Jiří Netík

"Ono stěžovat si, to je přesně to, co naši neuměli, a o řadě špatných věcí nám rodiče vůbec neřekli, abychom neměli vztek a jednoduše třeba neuvažovali. To bylo velké umění, protože když jsem se později dozvěděl o řadě věcí, tak bych ho třeba přejel traktorem nebo mu něco udělal. A to jsme si později říkali: 'Člověče, to bylo tak prozíravé.' Aby nám nekomplikovali život, protože to zlo na světě je a ještě asi dlouho bude. Ale nesmí si člověk život zkazit, protože když se ráno probudí naštvaný a taková ta kyselost v člověku zůstane, tak se špatně cokoliv dělá. Otec říkal: 'Když tě něco nebude bavit, tak to nedělej!' To úplně nejde. Když jsem si stěžoval na halíře, kolik vydělám, tak povídal: 'Podívej se na ty sportovce tady.' Jiskra a Týn hráli fotbal. 'Každý den trénujou a kolik se jich asi dostane do té první ligy, to bude asi těžké, co? A i ten kraj, to bude asi těžké. Ale chodí, protože je to baví. Ale mají za to houby. Takže jestli tě ta práce nebude bavit, tak to nedělej. To si uvědom.' A vždycky člověka odzbrojil touhle filozofií. Snazší by bylo dostat pár facek. Ale ten dialog udržet…"

"Já mám trošku takové jednodušší motto: 'I kdybych nic nezměnil, je dobré konat dobro a nepodílet se na zlu. Nejsme odpovědní za výsledky. Ty jsou v rukou Božích. Jsme však odpovědní za své jednání.' A to si myslím, že je jasné. Cíle můžeme mít různé, můžou se povést, nemusí se povést, můžou se kolem sejít lidi, kteří je můžou ničit, ale jak říkala babička: 'Můžeš klidně spát? Tak je to dobrý!' Takže život zaplať Pán Bůh je plný. Všichni se do toho nějak zapojili, každý si místo našel v té rodině a dobré dědictví bylo, že rodina drží pohromadě. To je velmi cenné. Rádi se scházíme, rádi se vidíme. A to je moc důležité a i to láká kolem tu společnost se zúčastnit taky řady věcí, když vidí, že to mezi námi funguje."

"Samozřejmě toho sedlpřed válkouáka mohli zavřít. Co jsme zdědili, byla vždycky aktivita a optimismus, který vycházel z křesťanského názoru. Problémy byly před válkou, podvody se děly normálně za první republiky, třikrát přijelo gestapo a po válce přijeli Rusové, přepadli statek, dopadlo to dobře. A mezitím přijeli nějací velitelé a postříleli je. A potom otce zavřeli komunisti, takže žádná doba nebyla úplně optimistická. Když se otec vrátil z kriminálu v 53. roce, prohlásil, což samozřejmě tu rodinu moc nepotěšilo, že tam potkal tolik zajímavých lidí, v životě by se s nimi nepotkal. On byl obrovský optimista. Přirovnal bych to k tomu zemědělství: zmoklo poslední seno nebo panáky na poli, tak jsme měli vztek, že to budeme muset zase řešit, a otec řekl: 'Už nám roste nové, děti!' On všechno převedl do optimismu, s kterým se daly překonat těžkosti. Ale nikdy jsme nestáli stranou. Když nám v 50. letech stroje sebrali a otce zavřeli, tak mu nabízeli, že ho pustí, když zůstane v zemědělství. On řekl: 'To bych si musel promyslet!' Když vznikla STSka, tak ty stroje neuměli provozovat, tak otce přivezli z basy na pole seřídit samovoz, seřídil ho a mohli sekat. Nikdy ale neměl v sobě zapšklost a vše zjemnil, že to byla šťastná pouť životem."