Ing. Anh Tuan Nguyen

„Těžko jsem si zvykal, protože to [Snina] bylo malé městečko. Měl jsem pocit, že všichni na mě mají nalepené oči, že mě všichni pomlouvají. Necítil jsem se dobře. Pořád jsem se chtěl vrátit do Polska, něco vymyslet, ale neměl jsem šanci. Neměl jsem tam bydlení, rodinu, nic. Poláci by mi pomohli, ale neměl jsem základ, abych tam mohl být. Ta Snina mě ubíjela. Byl jsem psychicky na dně z toho, kde jsem se to ocitl. V Polsku to bylo úplně fantastické a najednou takový strašný socialismus. To jsem si předtím ani nepředstavoval. Všude červené plakáty. Cítil jsem se jako v ruské škole, kde jsme také nic jiného neviděli. Chtěl jsem se mermomocí dostat ze Sniny pryč.“

"Hledal jsem únik. Do té doby byli mými kamarády Maďar, Bulhar, spousty Poláků, a najednou mi řeknou - nesmíš se s nimi kamarádit. Nemohl jsem se s tím srovnat. Měl jsem blíž k Evropanům než k vietnamské mentalitě. Od dětství jsem žil ve Varšavě. Vietnamskou zásobu slov jsem měl omezenou na to, co jsem slyšel od tatínka a maminky, nechodil jsem do vietnamské školy. Občas jsem se s Vietnamci těžko dorozumíval a oni se mi za to vysmívali. Nerad jsem s nimi někam chodil. Nejsem sportovní typ a nechtěl jsem s nimi ani hrát fotbal. Hledal jsem únik, jak s nimi nebýt. V tu dobu jsem objevil skupinu vietnamských rebelů. Měli dlouhé vlasy a nosili zvonové kalhoty."

„Když jsem šel na vysokou, dali mi podmínku, že nesmím chodit do kina, že se nesmím stýkat s cizími přáteli, jen s Vietnamci, a že musím chodit na setkání nebo soustředění s vietnamskými studenty. Kontrolovali nás. Jestli chceme jít do kina, musíme být dva nebo tři vietnamští kamarádi, abychom mohli společně posoudit, jestli je ten film politicky správný nebo ne. Musel jsem s nimi chodit hrát fotbal a oni se také v podstatě nesměli stýkat s jinými národnostmi, i když to byl [Polsko] bratrský socialistický stát. Všechno se to považovalo za špionáž nebo něco takového.“