"V naší ulici byly několik dní v kuse pohřby, a to trvalo až do konce září, protože hodně lidí nemohlo najít těla svých blízkých. Mnozí dokonce pohřbívali prázdné rakve, tělo se nenašlo. Prostě pohřbívali jen věci zemřelých. Stále jen plačící matky, babičky, dědové, všichni v černém. Pamatuji si, že mi nedovolovali chodit ven, protože všude se konaly pohřby a já jsem vždy hned začala brečet. Stačilo, abych uviděla člověka v černém a začala jsem hystericky plakat a utíkala jsem domů."
"Samozřejmě jsme byli v šoku. Hrozně dlouho jsme nemohli pochopit, co se stalo. Dospělí se nás samozřejmě snažili uklidnit. Někteří dokonce říkali, že to jen natáčejí nějaký výukový film a že nás za chvíli pustí. Ale když pak už děti začaly křičet a brečet, tak to teroristy rozčílilo a začali střílet do vzduchu, zatím jenom do vzduchu. Pak se přes ten křik ozval pán, byl to Ruslan Betrozov. Řekl: 'Pusťte aspoň děti, my jsme dospělí, tak tady držte nás.' Nepamatuji si přesně, co říkali, ale zastřelili ho. Přímo před našima očima. On upadl a dva spolužáci z vyšších tříd ho vzali za ruce a za nohy a vynesli ven z tělocvičny. Spolužačkám pak dali kýble s vodou, ony si sundaly zástěry a umývaly jimi krev, abychom ji neviděli."
"Kdy všechno začalo? Myslím tím vojenský vpád třetího dne, kdy se začalo střílet. Pamatuji si akorát nějakou kouli, nevím, co to bylo, ale měla jsem pocit, že přiletěla zvenku. Přiletěla, zastavila se přibližně uprostřed a najednou takový jasně červený výbuch. Snažila jsem se pochopit, co se stalo, ale lidé, kteří leželi pod tou koulí, se nehýbali. Byli rudí, možná, že hořeli, nevím, prostě byli rudí a nehýbali se. Potom přišla ještě jedna pronikavá rána a jediné, co si pamatuji dál, jsou dvě garáže, a jak padám."
Alina Naldikojeva je z osetinské rodiny. Narodila se v Beslanu. Její maminka pochází z Čermenu, kde vypukly spory mezi Osetinci a Inguši. V rodinné historii se uchovala vzpomínka, že muži z rodiny byli v době konfliktu kamsi odvezeni a postříleni. V době útoku šla do šesté a její bratr do osmé třídy. Prvního září se nemohla dočkat začátku školy. Nástup do šesté třídy pro ni znamenal novou třídní učitelku i nové předměty. Těšila se na zahajovací slavnost na školním dvoře. „Máma s námi chtěla jít, ale my jsme se začali rozčilovat, že už jsme velcí a ona zůstala doma a táta ten den pracoval.“ Když na školním dvoře uslyšeli výstřely, napřed si mysleli, že je to ohňostroj, za chvíli je ale dav odnesl do tělocvičny. Během prvního dne teroristé odvedli a zastřelili většinu mužů. Rukojmím říkali, že jejich vláda o ně nestojí. Třetí den dovnitř vletěla „nepochopitelná koule“, Alina výbuchem vyletěla ven a pamatuje si jen jak padala směrem ke garážím. Probrala se až v nemocnici. Bratrovi se po výbuchu podařilo vyskočit z okna a utéct. Následující měsíc byly v okolí Beslanu samé pohřby. Ti, kteří nenašli tělo, pohřbili jen rakev s osobními věcmi. Pro Alinu bylo těžké podívat se do očí známým, kterým ve škole někdo zemřel, protože, jak dnes říká, „je velice těžké chápat, že někdo není, ale ty jsi tady“.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
