Jaromír Němec

„Zatkli mě, nějak na podzim, domovní prohlídka a tak dále, tady na tom vršku, kde byl šéf policie, tam jsme jeli kolem, tak ti estébáci mi řekli: ,Všechno z kapes ven, všechno´. Tak já jsem to vyndal a teď jsem tam měl jednu adresu, kterou bych nerad, aby se jim dostala do rukou, nestačil jsem ji zlikvidovat. Zásada byla a to říkal Petr Uhl: ,Nic nepsat, všecko si pamatovat. ´ A tak teď to tam bylo na stole, těch pět estébáků tam sedělo a čekali, až přijede vyšetřovatel z Brna, ten měl právo vyslýchat. Krajský. A trvalo to dlouho a teď já ty papíry, byly rozložené všelijaké jízdenky, peníze, tak jsem přemýšlel jak to zlikvidovat, tak jsem se vymrštil, hrábl po tom a sežral to.“

„Potom jsme natáčeli, jak ta fronta šla. V Holešově, tam jich bylo nejvíc, tam byly kasárna, to bylo obsazené, ale ten velitel kasáren je nepustil ty Rusy dovnitř a oni nakonec násilím tam nešli. Potom jsme natáčeli, tak jsme to všechno tajně točili tajně, nějaký důstojník za námi s bambitkou lítal a chtěl nás zastřelit, že to není dovoleno – natáčení.“

„Padlo obvinění pobuřování a tak dále." "Jak jste pobuřoval?" "Pobuřoval jsem tak, že se mi dostal do rukou cyklostyl Hovory s Janem Masarykem, Viktor Fischl to napsal, na způsob Čapkových Hovorů s TGM, takže já jsem několik těch kousků rozmnožil na psacím stroji a dal jsem to svým přátelům, jenže se to dostalo do ruky někomu, komu se to nemělo dostat. Takže mě nějakou dobu sledovali, odposlouchávali mi telefony, které jsem měl, a v září v jedenasedmdesátém roce zazvonili u mých dveří tři pánové, domovní prohlídka... Byl jsem odsouzen za pobuřování, paragraf 100, odseděl jsem si jeden a půl roku tenkrát, jedenáct měsíců ve vazbě v Brně, pak na Borech v Plzni." "Jaké jsou Vaše zkušenosti z kriminálu?" "Po prvních výsleších, to bylo hrozný, nedovedl jsem si představit, že už nikdy nebudu pracovat u televize nebo u filmu, mě to bavilo, trochu jsem tomu propadl, té filmařině. Pomyšlení, že se toho budu muset vzdát, že až se vrátím, zůstane pro mě jen nějaká profese pomocného dělníka, to bylo nepředstavitelný. No ale nakonec jsem se s tím vyrovnal, a potom když jsem šel do výkonu trestu na Borech, tam jsem se sešel s různými politickými vězni.“

„Byli tam lidé různých názorů. Byli tam věřící katolíci, byli tam trockisti jako Petr Uhl, reformní komunisti a potom dost velká skupina z Brna, socialisti. To byl Šilhán, Jaroslav Mezník, Vyroubal, inženýr Pokorný, asi osm nebo deset. To byla ta skupina těch socialistů, kteří chtěli reformovat socialistickou stranu, aby se stala tou národně socialistickou stranou, jakou byla po válce. Protože byly povoleny tenkrát strana lidová, po tom Únoru, a tzv. socialistická strana, ale to byly takové přívěšky komunistické strany, protože musely dělat politiku, jakou si přála komunistická strana. Tak v osmašedesátém roce na jaře to chtěli reformovat, vznikl takový malý akční program, dával to za reformní komunisty v Brně dohromady Jaroslav Šabata a přidali se k němu i tito socialisté. Tak ti byli taky na těch Borech se mnou... byl tam třeba taky generál Prchlík, jeden z mála, který odmítl invazi vojsk, a také nějací vojáci, ale já už si je nepamatuji. Na těch Borech jsme se mohli volně stýkat, na tom určitém oddělení, mohli jsme chodit z cely na celu.“

„To byly různý typy lidí. Tam říkám: ,Prosím tě, co máš za paragraf?‘ A on říká: ,No elpíčko.‘ ,A co to je elpíčko? ,No loupežné přepadení.‘ No a tehdy poprvé jsem slyšel slovo tunel. V tom vězeňském žargonu slovo tunel. A co to je tunel? No podvod. Čili tam byli i tuneláři.“

„Když mě zadrželi, tak řekli: ,Prosím vás, všechny věci, co máte u sebe, tak vyskládáte tady na stůl.‘ Bylo tam pár adres na papírkách, které by nebylo dobré, aby se jich zmocnili. Tak jsme tam čekali asi hodinu, jich bylo asi pět. Tak jsem najednou vyskočil a ten papír spolykal. To jsem se naučil na těch Borech, tam jsme si taky posílali motáky. Oni to nečekali. Tak se na mě vrhli.“

„Neměli mě jak zaměřit, oni mě museli sledovat, ale oni nevěděli, kde druhý den budu, kam pojedu... Když jsem byl v Kostelci, tak pravidelně každý týden přišel estébák za vedoucí a zjišťoval, kdo mě navštívil, měli o mně přehled. Ale tady, jednou jsem byl v Kroměříži, jednou jsem byl ve Zlíně atd., to bylo pro ně velice nešikovný mě takhle sledovat. No a tak někteří z těch horlivých estébáků, kteří mně posílali zprávy, že mluvili s nějakým mým přítelem, přímo za mnou si netroufali, tak vzkazovali: ‚My si na pana Němce počkáme, my až toho budeme mít víc, aspoň na pět šest roků, my ho zmáčkne! No a to se jim v tom osmdesátém pátém, kdy mě zatkli podruhé, podařilo.“