Félix Navarro Rodríguez

„Není nikdo nad ministrem školství, kdo by mohl zrušit vyučování. A dnes ho tady ruší i metař na rohu. My dnes nejsme učitelé, ale jsme součástí společnosti, jsme obklopeni přáteli, sousedy, mezi nimiž jsou děti – od předškolního věku až po střední školu, ba dokonce až po univerzitu. A tyto děti z prvního stupně základní školy jsou neustále na ulici. Kdy se vlastně učí? Když přijdou ke mně domů dělat domácí úkoly… Vidím, že požadavky jsou skutečně katastrofální. Učitelé nekontrolují sešity, počet pravopisných chyb je obrovský… Ale to, co mohu říct já, je málo ve srovnání s tím, co slýcháme v ulicích… Vzdělání se uskutečňuje ve třídách. Začíná v kolébce, ale probíhá ve školních lavicích. Když však dítě vyjde na ulici, ukazuje, co se naučilo – sprostá slova jsou všude, a to i před učiteli. Je to krize, kterou je třeba zastavit. Musíme ji zastavit, jinak školy na Kubě úplně zaniknou. Jistě, existuje armáda učitelů s nízkou kvalitou, jak z hlediska jejich odborné přípravy, tak i jejich povolání. Jsou tam jen proto, aby zaplnili prázdné místo. Nemůže to přinést dobré výsledky. Protože vzdělávání, vyučování, je dílo nekonečné lásky. To řekl José de la Luz y Caballero, významný Kubánec a vynikající učitel. A to se skutečně nevyřeší náhradními učiteli, učiteli, kteří jsou vzati rovnou ze školy. Kteří sotva dokončili maturitu, bez jakékoliv pedagogické přípravy, a rovnou jdou do tříd.“

„Podívej, byli jsme zvyklí, že nás pořád zatýkali. Nebo lépe řečeno, ne že bychom šli přímo do vězení, ale zatkli nás a strávili jsme tak osm, devět dní ve vazebním středisku v Matanzas, kde nám vyhrožovali, že nás pošlou do vězení za to či ono – za nezákonné sdružování, nepřátelskou propagandu, šíření falešných zpráv, za to, že chceme prodat Kubu impériu. Byli jsme na to zvyklí. A pak přišlo Černé jaro… První den zatýkání byl 18. březen 2003. Přijížděl jsem z Havany, z jednání Todos Unidos v Havaně, když mě zatkli přímo před mým domem. Myslel jsem si, že to bude podobná akce jako ty předchozí. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude probíhat tak, jak se to nakonec stalo. Jak dny plynuly a sledovali jsme, jak se vše vyvíjí, přišel den 30. nebo 31. března. V noci mě vytáhli z cely a odvedli do jedné z kanceláří. Přes den bylo běžné, že nás tam vodili na výslechy a vyhrožovali nám a tak dále. Celá místnost byla plná hvězd. A byla tam žena oblečená v černém, která se vydávala za nebo možná skutečně byla sekretářkou Provinčního soudu. Předala mi obžalobu – státní zástupce požadoval třicet let odnětí svobody.“

„Opravdu sebekriticky přemýšlím, protože jsme nebyli... nebyl jsem schopen sjednotit všechny ty lidi, kteří smýšlejí jako my a kteří se rozhodli opustit zemi. Nebyli jsme schopni, nebyl jsem schopen přesvědčit tyto lidi, že to, co je třeba udělat, je zůstat na Kubě a přinést změnu. Rozumíš? Odešli do zahraničí a ztratili jsme to nejcennější – mládež. Většina Kubánců odchází, jsou to mladí lidé, mnozí z nich profesionálové. Ztrácíme tuto možnost, protože jsme jim nenabídli projekt, který by byl atraktivní pro zájmy těchto mladých lidí, pro ty, kteří emigrují. Především si myslím, že je třeba v tomto směru pokračovat v práci. A věřím, že abychom toho dosáhli, musíme se nejprve sjednotit i my, různé proudy opozice uvnitř kubánského národa. Musíme odložit stranou touhu po protagonismu, kterou někteří z nás, včetně mě, máme a projevujeme ve svých činech. Musíme se spojit v tom, co nás společně identifikuje – v přesvědčení, že tento systém je třeba změnit na takový, kde bude lid ten, kdo má poslední slovo. Kde totalitarismus zmizí, rozumíš?“

„Dali jsme diktatuře obrovskou ránu a skupina z nás zůstala na Kubě. A stále jsme na Kubě. A zemřeme na Kubě. Ale ne na kolenou, nýbrž se vztyčenou hlavou, zatímco budeme upozorňovat, bojovat a navrhovat vše, co chceme pro dobro Kuby a Kubánců.“