„Když jsem se vrátil do Vietnamu, bylo příjemné setkat se s mladším bratrem, se kterým jsem prožil celé dětství. Potkal jsem se ale také se sourozenci, které jsem neviděl třicet let. Vybrečeli jsme se na rameni, povídali jsme si, co jsme zažili. Bylo strašně dojemné slyšet, co prožili. Bylo mi z toho do pláče. Žili různě u příbuzných, protože rodiče byli v cizině. Přišli třeba ze školy a neměli co jíst. Museli utíkat kvůli bombardování. Měli strašně těžký život. Litoval jsem toho, že jsem měl takové štěstí být v Polsku, zatímco oni museli doma tolik vytrpět. Když zemřel otec, dostal jsem se do takových depresí, že mi Majka [manželka] dohodla psycholožku. Zkusil jsem tam jít ze zvědavosti. Otevřela mi oči. Ze začátku jsem nechtěl nic moc říkat, potom jsem se pomalu otevřel a ona mi řekla, že mám syndrom vězně z koncentračního tábora. Že lituji, že jsem přežil a ostatní nepřežili.“
„Těžko jsem si zvykal, protože to [Snina] bylo malé městečko. Měl jsem pocit, že všichni na mě mají nalepené oči, že mě všichni pomlouvají. Necítil jsem se dobře. Pořád jsem se chtěl vrátit do Polska, něco vymyslet, ale neměl jsem šanci. Neměl jsem tam bydlení, rodinu, nic. Poláci by mi pomohli, ale neměl jsem základ, abych tam mohl být. Ta Snina mě ubíjela. Byl jsem psychicky na dně z toho, kde jsem se to ocitl. V Polsku to bylo úplně fantastické a najednou takový strašný socialismus. To jsem si předtím ani nepředstavoval. Všude červené plakáty. Cítil jsem se jako v ruské škole, kde jsme také nic jiného neviděli. Chtěl jsem se mermomocí dostat ze Sniny pryč.“
"Hledal jsem únik. Do té doby byli mými kamarády Maďar, Bulhar, spousty Poláků, a najednou mi řeknou - nesmíš se s nimi kamarádit. Nemohl jsem se s tím srovnat. Měl jsem blíž k Evropanům než k vietnamské mentalitě. Od dětství jsem žil ve Varšavě. Vietnamskou zásobu slov jsem měl omezenou na to, co jsem slyšel od tatínka a maminky, nechodil jsem do vietnamské školy. Občas jsem se s Vietnamci těžko dorozumíval a oni se mi za to vysmívali. Nerad jsem s nimi někam chodil. Nejsem sportovní typ a nechtěl jsem s nimi ani hrát fotbal. Hledal jsem únik, jak s nimi nebýt. V tu dobu jsem objevil skupinu vietnamských rebelů. Měli dlouhé vlasy a nosili zvonové kalhoty."
„Když jsem šel na vysokou, dali mi podmínku, že nesmím chodit do kina, že se nesmím stýkat s cizími přáteli, jen s Vietnamci, a že musím chodit na setkání nebo soustředění s vietnamskými studenty. Kontrolovali nás. Jestli chceme jít do kina, musíme být dva nebo tři vietnamští kamarádi, abychom mohli společně posoudit, jestli je ten film politicky správný nebo ne. Musel jsem s nimi chodit hrát fotbal a oni se také v podstatě nesměli stýkat s jinými národnostmi, i když to byl [Polsko] bratrský socialistický stát. Všechno se to považovalo za špionáž nebo něco takového.“
Anh Tuan Nguyen se narodil 4. července 1957 v Hanoji v Severním Vietnamu. V roce 1962 odjel s rodiči do polské Varšavy, kde otec získal místo v diplomatických službách. Pamětník tam chodil do sovětské školy pro cizince. Poté studoval elektrotechniku na varšavské polytechnice. Čelil problémům a nátlaku na návrat do Vietnamu kvůli vztahu s Evropankou, slovenskou dívkou Márií, který byl z pohledu vietnamské ambasády nežádoucí. Byl vyloučen ze školy. Přivydělával si malováním ikon a portrétováním turistů na ulici. Kolem roku 1980 se s ženou a dcerou odstěhoval do Československa. Rodina žila ve východoslovenském městě Snina a poté v Bratislavě. Dálkově dokončil studia elektrotechniky a pracoval jako počítačový technik v automobilce. Po roce 1989 se začal živit malováním portrétů na Karlově mostě. Přestěhoval se do Prahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
