Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Netolický (* 1933  †︎ 2023)

• narozen 25. října 1933 v Záboří nad Labem

• vystudoval obchodní akademii

• v letech 1954–1956 absolvoval vojenskou službu u pohraničníků na Chebsku

• kvůli nesouhlasu s okupací roku 1968 vyloučen z komunistické strany, zároveň přišel o práci

• po sametové revoluci se stal starostou Záboří nad Labem

• zemřel v lednu roku 2023

„Narodil jsem se, když mému otci bylo 50 roků. Byl asi o 15 let starší než maminka. Později se sezdali,“ říká v úvodu svého vyprávění Miroslav Netolický. Jeho rodiče, Josef a Anna, totiž žili takzvaně na psí knížku. Otec byl zaměstnán na dráze v Kolíně, maminka zase pracovala u sedláků na polích a jako lesní dělnice v nedalekém Záboří nad Labem, kde rodina bydlela. „Rodiče byli velmi chudí, bydleli jsme společně, většinou v nájmu, a nic vlastního jsem neměl,“ popisuje.

Patřil jsem mezi lumpy

Miroslav se narodil 25. října 1933. V Záboří nad Labem vychodil první čtyři třídy obecné školy. Poté se mu podařilo udělat zkoušky do měšťanské školy a přestoupil do Týnce. Na školu má prý vzpomínky dobré. „Sice jsem byl spíš takový lotřík, patřil jsem mezi lumpy, takže ve škole občas nějaká facka nebo herda padla. Ale to bylo vždycky v pořádku,“ hodnotí s odstupem.

Podstatnou část dětství prožil Miroslav v době války. „Zažil jsem různé nálety. Tehdy jsme jim říkali hloubkaři. Nalítávali na dráhu, ničili lokomotivy i obsazení vlaků, poněvadž tam byli Němci,“ popisuje. „Já jsem se nebál, tak jsem byl vždycky na mostě a koukal jsem, jak nalítávali. Byli to většinou černoši, rozesmátí,“ dodává. „Konec války jsme pochopitelně uvítali, poněvadž takový život nebyl příjemný, pořád byl strach, co se může stát.“

Po základní škole se Miroslav rozhodl, že udělá zkoušky na obchodní akademii. Jeho láskou totiž bylo létání, chtěl se stát pilotem a na této škole chtěl získat maturitu, aby mohl ve studiu pokračovat dál. „Absolvoval jsem ji s takovým průměrným prospěchem. Ale když jsem dělal zkoušky k letectvu, zjistili, že jsem částečně barvoslepý. Takže jsem se nedostal a poslali mě do tankového učiliště. To jsem ale s díky vrátil,“ popisuje. Dostal sice umístění do Paramo Pardubice, nakonec se ale přihlásil do Tatry Kolín, kde začal pracovat jako zásobovač pro výrobu.

Se svou budoucí manželkou Věrou se Miroslav potkal na jedné silvestrovské zábavě. „A na Nový rok jsme měli první rande,“ říká s tím, že v roce 2019 společně oslaví 65. výročí svatby, kterou měli 24. prosince roku 1954. „Bylo to v období, kdy se jí zabil bratr a prakticky jsme to dělali kvůli tomu, aby odezněla od té smrti.“

Poválečný nástup komunistů k moci začal Miroslavův život ovlivňovat až v pozdějším věku. „Třeba jsme chtěli dostat dceru do školy. Nesouhlasil jsem s řadou věcí, ovšem člověk se musel přizpůsobit. Jak se říká: ‚Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.‘“ Dceru Ivanu Miroslav s manželkou adoptovali, protože manželé neměli možnost mít vlastní děti. Od počátku prý věděla o tom, že je osvojená. 

Přišel narušitel z Německa s úkolem, chlapci ho zadrželi

„Byl jsem i členem komunistické strany, protože jsem do ní musel vstoupit, když jsem šel na vojenskou základní službu. Tu už jsem vykonával na státních hranicích v Aši.“ 

Službu u pohraničníků hodnotí Miroslav jako těžkou. „Ovšem já jsem měl velkou výhodu, protože jsem sportoval, hrál jsem závodně volejbal za Rudou Hvězdu Cheb, dělal jsem atletiku, hrál basketbal, střílel jsem z malorážky.“

Po absolvování poddůstojnické školy nastoupil Miroslav na hranici, konkrétně do oblasti s názvem Na Patě u Hazlova na Chebsku. Právě tam začínalo zakázané pásmo. „Tam už mohli lidé jen na základě propustky. Prováděli jsme kontrolu autobusů a všech lidí, kteří do zakázaného pásma chodili. Na hranici jako takové jsem většinou dělal kontrolu hranic, kontroloval jsem kameny, jestli nejsou porušené. Měli jsme natažené dráty, ve kterých běhalo patnáct tisíc voltů. Když tam někdo vlítnul, tak to byl konec,“ popisuje Miroslav s tím, že nejčastěji tam sbírali mrtvou zvěř.

Těžká byla pohraniční služba zejména v zimě. To se sloužilo po čtyřech hodinách, od osmi do dvanácti a od dvou zase do rána. „Leželi jsme na zemi přimrzlí. Pokud jsme se hnuli, tak byla strašná zima,“ říká. Pamatuje pouze jedno zadržení osoby, tehdy navíc ani nebyl ve službě.

„Přišel nějaký narušitel z Německa s úkolem, chlapci ho zadrželi. Měli úkol zničit chemičku v Sokolově. Při vyšetřování nasliboval, aby ho pustili zpátky, že z Německa přivede další lidi, kteří tam byli nějakým způsobem zataženi. A o tom už já nic nevím, to byla věc velitelství, které provádělo vyšetřování,“ popisuje.

„Byl jsem mladý kluk, tak jsem sloužil tak, aby se nic nestalo,“ odpovídá Miroslav na dotaz, co si v dané době o své práci myslel. „Služba nebyla jednoduchá. Hlídka byla vždycky ve dvou. A pokud jste dostali někoho, kdo se bál, tak to byly problémy vždycky. Měli jsme nabité zbraně a měli jsme obavy, aby se náhodou nezbláznil a nezmáčkl to,“ dodává Miroslav.

Oficiálně mu vojenská služba skončila v roce 1956, navrch však dostal ještě tři měsíce oproti původní délce. „Vojna nám byla prodloužena. Když si vzpomenu na ty kluky, tak tam vyloženě brečeli. Protože další dostali třeba sedm měsíců a to byla dlouhá doba. Mezi nimi byli i ženatí kluci, doma měli rodinu a museli sloužit dál,“ vzpomíná.

Fandil jsem Dubčekovi a za to jsem byl potrestán

Miroslav Netolický vítal obrodný proces konce šedesátých let. „Fandil jsem tomu, co se u nás dělo, fandil jsem Dubčekovi a za to jsem byl potom potrestán.“ V čase normalizačních prověrek Miroslava vyloučili ze strany. „Pro moje názory,“ říká. „Musel jsem opustit práci. Někdo zařídil, že jsem chodil na polikliniku na nervové oddělení. Doktorka věděla, o co jde, tak ze mě udělali jako blázna. Tři měsíce jsem byl doma a kdykoli jsem chodil na kontrolu, tak jsem po cestě viděl stejné lidi, kteří mě kontrolovali. A sestra v ordinaci – doktorka mě potom vzala bokem a říkala, abych před sestrou nemluvil, poněvadž ona byla konfident, donášela. Vrátil jsem se po třech měsících do práce a nic se nedělo,“ popisuje Miroslav.

Odešel pracovat na silo do Kolína, původně opět jako zásobovač, poté byl převeden do dělnické profese. Po čase pracoval jako dozor při výstavbě sila. Když po dokončení stavby Miroslava jmenovali do funkce vedoucího mzdového odboru, ředitel podniku prý dostal výtku, že takové profese Miroslav vykonávat nemůže, a proto byl převeden zpátky k zásobování. Nakonec nastoupil jako skupinový vedoucí, později byl jmenován vedoucím dopravy podniku. Do důchodu odešel v 58 letech.

Se svobodou přišla práce pro obec

„Úžasná věc,“ odpovídá Miroslav na dotaz, co pro něj znamená svoboda. „Můžeme otevřeně mluvit, nemáme strach, že nás bude někdo trestat.“ S koncem komunistického režimu se pamětníkův život zásadně proměnil. Stal se starostou v domovském Záboří nad Labem. 

„Obec byla tehdy celkem zdevastovaná, hlavně škola. Nechali jsme to opravit, školu jsme nahodili, dali jsme jí kabát, aby trochu vypadala. To byla první věc. Druhá věc, starali jsme se i o kostel, poněvadž ten byl také zdevastovaný. Tam jsem se snažil získat peníze od ministerstva kultury, moc se nám nedařilo. Nakonec se podařilo udělat tu hlavní věc, vstupní portál, který má úžasnou historickou hodnotu,“ popisuje svou práci pro obec.

Kromě toho například zařídil vybudování vodovodu a kanalizace, svoz odpadu a stavbu fotbalového hřiště. Nakonec ve funkci vydržel dvě volební období, poté nastoupil do stavebního úřadu. Tam ještě na půl úvazku pracoval do svých 75 let.

A co by vzkázal dnešní mladé generaci? „Chovat se slušně, chovat se jako člověk. A mít svůj vlastní rozum, nepoužívat rozum někoho jiného. Nestýkat se s partou, která není dobrá. Nebrat drogy, nepít alkohol, i když tu skleničku se svými přáteli si můžete dát, ale nesmíte to přehánět,“ uzavírá své vyprávění Miroslav Netolický.

Pamětník zemřel v lednu roku 2023.

 

Pozn. redakce:

Jméno Miroslava Netolického narozeného dne 25. října 1933 je uvedeno v evidenci arch. č. 18140 MV (reg. č. #4747 VKR). Příslušná informace pochází z archivních zdrojů, především pak z Archivu bezpečnostních složek, které jsou v souladu s českou legislativou dostupné každému badateli. S takto zjištěnými informacemi jsme však během vedení rozhovoru pamětníka nekonfrontovali. Důvodem byla skutečnost, že pamětník již nežije, nebo z jiného důvodu vyplývajícího ze specifických okolností natáčení.

Jsme si vědomi, že archiválie z provenience bezpečnostních složek totalitního režimu jsou specifickým historickým pramenem, který vyžaduje citlivou interpretaci a vypovídací hodnota takovýchto pramenů o míře spolupráce dotyčné osoby s represivními složkami je velmi omezená. V některých případech se pak příslušné archiválie nedochovaly. Dále je třeba vzít v potaz, že kontakt s bezpečnostními složkami nemusel mít vždy podobu vědomé spolupráce.
S ohledem na co možná největší pravdivost a snahu postihnout různé typy historických pramenů zde přesto zmíněnou informaci získanou naším archivním bádáním uvádíme.