„Konec války jsem, jmenovalo se to Dundanga, tam zase nás ještě přeškolili a chtěli zase nás odvést na frontu. Velikonoce 1. a 2. dubna 1945 - a já jsem tam právě byl a přišla kapitulace a všechno ty zbraně, panzerfaust i kulomety, všechno jsme navezli do jezera. A tam ještě když si s tím někteří pohrávali a oddělali granát a hodili to tam, a teďka vyplavalo úplně hejno mrtvých ryb všech druhů a velikostí. A tam jsem se odtud dostal ve vojenským zajateckým ešalonu daleko nad Moskvu do města zvaného Bokšitogorsk, bokšito je surovina, kterou je třeba pro výrobu hliníku. A tam byl obrovský závod na výrobu hliníku, tak tam ten jeden závod byl čistě jenom pro potřeby toho. Tam jsem se setkal s plukovníkem, který byl v Ostravě, takže jsme se pobavili česky, dělal jsem mu ordonanc taky a měl jsem se tam, dá se říct, jenom dobře. S tím, že jsem ruštinu ovládal už z toho válečného tažení na jedničku kvůli získávání manéže toho futra.“ „A vy jste tam byl už jako zajatec?“ „Jo, jako zajatec.“ „Já bych rád ještě věděl, jak to probíhalo, jak se Rusi k vám chovali v zajetí, jak to přišlo?“ „Já jsem přišel do zajetí tam v té Dundanze, tam bylo 12. května 1945, až v květnu dvanáctého, ne toho osmého, ale až dvanáctého nás tam Američané úplně zasypali letáky, že už válka je skončená. Rusi ale říkali, že tam je předmostí a drželi to všemi, aby to nemuseli pustit. Takže odtamtud jsem se dostal do sběrného tábora směrem pod Rigu, Mitava – Mitau se to jmenovalo. A odtud, to už jsem říkal, do toho Bokšitogorsku, kde jsem ale od prvního dne dělal zase tlumočníka.“
„Tak ono já jsem bezprostředně v boji nebyl nikdy. Protože jak už jsem uvedl, byl jsem jako funker, to znamená radista, my jsme vždycky byli, pokud to nebylo úplně (nutné), jsem nebyl v tom čelním, tak jsem byl až v tom prvním voji, jak je. To jsem z toho, z těch bitev prakticky nezažil žádnou, ostřelování a takový to jo, to bylo při těch opravách těch poruch, to se stalo mockrát, že jsem viděl, že přímo do koní to dělostřelectvo udeřilo. A tam jezdila z týlu... jezdil oběd dopředu k těm všem klukům, co bojovali, no a oni měli body, které měli vyhlédnuté, ti letci a nebo dělostřelci a ostřelovali křižovatky. A taky jsem v jednom tom trychtýru nejmíň dvě hodiny v bahně a marastu strávil. A viděl jsem, jak přímo do koně s jezdcem ten granát udeřil a ten byl rozvěšený ten kůň i on na všech stromech okolo, to jsem taky zažil. A jinak jsem tam v tom sanitním měl takovou světnici pro sebe, kde jak přivezli ty lazaretní vlaky, tak tam se ta první pomoc udělovala.“
„Tam bylo potom... v tom prosinci 1941 odrazili Rusi ten nápor od Vyazmy. Já jsem byl mezi Klinem a Vyazmou, to bylo asi 35 km, Moskvu jsme měli před náma, jak na dlani, jsme byli přes 200 kilometrů vrácení zpět do Běloruska až po Smolensk a Vitebs. A tam jsem byl zraněn, to právě při hledání tohoto (poruchy spojení) nás ostřelovali a dostal jsem jednu do paty a jednu do plic střepinu a to jsem ani nevěděl, že tu střepinu mám v plicích. A mě vezli do středního Německa lazaretním vlakem, kde jsem celou tu první dobu 1941, 1942 a ještě i 1943 byl v tom lazaretě. Byl to lazaret pro vysoké německé důstojníky, sanatorium Sommerstein, je to v durynských horách, krásné sanatorium se vším všudy. A tam jsem ještě dostal skvrnitý tyfus a na podkladě toho jsem ještě částečně ochrnul, a tak mě přeškolili úplně na saniťáka, pro zdravotnickou a medicínskou vědu, i pro koupele, rentgen, masáže a to a tam jsem byl až do toho 44. roku, kdy znovu převzal Himmler náhradní vojska po atentátu na Hitlera. A on říkal, že ty služby v lazaretech mohou klidně dělat ženy. Tak nás zase všechny znovu přeregistrovali na aktivní vojáky a dostal jsem se vysoko nad Rigu až po Narvu (Estonsko). A když potom ten vrch začal odsun, protože Rusi tlačili nás dolů, tak jsem se dostal do přístavního města Liepaja , to je česky Lipava, to bylo první město nad Litvou. To byla Klajpeda - Memel, potom Litva a tam to bylo Lipava a Vindava. Tak tam jsem byl celé ty roky, jsem měl pod sebou několik ženských sester, přímo vyškolených zdravotnic z náboru přímo z Lotyšska a nebo z německých táborů. Tak tam jsem měl na nádraží takovou převazovací stanici první pomoci.“
„22. června 1941 jsme překročili ve Východním Prusku směrem na Litvu (Klajpeda dneska), překročili jsme hranice, jak jsem říkal. Já teda jako voják - funker se tomu říkalo, jsme měli ten dres ještě s těmi těžkými polními přístroji a s těmi krabicovými telefonními přístroji. Napřed jako telegrafista, to znamená s tím tenkým polním káblem, později s tím pevným, co se na hřbetě nosil. Kde jsme ten den dostali se, tam bylo naším úkolem na středisku se..., to bylo asi deset těch skřínkových telefonů propojováno, se propojit s těmi předními jednotkami, pozorovatelnami atd. a starat se o to, pokud došlo k ostřelování a poruše u poruchového trupu, který se skládal ze tří mužů, se starat o odstranění. Bylo to někdy tak, že to bylo už potom v zimním podnebí a v 41. roce to nebylo právě jednoduché, protože oba ti účastníci, jak na tom středisku a i ti v předu, měli strašně na spěch, aby už to spojení bylo a nám přeletovali jiskry v rukách, když jsme chtěli udělat ten telegrafický uzel, aby nastalo spojení. Kolikrát jsme byli u toho ostřelováni, že nezbylo nic než normálně, až se našel jeden konec, ten na vyvýšené místo si přivázat a teď po zemi jet ve velikém okruhu a najít ten druhej. To znamená, nebyl to žádnej med…“
„Odtud taky už bylo osmdesátikilometrové pásmo, které ještě drželi Němci. Tam jsem měl možnost, tak jako tady s vámi sedím, setkat se se Schörnerem, on byl právě vedoucí toho Kuronska - Kurlandu a on to dělal tak, že když byla na té frontě, jelikož to bylo 8 km na délku a asi 30-40 km na šířku po pobřeží směrem na Estonsko, to bylo lotyšské území a tamto estonské. A on když potřeboval zaflikovat nějakou díru na frontě, sebral bez jakýchkoliv těhle... pár těch lidí tam z těch šandalů polních tam do náklaďáků, zajel do města, pár ulic uzavřeli a všechno, co tam bylo, naložili na vůz, a jestli měl výcvik, neměl výcvik, byl na frontě a za hodinu už nemusel být… A já jsem tehdy ještě měl štěstí, zmizel jsem v kině. Já jsem tam do kina chodil v té době, jak jsem tam byl, tak tam dávali i německé filmy. Tak tam jsem zalezl za tu promítací desku a byl jsem tam tak dlouho, než se to uklidnilo. A pak jsem odtamtud vylezl. Pak jsem tam byl v tom sanitním parku, kde se zdravotní potřeby, obvazové potřeby pro celou oblast fasovaly.“
Pavel Návrat se narodil 13. března 1921 v Bolaticích na Hlučínsku. Pochází z německo-polské oblasti, která byla ve 20. letech minulého století přiřazena k tehdejšímu Československu. Rodiče měli nadále německé občanství, ale jejich syn se už narodil jako československý občan. Otec byl strojní zámečník, matka pracovala ve Frankfurtu nad Mohanem v hadrárně, kde se zpracovávaly staré hadry. Otec se později osamostatnil a měl svou vlastní mlátičku a lis poháněný benzinem, s tím objížděl přes léto hospodáře, přes zimu opravoval zemědělcům stroje. Pavel Návrat se vyučil v roce 1938 holičem, maskérem, vlásenkářem. Po záboru Československa dostal automaticky německé občanství, což pro něho znamenalo okamžitý nástup na tzv. Arbeitsdienst - říšskoněmecká pracovní služba. Ihned po jejím absolvování v červnu 1941 nastoupil do wehrmachtu. V armádě působil jako radista, spojař a později jako zdravotník. Byl členem jedné ze skupiny armád Střed v klíčové operaci Barbarossa. Dostal se až před Moskvu, kde nakonec spolu s armádou byl nucen ustupovat. Během ústupu byl v Bělorusku zraněn a dostal se v roce 1943 do středního Německa do sanatoria. Zde navíc onemocněl skvrnitým tyfem, částečně ochrnul. Měl štěstí a vyléčil se, byl přeškolen na zdravotníka a do roku 1944 zde pracoval jako výpomoc při koupelích, pracoval u rentgenu, masíroval nemocné. V roce 1944 rozhodl říšský vůdce SS H. Himmler, že zranění vojáci typu Pavla Návrata nastoupí zpět na frontu, a tak se musel znovu vrátit do armády, sloužil v Rize a později v Lipavě (německy Lipau, lotyšsky Liepaja, pozn. ed.) jako zdravotník, řídil převazovací stanici první pomoci. Konec války ho zastihl v Dundanze, kde byl zajat Američany, ti ho předali Rusům. Dostal se až k Leningradu do Bokšitogorsku do továrny, kde se vyráběl hliník. Rusové ho nechtěli předat do Československa. Zůstal zde tedy až do roku 1949. Až ruský major Melnikov, se kterým se v závodě seznámil a který sloužil za války v Ostravě, pomohl a Pavel Návrat se mohl vrátit domů. Po válce pracoval v punčochárně v Krnově až do svého důchodu. Pavel Návrat, který byl v regionu znám jako ochotník, tlumočník, historik, loutkář, malíř, básník, turista a průvodce krnovskými výstavami, zemřel 3. května 2010.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
