Marie Neumannová

* 1935

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „A když bylo bombardování, jak letěli potom zpět, tak měli ještě bomby, ti Američani. Já jsem byla na rampě s děvčaty, hrály jsme, tam byly odstavený vagóny, takový ty železničářský, my jsme si tam děvčata hrály, že jsme vařili různý, jako, no trhaly jsme trávu a něco jsme tam vařily, a tak hrály jsme si jako malý holky. A najednou letěly letadla tak nízko nad námi, že jsme viděly, kdo pilotoval. Byli to černí lidé, černoši. Pak jsme četli, že opravdu Hodonín bombardovali jako piloti, kteří byli mezi nimi i černoši. Měli příkaz tam bombardovat, kolem toho baráku, kolem toho vozu s tím ekrazitem. A vůbec tam byl prý připravený odvoz nějakých vojáků, tak to chtěli. Naštěstí se netrefili, kdyby se trefili, tak byl Hodonín úplně srovnaný. Kdyby se trefili do toho vagónu. No, ale kolem bylo hodně bomb puštěných. A zrovna na náš barák. A byly to načasované bomby. Protože až odletěli a byl konec, jako bombardování, tak jezdili s tlampačem a hlásil někdo: ‚Utíkejte z domu, pryč, jsou načasované, budou vybuchovat!‘ No tak my jsme, já jsem byla sama doma s babičkou, ale když letěly letadla na to Slovensko, jak jsem se dozvěděla, tak to jsem byla ještě s děvčatama na rampě. A protože bylo jedenáct hodin a třicet minut, nebo tak nějak, tak jsem šla, už jsme se rozešly, my holky, šla jsem domů, snědla jsem polívku a babička mě dala kynutý knedlíky, které jsem měla strašně ráda. A najednou sklo okna, tak to dunělo a v pokoji vylítl, prostě něco tam, z ulice do prvního patra cihly, ten tlak je vynesl a máme v jednom obraze ještě něco nějaký, že se zapíchlo. No prostě, já jsem vylítla na chodbu, byli jsme jenom dvě – já, devítiletá, to bylo 20. listopadu, jo, babička, kolik jí bylo, no šedesát něco, najednou taky se prostě vylekala, ale já jsem šla na chodbu a sousedka říká: ‚Mařenko, kde máš babičku?‘ Já povídám: ‚Doma vlezla do skříně a tahala mě, abych se schovala s ní do skříně.‘ Tak jsme šly pro babičku a honem honem do sklepa. Takže na jedné straně jsme byli Češi, já sama s babičkou, a jinak co tam byli Češi, Hřebačkovi a ještě si nevzpomenu, kdo tam byl, s námi žil. A na druhé straně Němci. A tam ta načasovaná bomba zrovna, ne přímo na ně, ale na té ulici. Ale jak je vidět taky na obrázku, tak tam jsou sklepy jenom takhle široký, jo. Takže tam by se nikdo, my jsme, že kdyby byly větší okna, tak by se dalo vylézt na chodbu. Protože jsme měli zasypaný dveře, ale nemohli jsme se dostat ven, ten sklep byl na uhlí, ale prostě všichni z toho baráku jsme se tam schovali. No a my jsme se modlili česky, ti se modlili německy.“

  • „No tak tehdy, si vzpomínám, ona tak to i potom říkala, že si vyhledala vždycky v kupé nějakýho oficíra fešáka. To jich tam jezdilo poměrně dost. Aby něco převezla, tak si sedla do toho kupé a dělala prostě tak, aby on se jí zeptal na něco nebo tak. Tak se potom dali do hovoru, ona německy uměla perfektně, protože jezdívala do Vídně za svojí tetou, babiččinou sestrou. Ta zase tam uklízela kdysi židovské rodině. Tam bylo našich Čechů ve Vídni strašně moc. I řemeslníků a uklízeček a opatrovnic různých. No tak maminka tam na prázdniny jezdila, tak se naučila německy, teda vídeňsky přímo. No a tak když jela do té Vídně, nebo z té Vídně spíš, tak si sedla do kupé, kde byl oficír, aby potom mohla převést ty věci, nějakou tu tašku. Tak mě za ruku, nějakou taštičku a galán vzal tašku. A oni nebyli prohlíženi. Prošli prostě takhle. No a tam se rozešli a bylo to.“

  • „Tatínek dostal byt docela velice slušný, třípokojový, s koupelnou, teplou vodou, měl tam bojler, s dvěma balkony v prvním patře. A bylo to ulice Úprková číslo šest. Silnice a hned chodník a hned zahrada naproti našim oknům a balkonům. A tam byly tři vilky, dá se říct domky, který zabrali Němci, a bylo tam Hitlerjugend. Do patnácti let, menší, měli jenom dřevěný kudly, takhle u pasu, ale ti větší už mohli střílet. Protože maminka byla v tom Hodoníně velkou sokolkou. Ale při tom, když přišli Němci, tak si rozebrali nějaké věci na úschovu. Ona si vzala kuželky a míč. Ten míč byl kožený, vevnitř byla duše. A my jako děcka jsme si ho chtěli vzít, ale maminka nedovolila, že to není naše. No ale jednou jsme si to vzali. Ten míč se musel nejdřív nafouknout, vrazit to do té kůže. A šněrovalo se to jako boty, ten míč. Jehlu jsme na to taky měli, aby se kůže, tkanička dá se říct, aby se neprotrhla, tak se sešívala. A v Hodoníně byly trávníky, taky vám to pak ukážu, který Němci dali příkaz, že tam nesmí nikdo vstoupit, zvlášť ne česká stopa, před těma činžákama krásně. No my jsme si děcka hrála a míč nám tam padnul. Tak byl to náš míč, já jsem ho vzala, báli jsme se, ale nakonec jsem to tedy vzala, ale ani nevím, co se stalo. Vzala jsem míč, slyšeli jsme ránu, tekla mě krev a někdo mě střelil do nohy. To byl chlapec z Hitlerjugend, já nevím který, jak. Tady jsem měla díru, mimo kost a mimo ty žíly, tady. Byl takový umělý, umělá kůže. A můj dědeček vzal první... Přišla jsem domů, že mně teče krev, já to necítila. A tam byla malinká, malinká nábojnice. Tak dědeček rychle kočár, jak jsme bydleli v činžáku, tak tam byly malý děti, ani neřekl, komu to patří, ten kočár, posadil mě do něj a rychle k doktoru Reverovi. To byl Žid a nechali ho tam gestapáci nebo prostě Němci ještě pracovat, protože lékaře potřebovali. Jako jejich lidé museli na vojnu, tak aby tam... A vím, že tam ho velice chválili, hlavně Češi, a byli šťastní, že tam zůstane, ale těsně před koncem osvobození ho sebrali a pravděpodobně odvezli tam, jak se odváželi, do Osvětimi nebo někam prostě do koncentráku, který ještě fungoval.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.09.2024

    (audio)
    délka: 01:48:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 12.09.2024

    (audio)
    délka: 02:17:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka nedávala všanc jen svoji kůži, ale i moji

Marie Neumannová, 1952
Marie Neumannová, 1952
zdroj: archiv pamětníka

Marie Neumannová, rozená Svobodová, se narodila 2. dubna 1935 v Berehově na Podkarpatské Rusi. V roce 1920 se tam po návratu z ruských legií usadil její dědeček z matčiny strany Josef Tichý. Maminka Marie Tichá absolvovala v Berehově rusínské gymnázium, naučila se maďarsky a ukrajinsky a stala se velmi aktivní sokolkou. V roce 1933 se provdala za Aloise Svobodu, který tam pracoval jako úředník pro Československou tabákovou režii, a narodily se jim dvě děti - Miroslav a Marie. Díky otcově přeložení na Moravu již rodina nezažila maďarský zábor a druhou světovou válku prožila v Hodoníně. Marie Neumannová si z této doby odnesla mnoho silných zážitků, od drobných střetů s Hitlerjugend až po ničivé bombardování Hodonína 20. listopadu 1944. Největší ohrožení v době okupace však rodině přinášelo matčino zapojení do protinacistického odboje. Marie Svobodová, odchovaná sokolskými ideály, fungovala jako spojka v partyzánské jednotce Blaničtí rytíři: jednak tajně přecházela na Slovensko a zásobovala partyzány v Bílých Karpatech, jednak jezdila do Vídně a vozila odtud zprávy napsané neviditelným písmem na cigaretových papírcích. Pro lepší krytí s sebou několikrát vzala i malou dceru Marii. Konec přineslo až udání a následné zatčení gestapem. Nic jí nedokázali, od té doby však už jen roznášela protinacistické letáky. I otce zatklo gestapo kvůli protiněmecké činnosti v továrně, půl roku ho věznili a poté ho nasadili v Kuklenách u Hradce Králové. Po osvobození se rodina přestěhovala do Strážnice, kde se otec stal ředitelem úřadu nákupu tabáku hodonínské tabačky. Komunistický převrat v roce 1948 však přinesl mnoho změn - otce sesadili na nižší funkci, matku vyloučili ze strany a Marie se v patnácti letech navzdory výbornému prospěchu nedostala na gymnázium. Nakonec vystudovala obchodní školu a v roce 1952 odešla do Brna pracovat jako účetní v místní zbrojovce. Její manžel Leo Neumann se stal uznávaným odborníkem v oboru jaderných paliv a radiochemie a učil na VŠCHT v Praze. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, což mu komplikovalo kariérní postup i získání bytu. Pamětnice proto zůstávala několik let sama s dětmi v Brně, než se mohla přestěhovat za manželem. V době natáčení v roce 2024 žila Marie Neumannová v Praze.