„Jela jsem s jedním na meruňky a ptala jsem se ho: ‚Prosím tě, co vás sem tak táhne? Vysvětli mi to...‘ A on odpověděl: ‚Já jsem až doteď byl v Tatrách a táta mi jel zařizovat kolej do Prahy.‘ No a já mu řekla: ‚Ty jsi pěkný pacholek, já bych tě klidně nechala spát půl roku pod mostem...‘ A on povídá: ‚Teto, a to je to, proč tě máme rádi. Já totiž vím, že bys mě pod tím mostem spát nechala, a nikdy bych se neodvážil si to nezařídit.‘“
„Já jsem začala pátrat v knihách a říkala jsem: ‚Otče biskupe, tady máme ještě kapličku v této vesnici a v této vesnici...‘ My jsme pořád jezdili autobusy nebo vlaky a vždycky třeba tři kilometry přes pole pěšky... Pak nám poslali modrého renaulta osmičku... Holky v pasťáku dělaly řidičák na traktor a já jsem šla za tím instruktorem a řekla jsem: ‚Připište mne k těm holkám, já je stejně učím všechny křižovatky... tak já si s nimi taky udělám papíry na traktor...‘ A on povídá: ‚Prosím vás, na co vám to bude?‘ Já jsem říkala: ‚Až mne zase vyhodí, tak půjdu dělat traktoristku...‘“
„A církevní tajemník říká: ‚Kdo ji ostří? Pán Bůh...?‘ Já jsem se začala chechtat a řekla jsem: ‚Pane tajemníku, já už se na vás vůbec nezlobím, že nevěříte v Boha, já kdybych si ho představila jako brusiče žiletek na pólu, tak bych v něj také nevěřila...‘ Tak jsme takhle hovořili a já si říkala: ‚Hochu, je ti osmdesát, možná se s ním za chvíli potkáš...‘ Rozešli jsme se v dobrém a od té doby kdykoliv přišel na faru, ať byl pan biskup doma, nebo ne, vždycky to vyřizoval se mnou... a já jsem mu to samozřejmě vždycky osladila, takže nám to fungovalo skvěle.“
Marcela Němečková se narodila 2. června 1935 v Hradci Králové. Její otec byl středoškolským profesorem a po válce se angažoval v Československé straně lidové. V roce 1948 byl otec přeložen do Děčína. V roce 1953 pamětnice studovala v Praze na pedagogické fakultě a po absolvování dostala umístěnku do Děčína. Kvůli své církevní příslušnosti však musela po dvou letech požádat o přeložení do Litoměřic a navíc slíbit, že zde nebude chodit do kostela. Přestože měla úspěchy u žáků, připravovala k maturitě i jejich rodiče a byla za svou činnost vyznamenána ministrem vnitra, musela po třech letech kvůli své víře opět odejít. Devět měsíců byla bez práce a pak se stala učitelkou v polepšovně pro dívky v Kostomlatech. Zde začala spolupracovat s tajně vysvěceným biskupem Otčenáškem, který tehdy působil jako řadový kněz v Trmicích u Ústí nad Labem. V roce 1965 se přestěhovala do Trmic a byla zaměstnána jako varhanice. Až do revoluce byla věrnou pomocnicí biskupa Otčenáška a jejich spolupráci nenarušily ani usilovné snahy StB. Po revoluci pracovala Marcela Němečková patnáct let v pražské Charitě s bezdomovci a v Charitě zůstala i po návratu do Hradce Králové. Nyní zde žije v Charitním domě. Za svou činnost byla vyznamenána záslužným křížem Pro Ecclesia et Pontifice. Paní Marcela Němečková zemřela 4. srpna roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
