Karel Mynář

„A už jsem tam byl (v zajetí). Ale nemůžu si stěžovat. Žádný z nás si nemůže stěžovat. Když jsme přišli na sběrný místo, tak se nás jejich politruk ptal na různý blbý otázky. Nebyl to ale blbeček, uměl německy, francouzsky a anglicky. ,Střílel jste po našich lidech?‘ – ,Střílel, byl jsem voják, byl. Můj život mi byl milejší než život někoho jiného. Tak jsem střílel, abych zastřelil je. On, nebo já. Nebudu střílet někam do vzduchu a on do mne.‘ – Podíval se na mne a říká: ,Správná odpověď, já bych to taky tak dělal.‘ Někteří říkají, že střílejí do vzduchu. Blbost. (…)“

„Rejži jsme dostali, dodnes ji nemůžu vidět. Radši suchý brambory nebo chleba než rýži s masem. Rejže, rejže, rejže, nic jiného než rýže. Pak takové tenké papričky, ty pálily jako čert. Pak jsem si na to zvykl a bylo mi to jedno. Pak taky občas sůl, to byla jediná chuťovka. Ta byla vzácná, tu občas neměli ani vojáci.“

„Motiv? No v první řadě se dostat dál do světa. Stáli jsme v loděnicích u Veltrus, to byla taková malá loděnice. Čekali jsme tam a šli jsme do Veltrus a zrovna shazovali letáky, to bylo před volbami. Pamatuji si: ,Volte prdel, volte stehna, jen nevolte číslo jedna.‘ To byli komunisti. Poslouchali jsme tam ty jejich žvásty a kecy, to bylo ještě horší, než je to teď. Tak jsem říkal, já jdu pryč, to není pro mne. Šli jsme místo toho do parku. Při nejbližší příležitosti jsem bez velkého přemýšlení šel. Byl jsem sbalený a šel jsem pryč.“

„Jo v Praze na Wilsoňáku, to bylo přivítání. Tam už byl anton s veškerou parádou. A byli jsme na Bartolomějské, na čtyřce, pak na Pankrác, do vězeňské nemocnice, do karantény. A odtud do Mladé Boleslavi, tam byl nižší vojenský prokurátor. Tam to bylo v pohodě, nebyli jsme na celách, byli jsme pohromadě. Měli jsme tam břitvu na holení, ten Němček nás holil. Tvrdil, že byl holič, je fakt, že to uměl. Prokurátor přinesl břitvu, říkal jen: ‚Jen se nepodřežte.‘ Pink-ponk jsme měli na chodbě, ale pak nám byla dlouhá chvíle. Chtěli jsme, aby nám dali nějakou práci. Tak nám dali loupat slídu, říkali jsme si, ať třeba loupeme slídu.“