„Když je vodili, tak bývalo těch vězňů řada a všichni byli spojeni řetězem, na kterým byli přivázáni. Byl ale trochu volný, aby mohli sejít ten prudký kopec. Když šli, tak jeden dozorce ťuknul vězni před ním do čepice a ta spadla. Spadla až dolů k drátům. Dozorce řekl, ať si ji sebere. Ten se prý sehnul a dozorce ho zastřelil. Jakoby pro nic za nic.“
„A protože věděl, že jeden spoluvězeň byl právě ten biskup, tak říkal, jestli by ho alespoň nepokřtil. Odpověděl mu, že musí ten katechismus alespoň trochu znát. Takže mu večer vždy vyprávěl. Pak se stalo jeden den, že se něco nelíbilo tomu [dozorci], tak dostal [biskup] deset dní [korekce]. Tak biskup ještě řekl: ‚Já tě tedy pokřtím.‘ Večer ho pokřtil a ráno tam měl tedy nastoupit. Když tam šel, tak řekl: ‚Jestli to přežiji, tak jeho otec měl krásný sad, zahradu u Plzně, tak tam já založím památník.‘“
„To bylo pořád: Gottwald je první dělnický prezident. Nepřipadalo v úvahu něco jiného. Hoši ale říkali, že prvním prezidentem byl přece Masaryk, tak udělali letáky. Bylo to o Masarykovi. Že první, který se zasloužil o vznik Československé republiky, byl Tomáš Garrigue Masaryk. A [byl tam] takový životopis Masaryka. A protože můj muž byl zrovna na vojně, Jirka říkal, že tak má možnost dát to vojákům a budou vědět, že není důležitá hlava Gottwald, ale že mnohem důležitější byl Masaryk.“
Olga Nadějová, za svobodna Nýdrlová, se narodila 6. srpna 1932 v Semilech. Její otec se živil jako sklář a během německé okupace byl povolán ke stavbě pracovních táborů v Rychnově nad Kněžnou. Po osvobození Československa se stal členem KSČ. Pamětnice po válce navštěvovala sociálně zdravotní školu v Litoměřicích. V devatenácti letech, roku 1951, si vzala Rudolfa Naděje. Ten se zapojil se svým mladším bratrem do protikomunistického odboje, chtěli prý vykonat atentát na primáři nemocnice, kterého vinili z podílu na perzekuci kněží. Za tisk a šíření protistátních letáků byli v březnu 1953 odsouzeni za velezradu. Její manžel si odpykával desetiletý trest v uranových dolech na Jáchymovsku a jeho bratr Jiří na Příbramsku. Mezitím pamětnice vychovávala jejich prvorozeného syna Rudolfa. Manžela propustili po květnové amnestii roku 1960 a byl zaměstnán jako nekvalifikovaný dělník v podniku Technometra. Oba vítali obrodný proces roku 1968, manžel se zapojil do veřejného dění v Semilech. Začátkem 70. let manžela Rudolfa Naděje opět odsoudili, tentokrát k půlročnímu trestu, který si odpykával ve věznici v Oráčově na Rakovnicku. Po roce 1989 se ze Semil přestěhovali do Jablonce nad Jizerou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
