„Přišel tam úředník z okresu, nějaký Bártl. Ten sepsal všechno, co tam bylo, ale nedal jim ani korunu. Přitom tatínek měl dekret na to, že je majitelem. Když nám za války vyhořela chalupa, měli jsme potvrzení, že jsme válkou postižení. Takže to sepsali, nic jim nedali a nastěhovali je do chalupy, která po Němcích patřila nějakým lidem, a ti je vyháněli. Naši tam měli být jako nájemníci, jenže oni s tím nesouhlasili, a tak je vyháněli. Tohle tatínek nepřežil. Bylo mu šedesát osm a ranila ho z toho mrtvice.“
„Málokdo to dodal, protože Němci chtěli hodně. Každý měl navíc nějaké příbuzné ve městě, tam byl za války hlad, takže se dodávky většinou nedodaly. V té době už byl starostou Šváb, největší sedlák. Chodili k němu vojáci, ať jim ukáže spisy, hledali a hudrovali, ale on byl chytrý. Jeho služky začaly nosit maso, víno, kořalku… Nacpal je, opil a oni to pak podepsali, ještě poděkovali a zmizeli. A tím byla celá vesnice zachráněná.“
„Boty na děcka byly drahé. A vůbec oblečení pro děti bylo drahé. Ale když jsme ještě chovali ovce, utržili jsme peníze za jehňata a za vlnu. Něco jsem si nechala na spřádání, takže jsem si děti opletla. Také telátko jsme prodali, něco bylo za mléko a hodně jsme si toho sami vypěstovali. Zeleninu, brambory, to všechno jsme nemuseli kupovat.“
Vše bych dala za to, kdybychom mohli zase soukromě hospodařit
Blažena Nepauerová, za svobodna Cacková, se narodila 4. července 1927 v sedlácké rodině v Hlásnici na Vysočině. Cackovi měli malé hospodářství, otec si přivydělával jako zedník na stavbách. Koncem druhé světové války zapálili němečtí vojáci Cackovým jednu ze dvou chalup. Jako náhradu získala rodina statek odsunutých Němců v nedaleké Jedlové. Čtyři roky pracovala Blažena Nepauerová v nemocnici v Poličce jako ošetřovatelka. Roku 1953 se vdala za sedláka Josefa Nepauera z Poličky a vrátila se k práci na hospodářství. Až do roku 1958 odolávali manželé nátlaku na vstup do JZD, nakonec však vstup do družstva podepsali. Rodiče Blaženy Nepauerové družstevní hospodaření odmítali, až byli ze svého statku nuceně vystěhováni. Rok na to psychicky vyčerpaný otec zemřel.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!