Marie Neumannová

„No tak tehdy, si vzpomínám, ona tak to i potom říkala, že si vyhledala vždycky v kupé nějakýho oficíra fešáka. To jich tam jezdilo poměrně dost. Aby něco převezla, tak si sedla do toho kupé a dělala prostě tak, aby on se jí zeptal na něco nebo tak. Tak se potom dali do hovoru, ona německy uměla perfektně, protože jezdívala do Vídně za svojí tetou, babiččinou sestrou. Ta zase tam uklízela kdysi židovské rodině. Tam bylo našich Čechů ve Vídni strašně moc. I řemeslníků a uklízeček a opatrovnic různých. No tak maminka tam na prázdniny jezdila, tak se naučila německy, teda vídeňsky přímo. No a tak když jela do té Vídně, nebo z té Vídně spíš, tak si sedla do kupé, kde byl oficír, aby potom mohla převést ty věci, nějakou tu tašku. Tak mě za ruku, nějakou taštičku a galán vzal tašku. A oni nebyli prohlíženi. Prošli prostě takhle. No a tam se rozešli a bylo to.“

„Tatínek dostal byt docela velice slušný, třípokojový, s koupelnou, teplou vodou, měl tam bojler, s dvěma balkony v prvním patře. A bylo to ulice Úprková číslo šest. Silnice a hned chodník a hned zahrada naproti našim oknům a balkonům. A tam byly tři vilky, dá se říct domky, který zabrali Němci, a bylo tam Hitlerjugend. Do patnácti let, menší, měli jenom dřevěný kudly, takhle u pasu, ale ti větší už mohli střílet. Protože maminka byla v tom Hodoníně velkou sokolkou. Ale při tom, když přišli Němci, tak si rozebrali nějaké věci na úschovu. Ona si vzala kuželky a míč. Ten míč byl kožený, vevnitř byla duše. A my jako děcka jsme si ho chtěli vzít, ale maminka nedovolila, že to není naše. No ale jednou jsme si to vzali. Ten míč se musel nejdřív nafouknout, vrazit to do té kůže. A šněrovalo se to jako boty, ten míč. Jehlu jsme na to taky měli, aby se kůže, tkanička dá se říct, aby se neprotrhla, tak se sešívala. A v Hodoníně byly trávníky, taky vám to pak ukážu, který Němci dali příkaz, že tam nesmí nikdo vstoupit, zvlášť ne česká stopa, před těma činžákama krásně. No my jsme si děcka hrála a míč nám tam padnul. Tak byl to náš míč, já jsem ho vzala, báli jsme se, ale nakonec jsem to tedy vzala, ale ani nevím, co se stalo. Vzala jsem míč, slyšeli jsme ránu, tekla mě krev a někdo mě střelil do nohy. To byl chlapec z Hitlerjugend, já nevím který, jak. Tady jsem měla díru, mimo kost a mimo ty žíly, tady. Byl takový umělý, umělá kůže. A můj dědeček vzal první... Přišla jsem domů, že mně teče krev, já to necítila. A tam byla malinká, malinká nábojnice. Tak dědeček rychle kočár, jak jsme bydleli v činžáku, tak tam byly malý děti, ani neřekl, komu to patří, ten kočár, posadil mě do něj a rychle k doktoru Reverovi. To byl Žid a nechali ho tam gestapáci nebo prostě Němci ještě pracovat, protože lékaře potřebovali. Jako jejich lidé museli na vojnu, tak aby tam... A vím, že tam ho velice chválili, hlavně Češi, a byli šťastní, že tam zůstane, ale těsně před koncem osvobození ho sebrali a pravděpodobně odvezli tam, jak se odváželi, do Osvětimi nebo někam prostě do koncentráku, který ještě fungoval.“