Pavel Návrat

„Tam bylo potom... v tom prosinci 1941 odrazili Rusi ten nápor od Vyazmy. Já jsem byl mezi Klinem a Vyazmou, to bylo asi 35 km, Moskvu jsme měli před náma, jak na dlani, jsme byli přes 200 kilometrů vrácení zpět do Běloruska až po Smolensk a Vitebs. A tam jsem byl zraněn, to právě při hledání tohoto (poruchy spojení) nás ostřelovali a dostal jsem jednu do paty a jednu do plic střepinu a to jsem ani nevěděl, že tu střepinu mám v plicích. A mě vezli do středního Německa lazaretním vlakem, kde jsem celou tu první dobu 1941, 1942 a ještě i 1943 byl v tom lazaretě. Byl to lazaret pro vysoké německé důstojníky, sanatorium Sommerstein, je to v durynských horách, krásné sanatorium se vším všudy. A tam jsem ještě dostal skvrnitý tyfus a na podkladě toho jsem ještě částečně ochrnul, a tak mě přeškolili úplně na saniťáka, pro zdravotnickou a medicínskou vědu, i pro koupele, rentgen, masáže a to a tam jsem byl až do toho 44. roku, kdy znovu převzal Himmler náhradní vojska po atentátu na Hitlera. A on říkal, že ty služby v lazaretech mohou klidně dělat ženy. Tak nás zase všechny znovu přeregistrovali na aktivní vojáky a dostal jsem se vysoko nad Rigu až po Narvu (Estonsko). A když potom ten vrch začal odsun, protože Rusi tlačili nás dolů, tak jsem se dostal do přístavního města Liepaja , to je česky Lipava, to bylo první město nad Litvou. To byla Klajpeda - Memel, potom Litva a tam to bylo Lipava a Vindava. Tak tam jsem byl celé ty roky, jsem měl pod sebou několik ženských sester, přímo vyškolených zdravotnic z náboru přímo z Lotyšska a nebo z německých táborů. Tak tam jsem měl na nádraží takovou převazovací stanici první pomoci.“

„Odtud taky už bylo osmdesátikilometrové pásmo, které ještě drželi Němci. Tam jsem měl možnost, tak jako tady s vámi sedím, setkat se se Schörnerem, on byl právě vedoucí toho Kuronska - Kurlandu a on to dělal tak, že když byla na té frontě, jelikož to bylo 8 km na délku a asi 30-40 km na šířku po pobřeží směrem na Estonsko, to bylo lotyšské území a tamto estonské. A on když potřeboval zaflikovat nějakou díru na frontě, sebral bez jakýchkoliv těhle... pár těch lidí tam z těch šandalů polních tam do náklaďáků, zajel do města, pár ulic uzavřeli a všechno, co tam bylo, naložili na vůz, a jestli měl výcvik, neměl výcvik, byl na frontě a za hodinu už nemusel být… A já jsem tehdy ještě měl štěstí, zmizel jsem v kině. Já jsem tam do kina chodil v té době, jak jsem tam byl, tak tam dávali i německé filmy. Tak tam jsem zalezl za tu promítací desku a byl jsem tam tak dlouho, než se to uklidnilo. A pak jsem odtamtud vylezl. Pak jsem tam byl v tom sanitním parku, kde se zdravotní potřeby, obvazové potřeby pro celou oblast fasovaly.“

„Konec války jsem, jmenovalo se to Dundanga, tam zase nás ještě přeškolili a chtěli zase nás odvést na frontu. Velikonoce 1. a 2. dubna 1945 - a já jsem tam právě byl a přišla kapitulace a všechno ty zbraně, panzerfaust i kulomety, všechno jsme navezli do jezera. A tam ještě když si s tím někteří pohrávali a oddělali granát a hodili to tam, a teďka vyplavalo úplně hejno mrtvých ryb všech druhů a velikostí. A tam jsem se odtud dostal ve vojenským zajateckým ešalonu daleko nad Moskvu do města zvaného Bokšitogorsk, bokšito je surovina, kterou je třeba pro výrobu hliníku. A tam byl obrovský závod na výrobu hliníku, tak tam ten jeden závod byl čistě jenom pro potřeby toho. Tam jsem se setkal s plukovníkem, který byl v Ostravě, takže jsme se pobavili česky, dělal jsem mu ordonanc taky a měl jsem se tam, dá se říct, jenom dobře. S tím, že jsem ruštinu ovládal už z toho válečného tažení na jedničku kvůli získávání manéže toho futra.“ „A vy jste tam byl už jako zajatec?“ „Jo, jako zajatec.“ „Já bych rád ještě věděl, jak to probíhalo, jak se Rusi k vám chovali v zajetí, jak to přišlo?“ „Já jsem přišel do zajetí tam v té Dundanze, tam bylo 12. května 1945, až v květnu dvanáctého, ne toho osmého, ale až dvanáctého nás tam Američané úplně zasypali letáky, že už válka je skončená. Rusi ale říkali, že tam je předmostí a drželi to všemi, aby to nemuseli pustit. Takže odtamtud jsem se dostal do sběrného tábora směrem pod Rigu, Mitava – Mitau se to jmenovalo. A odtud, to už jsem říkal, do toho Bokšitogorsku, kde jsem ale od prvního dne dělal zase tlumočníka.“

„Tak ono já jsem bezprostředně v boji nebyl nikdy. Protože jak už jsem uvedl, byl jsem jako funker, to znamená radista, my jsme vždycky byli, pokud to nebylo úplně (nutné), jsem nebyl v tom čelním, tak jsem byl až v tom prvním voji, jak je. To jsem z toho, z těch bitev prakticky nezažil žádnou, ostřelování a takový to jo, to bylo při těch opravách těch poruch, to se stalo mockrát, že jsem viděl, že přímo do koní to dělostřelectvo udeřilo. A tam jezdila z týlu... jezdil oběd dopředu k těm všem klukům, co bojovali, no a oni měli body, které měli vyhlédnuté, ti letci a nebo dělostřelci a ostřelovali křižovatky. A taky jsem v jednom tom trychtýru nejmíň dvě hodiny v bahně a marastu strávil. A viděl jsem, jak přímo do koně s jezdcem ten granát udeřil a ten byl rozvěšený ten kůň i on na všech stromech okolo, to jsem taky zažil. A jinak jsem tam v tom sanitním měl takovou světnici pro sebe, kde jak přivezli ty lazaretní vlaky, tak tam se ta první pomoc udělovala.“