nich zůstala doma, ale Němci je vyhnali z domů na náměstí a potom je rozdělili na ženy a děti a muže. Děti a ženský hnali do Ukrajinského Malína, do kostela je zavřeli, polili to benzinem a zapálili. Muže hnali do Ukrajinského Malína. Zavřeli je do školy, polili benzinem, zapálili a hodili tam granáty. Ale muži, kteří byli trochu fyzicky schopní, tak roztřískali okna a utekli. Hned za školou byl veliký lán pšenice, kde byly vysoké třešňové stromy. Nějaký pan Uhlíř byl těžce zraněný a simuloval smrt. Pomazal se krví, Němci u něj byli, kopali do něj a mysleli si, že je mrtvý. Nějak se mu podařilo, nevím jakým způsobem, ale zachránil se. Můj brácha, protože měl osmnáct roků, tak byl šikovnej kluk, tak utekl taky tím oknem. Plazil se v té pšenici. Jenomže Němci seděli s kulometama i na stromech, viděli ho, jak se plazí, tak stříleli. Dostal ránu do zátylku a vytrhlo mu to tady kousek čela, takže mu byl vidět mozek. To si pamatuju, to jsem totiž viděla.“
Libuše Nidetzká se narodila 28. září 1933 v obci Suchowce (ukrajinsky Sukhivtsi) v gubernii Dubno na Volyni rodičům Justýně a Vladimíru Čechovým. V obci rodina vlastnila menší hospodářství a mlýn. V roce 1941 zemřel otec. Justýna Čechová tak zůstala sama se dvěma dětmi, a stala se tak snadným terčem pro různé ozbrojené skupiny mužů pohybující se po kraji. V březnu 1943 se z obav o život svůj i svých dětí rozhodla přestěhovat k příbuzným do Českého Malína. Jenže o čtyři měsíce později, 13. července 1943, Český Malín obsadili němečtí vojáci. V obci rozpoutali nepředstavitelné peklo, při němž zastřelili a upálili 374 Čechů. Justýna Čechová se svou desetiletou dcerou Libuškou přežily jen shodou náhod. Následující den ale musely pohřbít svého osmnáctiletého syna, respektive bratra Vladimíra. Ten den v Českém Malíně nacisté zavraždili také strýce a tetu pamětnice Bedřicha a Marii Činkovou, sestřenici Marii Cimalovou a jejího jednoročního syna Jindřicha. Libuše s maminkou pak pět měsíců žily u příbuzných ve vedlejších Knerutech, než se přestěhovaly do Podhájců na hospodářství Josefa Uhlíře, za něhož se matka vdala. V roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se v Novém Malíně. V roce 1954 se pamětnice provdala za Otta Nidetzkého. Po absolvování lékařské fakulty v Olomouci pracovala jako zubní lékařka ve Vizovicích, kde také s manželem do roku 1966 bydleli a kde se jim v letech 1955 a 1960 narodila dcera Libuše a syn Jiří. Po smrti Josefa Uhlíře žila maminka sama v Novém Malíně a právě kvůli ní se rodina Nidetzkých přestěhovala do jejího domu. Pamětnice pak jako stomatoložka pracovala v dětském zubním oddělení v Šumperku a poté až do penze jako zubní lékařka pro zaměstnance Československých státních drah. V době natáčení v roce 2024 byla posledním žijícím svědkem tragédie v Českém Malíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
